Na soutoku potoků Šembery a Bušince se už v eneolitu (cca 3000–2300 př. Kr.) rozkládalo kontinuální osídlení, které dokládá řada archeologických nálezů, dnes uložených v Podlipanském muzeu v Českém Brodě (viz první kapitola). Mezi jinými zde byl dokonce nalezen i mlýnský kámen (žernov), určený k ručnímu mletí obilí. Toto malé sídliště se postupně transformovalo v drobnou osadu nebo dvorec Chouranice. Ve 20. letech 14. století patřila lokalita Soběslavě z Klučova, která měla tři děti: dcery Vicemilu a Bohuslavu a syna Ctirada (z Klučova). Vicemila se provdala za Diviše z Oltic a Bohuslava za královského služebníka Hrabiše. Roku 1323 došlo mezi oběma sestrami k vážnému majetkovému sporu, kdy se Bohuslava zdráhala vyplatit Vicemile podíl na dědictví ve výši 100 kop grošů. V historické literatuře se sice objevilo tvrzení, že Diviš z Oltic se své švagrové pomstil tak, že Chouranice vypálil , nicméně toto tvrzení není nikde pramenně doloženo a je i nepravděpodobné. Po husitských válkách zde existoval jen mlýn zvaný Chouranický. Ten se dostal někdy ve 14. století do držby majitele sousedního Českého Brodu, tj. pražského arcibiskupství. Poprvé se takto zmiňuje k roku 1382 v „Účtu pokladníka arcibiskupství Pražského“, kde je uvedeno, že ze dvou místních mlýnů (tj. z Chouranského a Podměstského) se dvakrát do roka platil arcibiskupské konzistoři úrok 1 a ½ hřivny stříbra. To samé uvádí i urbář arcibiskupství z roku 1390. Po rozchvácení arcibiskupského majetku během husitských válek přešly oba mlýny pod přímou městskou správu.
Prvním chouranickým mlynářem, kterého známe jménem, byl roku 1421 Petr zv. Petřík a po jeho smrti jeho syn Bartoš (III.1, fol. 114). Ten zde hospodařil společně s manželkou Janou a sestrami Alžbětou a Dorotou. Ve své závěti z 23. října 1444 odkázal mlýn svému dosud nenarozenému dítěti, a pokud by dítě zemřelo předčasně, pak své sestře Alžbětě. Mlynářce Janě se tehdy narodila dcera Dorota, ovšem její poručníci 1. května 1447 rozhodli, že až do jejího vzrůstu mají na mlýně hospodařit její teta Alžběta se svým manželem Janem Kantorem (III.1, fol. 68). Už když bylo sirotku Dorotě čtrnáct (!) let, byla prohlášena za plnoletou a 31. ledna 1459 jí byl mlýn odevzdán. Alžběta s Janem Kantorem museli odevzdat veškeré vybavení a dokonce i osetá pole žitem a pšenicí, jak je sami kdysi převzali, dále třicet pšenic slepic a tři kohouty, dvě stě dvacet dva kaprů „tridlních“ po 4 gr., 18 kop rybího plodu dvouletého po 4 gr. za kopu, a padesát šest kop jednoletého po 2 gr. za kopu. Dorota měla na oplátku vyplatit jejich dědické podíly a dále byla povinna opravit cestu, vedoucí ke mlýnu z Tismic, kterou provozovatelé zdejšího mlýna poškodili při vození hlíny na výstavbu stavidel. (III.1, fol. 114). Logickou otázkou ovšem zůstává, kdo mlýn reálně vedl - mladistvá Dorota jistě ne.
Mlýn nevlastnila nijak dlouho, poněvadž krátce po svém dospění ho prodala za 200 kop gr. českých brodskému měšťanovi Brožkovi (III.1, fol. 118). Z této kupní smlouvy se mj. dozvídáme, že zdejší majitelé byli povinni každoročně odvádět městu úrok 52 groše. Ani Brožek zde ovšem nemlel dlouho a mlýn prodal Šimonovi, mlynáři z Čelákovic z 230 kop gr. (III.1, fol. 118).
Roku 1461 Šimon prodal Chouranický mlýn za 275 kop gr. Janovi ze Slaného, musel ovšem mlýn nejprve oddlužit. To však nesplnil (především na mlýně vázl zatajený kaplanský plat 4 kop gr.), z čehož se vyvinul vleklý soudní spor, který skončil až u krále Jiřího z Poděbrad. Král předal stížnost k vyřízení královskému podkomořímu, ten ji podstoupil dále radě Starého Města pražského, která byla nadřízeným soudním orgánem měst, řídících se právem Starého Města (III.1, fol. 118-119). Spor nakonec skončil smírem a dohodou mezi Šimonem a Janem Slánským, kdy Jan nabídl doplatit Šimonovi dalších 45 kop gr. českých. Roku 1462 vedl Jan také velký spor o pouštění a zadržování vody na potoce Šembeře s mlynářem Haškem z druhého českobrodského mlýna, tzv. Podměstského (v areálu dnešního čp. 125). Městská rada tehdy k vyřešení sporu sezvala jako poradce okolní mlynáře. Ti navrhli, aby stavidla na potoce byla ocejchována, čímž se mělo zamezit svévolnému nežádoucímu zadržování vody. Zároveň si oba vymezili, jakou část struhy bude každý z nich čistit a udržovat. V roce 1465 chouranský mlynář Jan vyměnil českobrodské obci od svého mlýna kus pole o rozloze 2 a ½ záhonů (cca 720 m2), na kterém se těžil písek pro obecní stavby (III.1, fol. 132).
V roce 1471 byl majitelem chouranického mlýna jistý Bohuslav, který si přivydělával prodejem ryb českobrodským měšťanům ze svých rybníků (III.1, fol. 148v). Roku 1472 už mlýn vlastnil Václav, který mlýn „ležící proti červené skále“ definitivně osvobodil od všech věčných platů jednorázovým poplatkem 22 kop gr. českých brodskému záduší (III.1, fol. 157v). Po jeho smrti (před rokem 1491) nejprve mlýn zdědil jeho syn Jan, který ho 1. července 1508 odkázal svému bratru Jiříkovi, zv. později Chouranský. Ten musel opět řešit spor o tok vody na Šembeře s mlynáři z mlýnů Podměstského a liblického. Zemřel roku 1534 a veškerý svůj majetek odkázal dceři Anně, manželce Matouše Chouranského, a synům Jindřichovi a Bohuslavovi (III.2, fol. C13v).
Roku 1533 se připomíná jako mlynář Matouš Chouranský (III.5, fol. C3 et E10), který koupil od Jiříka Chouranského († před 1544) i dům na náměstí na prostředním řadě vedle uličky (čp. 8)
III.5, fol. BB6 - Dědické porovnání mezi Matoušem mlynářem ve mlýně Chouranicích a Annou manž. a Jindřichem a Bohuslavem, bratřími Anny a švagry téhož Matouše o statek po Jiříkovi Chouranskému, otci. Z mlýna a 1 a ½ masného krámu mu má vydat 400 kop gr. míšeňských. Matouš jim má vydat dvě krávy a ostatní dobytek si smí ponechat - 1549. Roku 1551 byla Anna vdova a roku 1558 už zde hospodaří její dcera Mandalena s manželem svým Králíčkem.
Roku 1561 se už uvádí mlynář Jindřich Chouranský s manž. Magdalenou, který koupil dům na Liblickém předměstí (čp. 101) od Šimona Ventury sladovníka (III.5, fol. V2).
III.6, fol. N20 - Dědické porovnání mezi syny neb. Jindřicha Chouranského, Jiříkem, Václavem a Janem. Mlýn s polnostmi, rybníčky, potoky, vrbinami, svršky a nábytky v celkové hodnotě 3000 kop gr. míš. ujal nejmladší syn Jan, který byl povinen vyplatit 1500 kop, resp. 500 kop ihned a dále ve splátkách každý rok po 100 kopách - v pátek o vigilii sv. Matěje apoštola 1601. Mlynář Jan Chouranský byl ještě roku 1630 místním konšelem. Jeho bratr Václav koupil roku 1612 od kováře Šimona Trnky dům (čp. 13) na prostředním řadě vedle krámů masných (III.6, fol. T7). Roku 1617 byl už mrtvý (a bezdětný) a jeho majetek zdědil bratr Jiřík Chouranský, který měl vyplatit ostatní příbuzné, ovšem dům byl nucen pro nedostatek financí obratem ruky prodat.
Roku 1654 (BR) se jako majitelé uvádějí „sirotci Chouranští“.
Roku 1654 se připomíná Anna Chouranská, která se toho roku provdala za Jakuba Millera (III.3, fol. J6). O Jakubovi máme zajímavou informaci, že roku 1672 byl podezřelý z kacířství, resp. přechovávání kacířských knih .
III.3, fol. M8 - Prodej peněz gruntovních 293 zl. 30 kr. za 200 zl. mezi Duchoslavem Žlutickým a Samohelem Lochovským jakožto švagry. Duchoslav prodává na místě své ženy Marty roz. Millerové její dědický podíl na mlýně Chouranickém po jejích rodičích. Každoročně dostávala 30 zl. od svého bratra Lorence Millera - 12.11. 1686.
Chouranský mlynář měl časté spory o tok vody na svůj mlýn se správou Černokosteleckého panství, vlastníkem Podvinského rybníka, který při obdobích sucha zadržoval vodu, tekoucí jinak strouhou na chouranský mlýn. 1. prosince 1708 byl dokonce samotným hejtmanem panství obviněn z toho, že nechal svým holomkem poškodit stavidlo. Nebyl to ovšem první ani poslední konflikt tohoto druhu zdejších mlynářů a černokosteleckých úředníků (III.37, fol. 26).
V této době už byl Vavřinec Miller velmi nemocný (nemohl chodit) a v únoru 1709 se již uvádí jako nebožtík. Po jeho smrti se rozpoutal vleklý a jistě nepříjemný spor o jeho dědictví, především o mlýn, zvláště mezi vdovou Dorotou a jejími nevlastními dětmi, který pravidelně zaměstnával městskou radu. Ve sporu vystupují i její zeťové Daniel Hympl a Jan Peřina. Dorota Millerová se brzy nato podruhé vdala za Václava Píseckého a mlýn pak vedla až do své smrti, ačkoliv ještě roku 1714 se pokusil nejstarší z jejich nevlastních dětí, Vojtěch Miller, převzít mlýn a poručenství nad svými mladšími sourozenci (bratry Vavřincem a Vítem a sestrou Dorotou (III.38, fol. 43).
Ve 20. letech 18. století už mlýn vlastnil místní řezník Daniel Peřina. Podle Tereziánského katastru byl Daniel Peřina v roce 1718 třetím nejbohatším zdejším měšťanem a jeho ideální čistý roční příjem byl vypočten na 271 zlatých. Roku 1727 ustanovil fundaci 100 zl., ze které se mělo každoročně sloužit deset mší svatých za jeho duši ve zdejším děkanském kostele. V tomto roce také zemřel a pozůstalá manželka Lucie požádala městskou radu, aby mohl být pohřben zcela unikátně uvnitř kostela Nejsv. Trojice, za což měla zaplatit záduší 100 zl. na zhotovení dvou oltářů do tohoto kostelíka (III.41, fol. 513v).
III.59, fol. 97v – Dědictví po Danielu Peřinovi. Pozůstalost zdědila vdova Lucie, syn Jan Peřina a dcery Eva Měnická z Červeněvsi, Klára Peřinová, Barbora Šentálová, manželka Jana Albrechta Šentála, a nezletilá dcera Marie Magdaléna – 12.9. 1727.
III.7, fol. 71v - Porovnání mezi dědici neb. Daniela Peřiny „na mlejn Chowranský“. Mlýn odkoupil za částku 5500 zl. syn Jan Peřina. Z této částky ovšem tvořily 1300 zl. dluhy po zemřelém otci a úřední poplatky, které na sebe Jan Peřina přijal v rámci dědictví, a 600 zl. tvořil osobní Janův podíl na dědictví. Své matce a svým čtyřem sestrám musel vyplatit po 600 zl., zčásti v hotovosti, částečně v polnostech - 15.7. 1727. Jan Peřina měl v úmyslu už v červenci 1727 prodat mlýn zdejšímu erbovnímu měšťanovi Janu Albrechtovi Šentálovi z Kerska za 5500 zl., ale pro nedořešené dědictví z prodeje nakonec sešlo (III.41, fol. 539).
III.7, fol. 219v - Jan Peřina prodal Chouranský mlýn i se třemi rybníčky, dvěma štěpnicemi, s paloučkem u splavu pod Podvinskou hrází a s 2 kopami 30 záhony polí (tj. asi 4,3 ha) Janu Václavu Vejvodovi ze Stromberka, radnímu Starého města Pražského, pro jeho syna Jana Ignáce Vejvodu za 3550 zl. - 4.5. 1733. Jan Peřina ovšem ve městě zůstal, neboť roku 1744 zdědil po matce Lucii dům čp. 36 na náměstí.
Jan Václav Vejvoda zasedal dlouhodobě ve staroměstské městské správě (už od roku 1701 postupně písař Desetipanského úřadu, starší obecní, komisař při revisitaci Tereziánského katastru v Prácheňsku, ředitel rybního úřadu, nejvyšší vachtmistr) a v městské radě a vrcholem jeho kariéry bylo císařské jmenování do funkce primátora Starého města Pražského 21. 3. 1745. Nastoupil ovšem v nelehké době válek o dědictví rakouské a válek s Prusy. V červenci následujícího roku ho za čtyřicet pět let služby městu a monarchii odměnila císařovna Marie Terezie povýšením do šlechtického stavu s predikátem „ze Stromberka“, což byl predikát jeho dědečka Daniela Jaroměřského ze Stromberka, jehož erb také získal. Zemřel v úctyhodném věku 79 let roku 1757 a pohřben byl v kryptě kostela sv. Martina . V Českém Brodě po něm dodnes zůstala pěkná památka v obrazu sv. Františka Xaverského, který objednal a věnoval do zdejšího děkanského kostela sv. Gotharda, a kde se v presbytáři nachází doposud.
7. 2. 1739 vypukl ve mlýně požár, který celý areál zcela zničil a při tomto neštěstí uhořela i místní mlynářka Dorota Karbanová a její manžel Jan Karban, mlynář, umíral tři dny na popáleniny. Jan Václav Vejvoda začal ve mlýně nezákonně šenkovat pivo, za což byl roku 1741 důrazně napomenut městskou radou a napříště mu byl šenk piva zakázán pod pokutou 10 zl. (III.19, fol. 227).
III.14, fol. 107 - Jan Ignác Vejvoda ze Stromberka, radní Nového města Pražského, prodal mlýn svůj Chouranský s třemi kopami polí, loukou a čtyřmi štěpničkami (tj. ovocnými zahrádkami) Františku Šubrtovi, mlynáři v Nymburce, a jeho manželce Anně za 6650 zl., z čehož ovšem 3000 zl. tvořila forma půjčky, zapsaná na chouranickém mlýně, s 6 % úrokem ve prospěch Jana Ignáce Vejvodu - 20.3. 1746. Cenná je jistě informace, že Fr. Šubrt se sem nepřestěhoval, ale mlýn pronajímal jiným mlynářským mistrům. Například minimálně už roku 1754 zde mlel Václav Miller , snad potomek původních majitelů (od roku 1757 se ovšem uvádí již jen jako krupař českobrodský).
Po třicetileté válce, vlastně až do roku 1859, se zde vyvinula zvláštní situace, že mlynáři z Chouranic byli členy cechu mlynářů v sousedním Kostelci nad Černými lesy, sdružujícím mlynáře ze širokého okolí lichtenštejnských panství Kostelec a Škvorec, ale např. i z cizopanských Tatců a Hradenína. Vysvětlení bylo jednoduché – v Českém Brodě byl chouranický mlynář jediný, zatímco na zmíněných lichtenštejnských panstvích s centrem v Kostelci jich v 18. století působilo dalších 18-20 .
PK 57, fol. 399 - Vdova Anna Šubrtová, posléz Hájková, zdědila po svém manželovi Františku Šubrtovi Chouranský mlýn s trojím složením s dvojími stoupami, na kterém ale vázl závratný dluh 5500 zl. Z tohoto důvodu ho byla nucena prodat místním manželům Františkovi a Magdaleně Benešovým za 6500 zl., resp. po srážce dluhů za 1000 zl. - 9.4. 1764.
PK 39, fol. 101 - Jiří Beneš prodal zděděný Chouranský mlýn № 33 se čtverým složením Václavu Voděrkovi, mlynáři z komorního panství Břežany, za 10.850 zl. - 30.1. 1796.
PK 39, fol. 208 - Václav Voděrka prodal svůj mlýn № 33 s rybníkem se čtverým složením Františce Marsánové za 16.000 zl. - 27.6. 1800.
PK 39, fol. 334v - Františka Marsánová prodala mlýn № 33 manželům Jiřímu a Kateřině Makešovým za 25.200 zl. - 12.1. 1803.
PK 40, fol. 193 - Jiří a Kateřina Makšovi předali svému synovi Janu Makšovi veškeré své nemovitosti, především Chouranský mlýn № 170 se čtverým složením a polnostmi v hodnotě 24 tis. zlatých - 26.11. 1812.
PK 49, fol. 148 – Manželé Jan a Kateřina Makešovi prodali tzv. Chouranský mlýn na Pražském předměstí Václavu Hlaváčkovi za značně vysokou částku 40 tisíc zlatých – 2.5. 1853. Od nich pak mlýn roku 1875 odkoupil zdejší starosta se svou manželkou, Jan a Matylda Weidenhofferovi.
V Chouranicích se mlelo kontinuálně několik staletí. Následkem technologických proměn přestal Chouranický mlýn mlít až ve 30. letech 20. století a v roce 1967 pak byla jeho budova do základů zbořena.
(Vladimír Mrvík)
