Propadlý mlýn
(pověst)
Šel jsem po silnici z Písku k Táboru vedoucí. Za vesnici Srlínem, tam kde pěkný, kamenný most přes bublavou říčku Smutnou se pne, opustil jsem silnici a kráčel po levé ruce kolem male kapličky po pěšince k blízkému mlýnu Hánovu, který uprostřed travnatých luk a zdravých, hustých lesů malebné se rozkládá. Šel jsem utěšeným údolím, po levém břehu říčky Smutné. Brzy přišel jsem k rybáři, který uprostřed luk, ve veliké jakési tůni, daleko od říčky vzdálené, na udici ryby chytal. Podivil jsem se tomu, nebot' místo, v němž rybář chytal, bylo, jak jsem již pověděl, velmi daleko od říčky vzdáleno a leželo mnohem výše, nežli řečiště Smutné. Odnikud přítok a nikde odpad! Podobalo se malému jezírku: podlouhlé jeho břehy, které husté vrboví a rákosí vroubilo, obnášely mnoho sáhů. Pozdravil jsem rybáře. Poděkoval mi vlídně a vstal. Spozoroval nepochybně moji zvědavost .,,Pane jste v té krajině nepochybně neznámý?" pravil tázavě. ,,Ještě nikdy jsem tudy nešel a divím se, odkud tato voda zde a jak se v ní ryby nalézt mohou." ,,Tomu se každý diví, kdo okolo našeho jezírka jde. Co už jen já tady viděl jít pánů a každý našemu se jezírku obdivoval. Ještě jste neslyšel, jak toto jezírko povstalo a co tady dříve bývalo?"
,,Neslyšel, příteli, a bude mi milo, když mi o vašem jezírku něco povíte." ,,Tuze rád, vždyť znám tu povídku dobře, a každému cizinci, když sem přijde, ji rád povídám.!" Sedli jsme si na velký kámen, na němž rybář při číhání sedával. ,,Jak jsem pánovi už dříve byl řekl," počal, ,,nebylo zde před dávnými a dávnými časy žádné jezero. Na jeho místě stál prý tenkrát velký a krásný mlýn, asi v trojím složení. Se všech stran z Rataj, Srlína, Zběšic, Opařan, Stálce, Podboří, Sepekov, zkrátka z blízka i daleka vozili sem do mlýna, a božího požehnání byla hojnost'. Ale jak už tak někdy bývá, některý člověk zapomíná, že to, co má, pochází od Pánaboha, že to není ani jeho, že je mu to jako jen půjčeno a že má také zase jiným přáti. Taková byla taky bohatá mlynářka, která tenkrát na tomto místě hospodařila. Sama rozhazovala jak jen mohla, plýtvala se vším, že to byla až hrůza. Boží dárek válel se tam po zemi, jako kus hroudy anebo v komoře plesnivěl: když ale přišel hladový žebrák anebo umdlený pocestný, a prosil o sousto chleba, toho vyhnala a psa na něj vyštvala, který nejednoho potrhal. Jednou ubíral se taky jeden poutník kolem: šel od Bechyně na pout' do Sepekov. Měl velký hlad a když uhlídal mlýn, měl radost', že sousto chleba obdrží, aby svůj hlad aspoň trochu ukrotil. Vešel tedy do světnice: mlynářka krájela právě krajíčky chleba k obědu pro dělníky. Sotva že poutníka zočila, dala se do proklínáni až se celý mlýn v základech otřásal. Poutník ji prosil, aby se nezlobila, aby mu jen sousto božího dárku popřála, že se za ni bude modliti a že ji to Bůh mnohokrát vynahradí. ,,Modlete se za sebe," odpověděla zpupně lakotná žena, ,,potřebujete toho spíše než já, lůzo žebrácká. Klid'te se z domu!" Přitom chopila ubohého poutníka za ruku a strkala jej ze dveří. ,,Mějte slitování, jen jeden krajíček," prosil žalostně poutník.
,,Dříve psům jej dám," rozkřikla se bezbožnice, ,,spíše psu nežli vám žebrácká lůzo" A popadla krajíček a hodila jej psu, který se již chystal, aby ubohého poutníka vyštěkal. ,,Běda, třikrát běda domu tomuto!" zvolal poutník. ,,Na takový čin se Bůh Všemohoucí nikdy dívati nemůže!" A sotva že slova ta pronesl, zaslechl jakési podzemní hučení a rachocení a když se otočil - nebylo po mlýnu ani zmínky. Propadl se se vším všudy a na jeho místě nalézala se veliká propast'. Tak trestal Bůh zpupnou, bezbožnou mlynářku, tak zničil bohatý tento mlýn. Později naplnila se propast' vodou a povstalo toto jezírko. Z blízké pak říčky dostaly se sem při povodni i ryby, které zde chytávám. Odkud tolik vody sem přichází a kam odtéká, to se nemůže žádný dovědět. Povídají, že prý voda kdesi v Bechyni pod zámkem do řeky Lužnice vytéká. Co na tom pravdivého, nevím. Hodili prý sem jednou dvě znamenané kachny, potopili je a dávali v cele krajině daleko široko pozor, kde asi vyplavou. A tu prý jedna pod zámkem Bechyňským se ukázala. O druhé se ale nedověděli. Dna se nedopídil ale ještě nikdo, ačkoliv měli dosti dlouhé provazce, zdá se, že je jezírko naše bezedné." A aby mne o pravdivosti svých slov přesvědčil, vytáhl z kapsy dlouhý provazec se závažím a vrhl jej do jezírka. Nedosáhl dna. Poděkoval jsem vypravovateli svému, který měl z toho velkou radost', že jsem jej tak bedlivě poslouchal, stiskl jeho pravici a ubíral se k Hánovu dále.
(Vypravoval J. K. Hraše ve Světozoru 1873. Doslovný přepis.)
