Chvátalův mlýn čp.18/II
Na protější straně Pražské ulice stál, v místech, kde ulice překračovala Mlýnský náhon, starobylý mlýn čp.18/II. V pramenech se také nazývá, podle jednotlivých majitelů, Chvátalův, Čistecký, Divišovský nebo Rabasovský mlýn. Připomínal se tu už roku 1680.
V roce 1757 vyhořel. V městském archivu se z té doby dochoval podrobný popis objektu. Vlastní mlýnská budova o rozměrech 24x15 loktů (14,16x8,85 metrů), dále pila 21X9 loktů (12,39x5,31 metrů), obytné stavení 18x15 loktů (10,62x8,85 metrů) se 3 pokoji, komorami,sklepem + stáje s komorou a sýpkou o rozměrech 30x9 loktů (17,7x5,31 metrů), další stáj 15x9 loktů (8,85x5,31 metrů) a stodola 18x15 loktů (10,62x8,85 m). Jak je vidět, šlo o poměrně velký areál. Na katastrální mapě z roku 1838 zobrazen jako nespalný, rozložitý objekt s mnoha křídly a bočními trakty, zčásti postavený přímo nad Mlýnským náhonem.
29.dubna 1884 se obecní zastupitelstvo usneslo oficiálně požádat úřady o finační pomoc při výstavbě nového mostu. V následujících letech došlo k dohodě. Obec vykoupila od státu za 100 zlatých konstrukci starého dřevěného mostu a stát zaplatil výstavbu toho nového.
Předtím ale muselo na jeho levobřežním předpolí dojít k náročným urbanistickým úpravám. Původní most totiž vedl příliš blízko domu čp.20/II. Vozovka tu navíc byla příliš úzká, protože ji zužoval mlýn čp.18/II. Tehdejší vedení města proto rozhodlo, že nový most bude o několik metrů posunut proti proudu potoka a hlavně, že prostřednictvím cílené investiční politiky vytvoří obec na jeho levém břehu park, nábřeží a širší příjezdovou komunikaci. 29.ledna 1887 rozhodlo obecní zastupitelstvo koupit za 7 500 zlatých Chvátalův mlýn čp.18/II. V té době v něm fungovala již jen pila. Mlýn pak brzy nato zbořen a díky němu rozšířena Pražská ulice.
Městské lázně čp.39/II
Na místě zbořeného Chvátalova mlýna pak po nástupu mladočeských politiků do čela rokycanské radnice postaveny v letech 1896-97 nákladem 35 073 korun městské lázně čp.39/II.
Projekt vypracoval stavitel Bohuslav Ryšavý, muž, který se na přelomu 19. a 20.století stal jakýmsi dvorním dodavatelem lehce mondénních neorenesančních, později secesních staveb pro královské město Rokycany. 3.února 1896 předložil svůj projekt obecní komisi, která jej schválila. Ryšavý pojal lázně jako přízemní stavbu, orientovanou kolmo na Pražskou ulici. Správně pochopil, že stavba musí primárně pohledově využít nábřeží Padrťského potoka, respektive pruh parkově upravené zeleně mezi Mlýnským náhonem a potokem. Právě sem se natočilo hlavní průčelí, se středovou sekcí o délce 10,2 metru a dvěma osově souměrnými bočními křidly, každé o délce 7,8 metru. Boční strana objektu měřila 11,5 metru. Fasádu pokryl bohatým neorenesančním dekorem. Pásovou rustiku doplňovala na nárožích bosáž. Suprafenestry zakončeny profilovanými oblouky, uvnitř nichž mušlový motiv. Nad bočními křídly situovány ozdobné štíty s atikou, balustrádou a neorenesančními vázami. Nad atikou vrchol štítu, po stranách lemovaný volutami, nahoře zakončený segmentem. V úrovni pod korunní římsou vyveden ve štuku nápis : MĚSTSKÉ PARNÍ, VANOVÉ A SLATINNÉ LÁZNĚ. Hlavní vchod situován směrem do Pražské ulice. Pojat jako monumentální neorenesanční portál s dvojitými pilastry po stranách a trojúhelníkovým zakončením. Nad střechou se tyčil vysoký cihlový komín. Směrem do Pražské ulice oddělen pozemek lázní kovaným plotem, směrem do Lázeňské ulice cihlovou zdí. Před Mlýnský náhon zřízen v Pražské ulici před lázněmi v téže době kamenný mostek a koryto Mlýnského náhonu vyzděno.
Zařízení nabízelo 17 van, 4 studené a teplé sprchy, parní lázeň a malý bazén, což v době, kdy zdaleka ne všechny rokycanské byty měly takové vymoženosti jako splachovací toaletu, koupelnu nebo tekoucí vodu, představovalo významný hygienický pokrok. Jeden den v týdnu byl vyhrazen pro chudé, kteří mohli využít slevu na vstupné.
Na výstavbu lázní si město vzalo půjčku od obecní spořitelny. V roce 1919 jednalo město o jednorázovém splacení této půjčky. A skutečně ji k 29.lednu 1919 uhradilo. V té době zbývalo ještě splatit částku 24 671,15 K.
3.června 1898 c.k. místodržitelství povolilo provoz „slatinné lázně“ v Rokycanech. 28.ledna 1908 zařízení rozšířeno, když místodržitelství povolilo poskytování uhličitých koupelí. Roku 1909 pak zřízen druhý bazén a velký parní kotel. Podnik byl trvale ztrátový, ale obec jej úmyslně zřizovala i udržovala jako nevýdělečné, spíše prestižní zařízení. Celkem investovalo město do lázní v letech 1899-1941 151 437 Kč.
Městské lázně, společně s rozšířenou Pražskou ulicí, novým mostem a parkovou úpravou okolí, vytvořily na předpolí bývalé Pražské brány už na konci 19.století významný urbanistický soubor. Tehdejší vedení obce v téže době zahájilo ambiciózní budování okružní třídy. Prostor lázní byl jeho významnou součástí, právě sem, před bývalou Pražskou bránu, popřípadě na nábřeží Padrťského potoka, byla celá okružní třída výhledově uchycena.
V letech 1920-21 se mezi půjčkami, které si na různé investice vzala obec, uvádí i půjčka 10 000 Kč na rozšíření lázní.
V prostoru u lázní měla končit přívodní větev nového obecního vodovodu budovaného ve 20.letech 20.století. Podle plánu etapizace jeho výstavby mělo k pokládce potrubí v úseku od vodojemu na Bouchalce pod Žďárem až k městským lázním dojít v roce 1922.
V roce 1929 jednalo zastupitelstvo města o výstavbě kolny v městských lázních. Už v březnu 1929 technicko-průmyslová obecní komise městské radě doporučila schválit zřízení kolny na uhlí v městských lázních za cca 2 500 Kč. Městská rada se 2.dubna 1929 usnesla do rozpočtu na rok 1929 zařadit 2 500 Kč na výstavbu kůlny na uhlí v lázních. Měla se postavit na dvoře k ohradní zdi, v které by se zřídila okna. 5.srpna 1929 konáno komisionelní šetření. 8.srpna 1929 obecnímu zastupitelstvu doporučeno městskou radou výstavbu kolny na uhlí v městských lázních schválit. Zastupitelstvo pak v srpnu 1929 vydalo stavební povolení.
Opravy v areálu lázní ovšem stavbou kůlny neskončily. V rozpočtu lázní na rok 1929 bylo 15 050 Kč na údržbu budovy a v obecním rozpočtu na rok 1929 50 000 Kč na topení v lázních. 11.října 1929 městská rada rozhodla zrušit plánovaný nákup parního kotle do lázní, místo něj koupila použitý menší kotel, který měl mít ještě dlouhou životnost. Při opravách lázní zjištěno, že trámový sloup nad odpočívárnou je zetlelý a bylo nutno ho nahradit železobetonovým. Koncem července 1929 schváleny městskou radou přípravy na vybudování železobetonových stropů v odpočívárně městských lázní. Budova lázní zároveň omítnuta, vybetonován bazén, opraveny trubky parního vedení a obloženy stěny sprchové komory. Počátkem srpna 1929 městská rada rozhodla, že oprava bazénu a sprchové komory v městských lázních se provede podle projektu městské technické kanceláře za cca 9 000 Kč. Na jiné srpnové schůzi v roce 1929 pak radou na návrh městské technické kanceláře schváleno obložení stěn ve sprchové komoře městských lázní do výšky 1,8 metrů za 5 800 Kč a natřít zbytek stěn a stropu komory za 1 500 Kč.[
Dle informace z prosince 1929 dosud za opravu lázní vydáno 18 600 Kč, dalších 23 160 Kč nutno ještě vynaložit. 29.listopadu 1929 městská rada rozhodla uhradit z výpůjčky z lesního rezervního fondu. V prosinci 1929 tento záměr odsouhlasilo i zastupitelstvo.
V lednu 1930 městská rada povolila k vyplacení účet pro Antonína Pikolona za truhlářské práce a nátěr lázní ve výši 5 514,45 Kč.
Od 30.let vykazovaly lázně trvalé schodky hospodaření. V roce 1936 – schodek 22 402 Kč, r.1937 – 24 330 Kč, r.1938 – 24 360 Kč, r.1939 – 25 428 K. Podle pramene z roku 1940, ale ztráta za rok 1939 činila dokonce 29 126 K. Od 1.září 1940 bylo proto toto zařízení pronajato manželům Wimmerovým za roční nájem 4 000 K. V té době totiž Josef Světlík, dlouholetý správce lázní, odešel do penze. 11.července 1940 proto městská rada rozhodla pronajmout lázně na 6 let Antonínu Wimmerovi, masérovi z Příbrami za 4 000 K/rok, což v září 1940 na schůzi obecního zastupitelstva schváleno.
Ani pak ale nedosáhly lázně výdělečnosti. V roce 1940 – schodek 28 079 K, r.1941 – 25 762 K (dobový pramen ale za rok 1941 uvádí ztrátu 31 499,59 K[85]), r.1942 – 28 931 K, r.1943 – 38 591 K, v letech 1944-45 – 32 991 K, r.1946 – 44 013 Kčs. Město proto muselo i nadále zařízení dotovat a přispívat na opravy. O velké rekonstrukci a modernizaci lázní (s odhadovanými náklady 120 000 korun) se sice uvažovalo již roku 1940, ale ve válečných podmínkách se to ale nerealizovalo. V roce 1941 město dokonce zvažuje odprodej městských lázní. Jejich nájemce Antonín Wimmer totiž požádal 21.dubna 1941 o prodej objektu. 5.srpna 1941 Wimmer nabídl obci 150 000 K, hodlá prý do objektu investovat a zmodernizovat je, přislíbil i výstavbu většího bazénu. 28.srpna 1941 městská rada doporučila ke schválení prodej ale minimálně za 200 000 K. V září 1941 se věcí zabývalo obecní zastupitelstvo a zde byly názory rozporuplné. František Lorenz je proti prodeji, koupaliště je podle něj taky ve ztrátě, která v roce 1941 dosáhla 80 000 K, zatímco lázně v roce 1941 měly ztrátu jen 36 000 K. Josef Kučera je taky proti prodeji a doporučuje provést v objektu lázní jen nejnutnější opravy a neměnit majetkové poměry. Starosta Hejrovský sice argumentoval tím, že obec na opravy nemá peníze, protože by to znamenalo náklady za několik desítek tisíc korun, ale zastupitele tím nepřesvědčil. I Václav Krátký je proti odprodeji a dodává, že vzhledem k zákazu staveb by majitel nemohl stejně do lázní investovat. Nakonec tak věc stažena z programu.
V rozpočtu na rok 1943 aspoň obec počítala se 70 000 korunami na menší investice.
V polovině 20.století již byl tento podnik technicky přežilý. S růstem bytového standardu už samotná existence van, teplých sprch a nevelkého bazénu nebyla ničím mimořádným.
17.dubna 1947 zahájilo město jednání o odprodeji lázní do trvalého vlastnictví manželům Antonínu a Jarmile Wimmerovým. Cena odhadnuta na 240 000 Kčs s tím, že kupec se měl zavázat k údržbě budovy a k zachování provozu až do doby kdy obec vybuduje nové lázně. V září 1947 byla ještě prodejní smlouva upravena tak, že k ní přiložen konkrétní výčet oprav a investic, k nimž se nabyvatel musel v následujících letech zavázat.
Konečně 12.dubna 1948 město lázně Wimmerovým prodalo za 150 000 Kčs. Podle zápisu z jednání rady MěstNV z 28.července 1965, ale teprve tehdy schválena kupní smlouva mezi Komunálními službami a manžely Wimmerovými na koupi objektu lázní za 32 430,80 Kčs, uzavřená 1.února 1965. Wimmerovi lázně rozšířili o saunu, ale celkově postupně celý podnik zastarával. Chystaná výstavba zcela nového komplexu lázní přitom v roce 1959 odložena, protože Krajský národní výbor vyhodnotit jako vyšší prioritu investici do nových lázní v Klatovech. V prosinci 1959 MNV opakuje záměr zařadit nové lázně do plánu na III.pětiletku, ale uznává, že to ještě bude nutné dojednat. V únoru 1962 konstatuje národní výbor, že v III. pětiletce na nové lázně jednoduše nebudou peníze, počítá se prý ale s výstavbou plaveckého bazénu. Nové lázně ani bazén nakonec v Rokycanech nevznikly, celá III. pětiletka navíc spěla ke kolapsu. Až počátkem 21.století pak za úplně jiných podmínek dokončen objekt plaveckého bazénu pod Husovými sady. Původní neorenesanční městské lázně mezitím spěly k trvalému chátrání. V říjnu 1974, v reakci na odklad chystané výstavby plaveckého bazénu město znovu deklaruje, že bude nutné začít s investicemi do stávajícího objektu lázní. Nutný byl hlavně nákup nového parního kotle.
V roce 1965 vysázen v parku před lázněmi záhon růží, na podzim téhož roku jej ale zničily výkopové práce pro Okresní správu spojů. V téže době zde vysázeno i 6 kulovitých javorů. Na rok 1969 plánoval MěstNV dokončit výstavbu veřejného osvětlení v prostoru u lázní (za 3 000 Kčs). V prosinci 1970 zase na plénu MěstNV urguje pan Hofman, aby do úpravy komunikací město zahrnulo i opravu chodníku před a za mostem u lázní, kde jsou prý nevyhovující kočičí hlavy. Prostranství před lázněmi vyasfaltovaly Technické služby v roce 1973.
1989 lázně zbořeny
