Jedinou připomínkou tohoto mlýna je nalezený pískovcový horní mlecí kámen (běhoun), který je dnes položený v zahradě objektu. Mlýn byl postaven v roce 1863 Václavem Mulačem (1823-1895), který je v úmrtní knize uveden jako mlynář v parním mlýně. Spolu se svoji manželkou Marií (1825-1895) měli 3 děti. Dceru Marii a syny Ludvíka, který jako tříletý v roce 1868 zemřel na záškrt a Vojtěcha, který byl mlynářem a zemřel v roce 1943. Vojtěch byl otcem 8 dětí. Byly to 3 dcery a 5 synů. Jedním za synů byl Jan Nepomuk Mulač (1891-1951), který na přání rodičů začal studovat bohosloví v Praze.
Po čase však mirošovský rodák a pozdější kardinál Karel Kašpar, v té době spirituál a profesor Strakovy akademie, jejíž součástí byla i kolej pro nemajetné studenty, doporučil rodičům, aby syn ze školy odešel. Student tedy přešel z bohoslovecké fakulty na fakultu lékařskou. Aby ulehčil rodinnému rozpočtu na studia, půjčil si v peněžním ústavu. Bylo to odvážné rozhodnutí, ale s cílevědomostí a odpovědností, vlastnostmi kterými se od mládí vyznačoval, všechny problémy překonal. Vystudoval chirurgii a porodnictví. První ordinaci si otevřel v Radnicích.
Byl stále svobodný a pamětníci vzpomínají, že se mu hezká děvčata vždycky líbila. Možná to byl i důvod jeho odchodu z bohosloví. O to více překvapil všechny jeho sňatek. Jak říká jeho vnučka Vlasta Peláková, jednalo se o krátkou známost. Před tím se mladí vůbec neznali. Jeho manželka se jmenovala Anna Plechatá (1893-1966) a byla z Plzně. Její otec byl, řečeno dnešní terminologií, developer. Stavěl domy za účelem prodeje. Jednou z jeho staveb je škola na Roudné v Plzni. Její
matka vlastnila pekařství. Po svatbě z peněz věna manželky a hypotéky koupil MUDr. Mulač na rohu Dvořákovy a Žitné ulice (nyní Osvobozených vězňů na Borech) dům, který přestavěl. V domě vznikla také ordinace a lůžková část. Po splacení hypotéky si již jako známý porodník vzal novou půjčku a v letech 1930-1933 v Dvořákově ulici postavil novou porodnickou kliniku, kterou propojil s původní vilou. Klinika stojí dodnes i když v průběhu časů měnila vynuceně majitele. Za
2. světové války byla zabraná německou armádou. Po osvobození sloužila jako vojenská nemocnice americké armády.
Doktor Mulač byl na udání v roce 1944 zatčen a souzen v Praze na Pankráci. Tam také čekal na vynesení rozsudku. Konec války jej zachránil. Po návratu až do znárodnění v roce 1948 kliniku řídil. Po jeho „odchodu“ se z ní stala součáststátní zdravotní péče. Později byla určena jako Závodní nemocnice národního
podniku Škoda v Plzni, které se i přes nový oficiální název, celých 40 let v Plzni říkalo „U Mulačů“.
MUDr. Mulač byl na rozdíl od své manželky člověkem společenským, i když myslet si, že by jí nezajímaly manželovi problémy, není pravdou. V nemocnici kontrolovala hospodaření, stejně jako práci zdravotních sester. V plesové sezóně přijížděl Mulač na plesy do Skořic. Jeho manželka jezdila s ním, plesů se nezúčastňovala a na manžela vždy čekala v jejich automobilu.
Miloval přírodu, byl vášnivým nimrodem. Na svém statku, předělaném z mlýna, pěstoval dobytek i koně. Kdykoliv mu to pracovní nasazení umožňovalo, odjížděl sem. A ještě jednu dobrou vlastnost měl, o které se dnes již neví.
Byl to štědrý mecenáš. Když v roce 1939 zachvátil zdejší kostel sv. Václava požár, při kterém se žárem roztavily zvony, nechal na vlastní náklady kostel opravit a zakoupil jeden zvon Václav o hmotnosti 420 kg. Druhý zvon zakoupil mirošovský velkostatkář Dr. Ladislav Karel Feirabend, o němž bude ještě řeč.
Po roce 1945, když kostel byl v průběhu okupace změněn okupační armádou na biograf, nechal jej opět opravit. Stejně tak zařídil na své náklady zvelebit i místní školu, kterou německá armáda přestavěla na vývařovnu jídel pro totálně nasazené.
Těžká doba nastala v roce 1948. Znárodnění nemocnice, stejně jako zemědělská politika KSČ, to vše jej duševně i fyzicky deptalo. Zprvu mu byly odejmuty zemědělské stroje. O tom, jakým trikem bylo založeno JZD, píše PhDr. Petros Cironis v knize „Skořice 1295-1995“ v kapitole o zemědělství: „Na podzim roku 1949 bylo z iniciativy komunistů založeno v obci JZD, čímž byla v obci zahájená tzv. socializace vesnice. Zakladateli bylo několik drobných zemědělců, kovorolníků, dělníků, kteří se většinou zemědělství věnovali v době pracovního volna. Hlavní tíhu nesly jejich manželky. Členem JZD se měl stát administrativně každý člen stávajícího Družstva pro rozvod elektrické energie. Tento trik nevyšel. Odpůrci družstva, zejména sedláci, rychle z elektrifikačního družstva vystoupili a vstup do JZD kategoricky odmítli.“ Mezi těmi, kdo z elektrifikačního družstva také vystoupil, byl i MUDr. Mulač, přestože financoval výstavbu trafostanice, která dodnes na mapách rozvodných sítí má jméno Mulač. Aby byl rychle zlomen odpor zemědělců, bylo s ním zahájeno soudní řízení. Bylo třeba ostatní zastrašit, neboť jeho odpor proti kolektivizaci posiloval ostatní. Hospodařil celkem na 35 hektarech půdy. Důvodem obvinění byl nesouhlas s politikou státu (vlastně KSČ, protože to byla vládnoucí síla) a hlavně s násilným odnímáním soukromého majetku. Byl to absurdní soudní proces, neboť jak je zřejmé z dokladů, nesoudil jej řádný soud, ale Jednotný národní výbor v Rokycanech. Uprostřed těchto jednání jej postihl infarkt, na který ve svých 60 letech zemřel. A jak píše dále Dr. Cironis „Po smrti ředitele plzeňského sanatoria, významného chirurga dr. Mulače, jehož stihl infarkt v době, kdy za parného srpnového léta se chystal obsekat lán obilí svého statku, JZD zabralo Mulačův statek do svého užívání. Mulačův statek byl v 50. letech hlavním stanem skořického JZD.“
„Revoluční spravedlnost“ postihla i jeho děti. Oba sourozenci, syn a dcera, studenti medicíny, byli ze školy vyloučeni. Ve zdravotnictví pak již nikdy nepracovali. Se svými partnery se později oba věnovali profesionálnímu herectví. Zákaz studia postihl i další generaci tj. vnoučata Dr. Mulače.
Až po dlouhých letech se setkala vnučka doktora Mulače na jednom pracovišti ve škodovce se spolupracovníkem, který věděl, že jeho spolupracovnice se jmenovala za svobodna Mulačová a vyprávěl o svém otci, který spáchal sebevraždu. Důvodem byla skutečnost, že jeho dcera, sestra vypravěče příběhu, odešla po roce 1968
do emigrace. Otci, komunistovi, se tím zhroutil celý svět, ve kterém žil. Z dalšího vyprávění vyplynulo, že se jednalo o člověka, který v roce 1951 soudil MUDr. Mulače. Řekl ji to beze zábran, i když si byl vědom příbuzenského vztahu mezi spolupracovnicí a souzeným lékařem.
Na závěr, jako tečku za osudem MUDr. Mulače, je dobře si připomenout článek z týdeníku Okresního Národního výboru v Rokycanech „V nový život“ ze dne 29. června 1945 s titulkem „Vystěhovalcům z Brd, Skořice mají mecenáše“, ze kterého cituji: „Splní-li se toto nádherné rozhodnutí (slib Dr. Mulače, že opraví školu a kostel - poznámka autora) postaví si Dr. Mulač ve svém rodišti nejkrásnější pomník a četné generace se budou vděčně podílet na naší nynější radosti. Nemáme ani vhodných slov, abychom mecenáši dostatečně předem poděkovali.“
Václav Jiřička
