Mlýn zde stával nejméně 4 století. Dosvědčí nám to výpisy z urbářů (urbáře, také urbární knihy nebo urbární registra – v nich byly zapsány soupisy urbárního pozemkového vlastnictví, dominikální = panské pozemky a částečně i jejich výnosy) smiřického panství. První z nich je z roku 1588. Zde bychom se dověděli, že v té době bylo kolem zdejší tvrze jen několik stavení s 20 usedlými rodinami – bydleli zde: Mikuláš Hýčka, Svatoň Svaták, Zachariáš Trnka, Alžběta Petrová, Kateřina Davidka, Marek Šandera, Mikuláš pekař, Antonín Vlach, Martin Ventura, Pavel Medek, Jiřík Sovák, Alžběta Vestecká, Anna Vaňková, Dorota Hyšková, Dušek švec, Michal Michaleč, Anna Beneška, Jan Martinů, Jakub švec, Salomena Boukalová. Dále je v tomto urbáři psáno o mlýnu: šrotovna
„… v předhradí jdouc branou, je mlýn od dřeva stavěný pro domácí potřebu… Majíce dost prachu, krmí vepře (rozuměj panské). Při témže mlýně je pila dobře vystavěná a všemi potřebami opatřená...“ Mlynář platil každý týden „vejmelné“.
Další údaje o smiřickém mlýně vyčteme v urbáři z roku 1619 – zde se už hovoří zřejmě o novém mlýnu, který už je zděný. Mlýn i s pilou je nazýván „verštatem (dnes bychom asi řekli podnikem) milostivé vrchnosti“:
„… Při městečku jest mlejn v nově od kamene vystavený vo šesti kolách moučných, a komorami, z světnici klenutou, dvojími podlahami, též všechen cihlami přikrytej, z něhož mlynář nájmu platí 400 korců (korec = v tomto případě podle dnešního objemová míra o velikosti 93 litrů = přibližně 60–130 kg obilí dle druhu) sutého, 30 korců pšenice a k tomu vykrmuje 24 vepřův anebo místo krmení za každého vepře 2 kopy grošů platiti má.
Od toho mlejna ten díl Labe teče novejmi struhami přes grunty jeho milosti Páně a zase vpadá do Labe do toku svého starého nad Lochenicemi, jest dýlky od toho mlejna až do Labe 120 provazců (1 provazec = dnešních 31 metrů), v kterejžto struhách nemálo ryb říčních všelijakých, též také rakův jest, a toho se všeho lapáním k potřebě zámku užívá…“
šrotovna
Uveďme si posloupnost majitelů a mlynářů smiřického mlýna:
Kolem roku 1606 obdržel mlýn mlynář Jan Měřička. Kolem roku 1620 je uváděn mlynář Krištof.
Roku 1651 je uváděn jako mlynář 28letý nekatolík Václav Jindra s 22letou manželkou Dorotou. K datu 1654 uvádí Josef Zeman Martina Pitrů. R. 1668 Jiří Balcar R. 1681 Mikuláš Pitr.
Od roku 1696 je uváděn Jiřík Fryml (někde bylo psáno Friml s měkkým i). Byl to zámožný člověk, který roku 1703 koupil dům a grunt (od starodávna nazývaný špičkovský), jenž patřil sirotkům po nebožtíku Janu Příhodovi, který býval hejtmanem smiřického zámku. K tomuto gruntu patřila štěpnice, stodola, louka vedle obory a farská louka číbuzská. Fryml měl za všechno zaplatit 651 kop míšeňských. Hotově zaplatil hned 600 kop a zbytek byl zaknihován na 6 %. Poručníkem Příhodových sirotků byl karlštejnský hejtman Fibigr (psával se někdy Viebigr). Ten si později vzal vdovu po Příhodovi Sybilu.
Potom získal mlýn syn Jiříka Frymla – Jan Fryml. Ten nebyl dobrým hospodářem a začal mít potíže. Roku 1715 požádal vrchnost, aby mu byl mlýn ponechán v držení. Vrchnost mu mlýn ponechala na 1 rok „bude-li se dobře chovat“. Jan Fryml neuspěl a proto již o rok později (roku 1716) je majitelem mlýna Václav Skrovný. Ani on v tomto podnikání neuspěl. Vrchnost mu mlýn odebrala a dostával od ní pouze almužnu. šrotovna
Dalším mlynářem se stává – ale opět jen nakrátko – Jan Zollman. Také on musel pro neúspěchy mlýn opustit. Stěžoval si sice, že byl o mlýn neoprávněně připraven. Hrabě Paar jej vyzval, aby to dokázal, jinak že bude potrestán 14denním vězením.
Roku 1730 se do mlýna vrací Jan Fryml.
Mlýn (6 složení, jahelna, 3 stoupy a další příslušenství, 1 zahrádka při Labi, 3 strychy /v tomto případě se jedná o plošnou míru – 1 strych = 1 korec = 0,2877 ha/ polí, pila /zůstala jako právo panské/) kupuje František Kumpricht za 2200 zl. Každá zlatka se počítala po 60 kr. a krejcar po 6 groších. K tomuto mlýnu byly připojeny: městys Smiřice, Hubíles, Smržov, Lejšovka, Černilov, Bukovina, Malá Skalička a Újezd.
Mlynář dostával od vrchnosti ročně 5 dubů z mezlečských lesů a 2 fůry habrů – habrů bylo v panských lesích málo – proto místo nich dostával 1 dub a 1 borovici. Habrové dřevo používali mlynáři na výrobu oblouků k lopatkám a borové dřevo na louče. Tři kmeny použil mlynář na zhotovení vah. Mlýnské kameny si musel mlynář v rámci robotní povinnosti dovézt sám.
Kupricht i jeho dědicové nebyli dobrými hospodáři a nechali mlýn zpustnout. Vrchnostenský úřad mlýn převzal za 1 900 zlatých a následně prodal Františku Skálovi, který se přiženil k pozůstalé vdově Alžbětě Kuprichtové. Když Skála 29. července 1788 zemřel, o dědictví se přihlásilo více dědiců – dcera Alžběta, syn Josef, Marie provdaná Střemchová, syn František (studující v Praze) a nezletilí syn Jan a dcera Anna. šrotovna
Dne 14. května 1789 převzal mlýn za 3000 zl. syn Josef Skála. Oženil se s Annou Záhorskou, která mu přinesla věnem 1000 zl. a všechno patřičné ženské nádobí. Jako protivěno jí byla připsána polovina živnosti. Potom už se majitelé mlýna poměrně často střídali.
Už o dva roky později – 18. dubna 1791 – kupuje mlýn za 7 000 zl. Václav Rieger.
Ještě v tomtéž roce – 18. prosince 1791 – získává mlýn za 10 300 zl. Josef Švarz.
Podle smlouvy ze dne 31. srpna 1794 kupuje dominikální mlýn za 7 608 zl. František Šefelín s manželkou Viktorií. Spolu s mlýnem koupili za 140 zl. zahradu u čp. 40 a 3 strychy pole za 408 zl.
Od 22. května 1802 vlastnili mlýn za 2 105 zl. František Šefelín s manželkou Annou.
Za 52 000 zl. se stal 13. února 1811 majitelem mlýna Jan Hollman s manželkou Annou.
Ani ne za 3 měsíce – 1. května 1811 se za 17 000 zl. stává majitelem Jan Bouček.
Další koupě mlýna byla provedena na základě licitace, konané 29. listopadu 1822 – mlýn získal za 31 551 zl. Jan Šafka s manželkou Alžbětou. Dalšími majiteli byli od 13. února 1830 Jan Rott s manželkou Evou – za mlýn zaplatili 12 000 zl. šrotovna
Ceny za mlýn i jeho majitelé se střídali – od 1. května 1836 byl majitelem mlýna za 17 200 zl. Josef Morávek. Morávek dostával od vrchnosti ročně 1 buk bílý, 1 buk červený a směl pást 6 kusů dobytka na louce „Pod jilmem“. Morávek platil za pronájem mlýna 200 zl., za pilu 20 zl., z rolí platil 10 zl. a jednou sedminou se podílel na udržování náhonu. Morávkovi předchůdci měli ještě další břemena k vrchnosti – museli dodávat obilí, směsi, zdarma mlet obilí panských deputátníků, úředníků a čeládky, na pile museli pořezat pro vrchnost 150 kusů prken bez ohledu na druh, tloušťku a délku.
Dalším majitelem mlýna se stal mlynář Václav Batista. Ten už se zbavil všech povinností vůči vrchnosti po vydání tzv. vyvazovacího patentu. Batistův mlýn se sestával ze dvou kamenů pro mletí krupařské a ze tří kamenů pro mletí selské a ze dvou kamenů francouzských – krupičných.
Roku 1878 koupil mlýn Šimon Klein, který svůj podnik zmodernizoval a přivedl k nebývalé prosperitě. Dalších několik údajů vám bude zcela určitě připomínat současnou dobu. Roku 1903 byla část akcií Kleinovy rodiny prodána pražské Kreditbance a utvořena akciová společnost.
V roce 1920 koupil 90 % akcií továrník a přádelník Brun a přeměnil znění firmy na Smiřické mlýny akciová společnost ve Smiřicích od roku 1922 s ředitelem Pavlem Kryštofem. šrotovna
Další osudy mlýna ještě zcela nevymizely s paměti našich starších spoluobčanů. Ti pamatují, že od 1. srpna 1930 vlastnila Smiřické mlýny rodina Voženílkova. Jistě jsou mezi námi ti, kteří tuto rodinu znali i osobně. Ti pochopitelně pamatují, že mlýn byl znárodněn a rodina Voženílkových emigrovala na západ. Snad vás bude zajímat, že starý pán – pan František Voženílek – zemřel před 12 lety ve věku 80 let v USA:
Firma Voženílek se už zřejmě do Smiřic nevrátí, ale s jejich jménem se můžeme opět setkávat. Na sáčcích s moukou si můžeme přečíst, že výrobcem jsou: MLÝNY J. VOŽENÍLEK spol. s r.o., Průmyslová 107, Předměřice nad Labem.
V době existence mlýna v něm vypukl několikrát požár – bylo to v roce 1693, 1723, 1839 a v roce 1943.
Pro havarijní stav celé budovy byl mlýn před 8 lety zbořen. Budova mlýna (ke konci existence už to byla budova šrotovny) byla velmi rozměrná a s dalšími budovami zaujímala poměrně velký prostor. Po provedené demolici zde vzniklo území, které dělalo Smiřicím ostudu, protože velká neurovnaná plocha téměř ve středu města byla semeništěm plevelu a místem pro černou skládku. Část ještě nezakrytého řečiště bývalého Mlýnského náhonu jen vzdáleně připomíná bývalou „slávu“ smiřického mlýna. šrotovna
Na uvolněném prostoru se počítalo původně s výstavbou bytových domů (paneláků). Všichni víme, jak to nyní vypadá se stavbou bytů – město by nemělo v žádném případě peníze na výstavbu domů – bytů. Nenašel se ani žádný stavebník, který by se do výstavby pustil.
V daném prostoru po mlýnu má v následujícím období vyrůst budova Středního odborného učiliště potravinářského pro 300 žáků (peníze na výstavbu poskytne Ministerstvo zemědělství).
Letos by měla být zahájena výstavba a nejdéle za dva roky by sem měli nastoupit první žáci. Aby v číslování domů nebyly zbytečné mezery, získá zřejmě nová škola (po mlýnu) číslo popisné 110.
Pro smiřický Zpravodaj napsal v roce 1997 Miroslav Volák
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Zpráva o založení, vývoji a rozkvětu „Smiřických mlýnů“.
Dle různých pamětí stával mlýn ve Smiřicích již v 16. století a byl původně majetkem šlechty, která dosazovala sama mlynáře, jíž musil odváděti výrobky i peníze. Za tohoto času byl však malého rozsahu a mohl odpovídati jen malým požadavkům tehdejší doby. V 17. století byla mu též připojena pila a byl všeobecně nazýván „verštatem milostivé vrchnosti“. V roce 1720 poprvé vyhořel. šrotovna
Ve starších záznamech a dle ústního podání nalézáme též, že patřil Janu Haškovi z Lužan a na Smiřicích. Různí mlynáři střídali se a až do roku 1795 vedl mlýn Jos. Švorc, který však přišel na mizinu a zanechal řemesla tohoto. Po něm byl majitelem mlýna V. Šefelín. R. 1812 je též zmínka o mlynáři Janu Boučkovi, r. 1825 o Janu Šafkovi, r. 1828 o Janu Rothovi, od kteréhož koupil mlýn Jan Morávek a zbavil se všech břemen vrchnostenských a mlýn přešel tak do rukou soukromých, což znamenalo pro mlynáře velikou úlevu. V roce 1839 však mlýn úplně vyhořel a byl dosti majetným mlynářem Morávkem znovu postaven a rozšířen.
R. 1855 převzal mlýn Václav Batista. Ve dnešní budově přední zařídil mlýn, sestávající ze 2 kamenů pro krupařské mletí, tří českých kamenů pro mletí selské a 2 francouzských kamenů krupicových. Stolic za jeho doby se ještě nepoužívalo. Ve druhém přístavku měl zařízenou přádelnu. V roce 1876 lehlo však vše popelem a po dvou letech r. 1878 koupil spáleniště Šimon Klein a na tomto postavil postupně mlýn, jak dnes stojí. R. 1882 postavena byla vodní turbína, ( vsuvka tužkou - v roce 1891 turbiny 2 ), kde dříve používalo se ku pohonu vodních kol. Na turbině pak postavil budovu, sloužící co čistírna obilí. Mlýn pracoval ze začátku za vedení p. Šimona Kleina s výkonností as 6 vagónů týdně a zaměstnával průměrně 12 dělníků a z kancelářských sil jednoho skladníka a účetního. šrotovna
P. Klein postupně mlýn rozšiřoval a modernizoval, aby odpovídal požadavkům času a docílil výkonnosti 40 000 kg ve 24 hod. Mlýn byl takto plně zaměstnán, ba byl později majitel nucen na výpomoc dosavadního vodního pohonu zaříditi ohon parní.
Výrobky Smiřického mlýna rozesílaly se již tehdy po celých severovýchodních Čechách a těšily se pro jejich výbornou jakost oblibě všeho zákaznictva i konsumentů, kterouž si zachovaly i do dnešní doby. Obilí nakupovalo se částečně v okolí od rolníků a velkostatků a později, když toto nepostačovalo, na plodinové burze v Praze.
Za vedení p. Šimona Kleina a jeho syna Theodora byl uveden mlýn v rozkvět, na čemž má zásluhy p. Semrád Václav, který v závodě tomto po dobu 43 let jako stárek pracoval.
Firma Šimon Klein přeměnila se později v akciovou společnost, jejíž akcie v r. 1920 až na nepatrné množství zakoupil p.Fr.Brůna, velkoprůmyslník v Plavech s příbuzenstvem. Tato akciová společnost přese všechnu krizi, která nastala v oboru mlynářském v době poválečné, přinesla velikých obětí na rozšíření a zmodernizování závodu. V dnešní době má též nově postavený úplně automatický mlýn žitný s nejmodernějšími stroji o výkonnosti 20 000 kg ve 24 hodinách. Mlýn pšeničný zařízen je na výkonnost 50 000 kg ve 24 hod. Pro neustálené poměry jest z větší části provoz mlýna obmezen z důvodů těch zaměstnává průměrně 35 dělníků a 10 – 12 úředníků a výrobky jeho zasílaly se v době konjunktury po celé oblasti republiky a i do sousedního pohraničí.
Zprávu tuto podává firma: Smiřické mlýny akc. spol. ve Smiřicích
Smiřice, v březnu 1925.
