Podzimkův, Mutinův, Peckovský mlýn

Mlýn má datování 1774.

______________________________________________________________________________________

Bývalý vodní mlýn v Pecce č.p. 72 stojící pod hrází bývalého rybníka má velmi starou historii, jež je neoddělitelně spjata se zajímavými dějinami městečka a jeho dominantou hradem.
Dosud nejstarší známá písemně doložená zmínka o Pecce je z roku 1332. Nemůže ale být sporu o tom, že počátky jejího osídlení sahají do historie mnohem hlouběji. Lze tudíž předpokládat, že i mlýn, který původně byl po staletí vrchnostenský, tu stával a mlel obilí již mnohem dříve než je písemně doložena jeho existence. Je uveden ve výčtu majetku Mutiny, jenž byl jedním z tehdejších spolumajitelů Pecky. Po jeho smrti v roce 1381 mlýn připadl králi. Královským majetkem byl v době panování Václava IV., který v českých zemích vládl v letech 1378 až 1419. Potom jej opět vlastnili páni z Pecky, a to až do roku 1468, kdy přešel do majetku pánů z Rožmitálu a poté Hořických z Hořic.
Roku 1543 připadl Jindřichu Škopkovi z Bílých Otradovic, následně pak jeho synovi Janovi. Po Janově smrti v roce 1566 byl peckovský majetek rozdělen mezi jeho tři syny. Peckovský mlýn připadl bratrům Karlovi a Adamovi, každému polovina. Majetek z pozůstalosti po Karlovi Škopkovi později získala jeho žena Barbora, která se znovu provdala v roce 1603 za Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic. V roce 1612 Adam Škopek svůj díl na Pecce prodal Anně Salomeně, v té době již třetí ženě Kryštofa Haranta.
Roku 1624 celé peckovské panství od Anny Salomeny odkoupil Albrecht z Valdštejna, včetně mlýnů.
Následně roku 1627 Pecka a tím i mlýny připadly od Valdštejna darem řádu kartuziánů, jejich klášteru ve Valdicích. Převorové valdičtí, kteří Pecce vládli, zde občas i sídlili. Za působení převora Müllera byl na Pecce v roce 1710 zřízen Mlynářský cech, dříve mlynáři náleželi k cechu jičínskému.
Znění dekretu správce peckovského panství (posledního převora) z roku 1766 nám sděluje i jména dvou z tehdejších mlynářů.

Dekret Václava Kociana na žádost jeho, aby sobě mohl vzíti vdovu po Janu Beranovi, mlynáři
z Pecky. Uvnitř psanému Suplikantu, na jeho poníženou prosbu a žádost, by on sobě vdovu pozůstalou
po nebožtíkovi Beranovi, mlynáři peckovském, za manželku pojmout, anobrž také při městečku Pecce
v mouce a kroupách handlovati mohl jemu (pokudž to na překážku jinších nebude) mu milostivé
povolení dávám pro důvěření jemu tento Memoriál Decretiruju,
Aktum na Pecce Januarius 1766.
Johannes Czervinka

Jak dlouho ve mlýně nájemce Jan Beran působil známo není , ale byl tam dle uvedeného dekretu do roku 1766 a po něm tam do roku 1799 mlynařil výše uvedený Václav Kocián.Dřevěný peckovský mlýn mniši přestavili. Vystavěli ho z kamene do podoby, ve které ho známe v současnosti. Svědčí o tom dosud zachovaný nápis i znak z roku 1773 na jeho východním štítu.
Po šesti letech v roce 1779 mlýn prodali (obsáhlá smlouva byla psaná v německém jazyku) Johanu Georgiovi Rückerovi, jenž pak byl od roku 1779 jeho majitelem až do roku 1791. Dalšími majetníky byli Fr. a B. Baudyšovi. Ti na mlýně hospodařili plných 37 let (1791-1828 ) a po nich od roku 1829 Ignác Tiks. Po něm přišel J.Opolský do roku 1834. Josef a Anna Erbenovi z Pecky koupili mlýn v roce 1834 a hospodařili do roku 1840, kdy jej 2. června 1840 převzal František Erban ze Stupné a podržel si jej do následujícího roku 1841. 2. srpna 1841 mlýn koupili Jan a Kateřina Kopečtí z Nové Vsi u Lomnice.
V době jejich mlynaření v roce 1852 byl mlýn vyvázán z roboty. Kopečtí byli na mlýně do roku 1860. Po nich na mlýn přišli Vencl a Anna Mühlovi ze Stupné. V roce 1861 stihla mlýn pohroma. Při požáru vyhořely chlévy a stodola. Vencl Mühl v roce 1862 zemřel a vdova A. Mühlová si ještě dva roky mlýn podržela. V roce 1864 jej prodala Františku Bezstarostimu a ten jej měl do roku 1868. Potom Jan Nosek do roku 1870. Antonín Birman mlynařil do roku 1885, kdy jej prodal Františku Knapovi, který jej ještě v tom roce postoupil M. Noskové, ta si jej podržela do roku 1892. Poté na mlýně hospodařil Jindřich Čeřovský do roku 1901. Mlýn koupili Antonín a Josefa Vágnerovi a podrželi si ho do roku 1917. Od 27. února 1918 měl mlýn v nájmu Munzar a v září 1918 mlýn koupili Josef a Františka Blahovcovi, vlastnili jej do roku 1919.
Posledním mlynářem byl pan Antonín Podzimek, který s manželkou Františkou koupil mlýn 27. února 1919 za trhovou cenu 40 tisíc korun s živým i mrtvým inventářem. Po předchozích majitelích v kolně například zůstaly složené houpačky a kolotoče. Od té doby je mlýn nazýván Podzimkovým. Dodnes na průčelí domu visí dřevěná deska s dosud patrným nápisem Válcový mlýn Ant. Podzimka. 21. července 1927 Podzimkovi ještě přikoupili od paní Anny Grohové rybník a od pánů Františka Grohy, Jana Víchy, Arnošta Hišmana a Josefa Samka, kteří v té době byli majiteli pivovaru, louky a pastviny okolo rybníka, vše za celkovou trhovou cenu 8 100 Kč. Rybník nad mlýnem byl rozsáhlý a sahal až ke Zlatníkovým č.p. 193, kde bývala sladovna. Rybník oplýval množstvím pstruhů, a proto býval každým třetím rokem výlov. Současně býval i okrasou městečka.
Pan Antonín Podzimek byl majitelem mlýna do roku 1952, kdy jej převedl na svého syna Miloslava. Po jeho smrti v roce 1989 dále zůstal a je až dosud v majetku rodiny, změněn a upraven již jen k obývání.
Peckovský mlýn měl dvě vodní kola, a to jedno na mlýn a druhé na pilu. Pila byla postavena na kamenných pilířích a klády k řezání byly nad rybníkem. V rybníku byly piloty, na těch trámoví a na něm byly srovnány klády k řezání, které se potom dle potřeby válely přes hráz na pilu.
Mlýn býval upravován dle potřeb doby. V roce 1941 byl opět zmodernizován. K jeho pohonu byla zakoupena nová turbína Union, která byla umístěna ve zděném prostoru po mlýnském palečním kole.
Dne 23. listopadu 1941 byl mlýn Němci zastaven. Do provozu byl opět uveden až 5. září 1945 po celkové vnitřní úpravě. V provozu byl ale pouze čtyři a půl roku, neboť dne 30. června 1949 byl zastaven již natrvalo.
Ani peckovskému mlýnu se v jeho staleté historii nevyhnuly živelné pohromy. Z dochovaných zpráv to byl již zmíněný oheň a utrpěl též škody způsobené povodněmi, které přišly v letech 1761, 1771, 1897, 1920, 1923, kdy valící se voda vnikala do mlýna údajně pro „nedostatečnost panských stavidel“. Zvláště v neděli 23. května 1897. Před nedělním polednem se nad krajem strhla velká průtrž mračen.
V malé chvíli došlo nejen k velkým škodám na majetku, ale i ke ztrátě životů. Hráz rybníka se protrhla a mlýn pod ní byl hrozně zpustošen. Úplně zničena byla pila. Namísto ní potom byla v místnosti v přízemí zřízena ruční i strojní výroba šindelůa nainstalována pila cirkulárka.
Zaznamenána také byla v roce 1920 „velká průtrž mračen, která se strhla nad vsí Lhotou a okolních vrších jednoho dne ku konci měsíce května. Proudy vody se z oblak lily téměř dvě hodiny. ... I rybník pod pivovarem byl brzy naplněn jelikož jest již úplně zanesený od častých přívalů a dlouho nebyl vybrán. Stavidlo rybníka netečností správy velkostatku nebylo možno vytáhnouti jelikož šrouby zarezavěly a tak voda valila se přes hráz rybníka po celé délce. Nejvíce ohrožen byl mlýn, kde voda vnikla do všech spodních místností a do stodoly. Celé údolí od lázní až do Bělé podobalo se velikému táhlému jezeru.“
O elektrifikaci mlýna žádný písemný záznam znám není a ani v paměti se nic více přesnějšího nedochovalo, jen podle ústně předávaného vyprávění to, že i v peckovském mlýnu bylo nainstalováno dynamo na výrobu elektrického proudu a navíc jako zajímavost, že toho bylo jednou využito i pro osvětlení divadelního představení, které se konalo v Hostinci pod hradem.

Zdroj: Listy Peckovska, Petr Pavel (RR)