Kateřinský mlýn; Rothmühle

Nejstarší písemný doklad o mlýnu se týkal sporu mezi mlynářem Johannem Müllnerem a farářem Johannem Heinrichem Maisnerem, který na zdejší faru nastoupil v roce 1696. Spor se týkal potoka, který původně patřil faře a který na mlynáře předchozí farář Kutschak převedl. Maisner chtěl dokonce z fary odejít, nakonec komise rozhodla ve prospěch faráře a připojila potok opět k faře. Spor spadal do období, kdy měl být mlýn převeden z emfyteutického nájmu do majetku mlynáře.

Tereziánský katastr zmiňuje k roku 1757 ve Svaté Kateřině 2 mlýny, jednalo se o tento mlýn a tím druhým byl patrně Dolní Maxův mlýn čp. 58 ležící na potoku tehdy zvaném Ödenbach.

Na konci 18. století byl mlýn v držení rodiny Dobnerů. Nejprve zde byl zmiňován Thomas Dogner (narozen 1727), který se dožil vysokého věku 99 roků, zemřel v dubnu 1826. V té době na mlýně hospodařil jeho syn Johann Dobner (narozen 1769) s manželkou Margarethou (narozena 1795), a to až do roku 1842, kdy se jejich dcera Margaretha (narozena 1822), provdala za mlynáře Johanna Säckla (narozen 1815) z nedalekého Václavského mlýna čp. 23. Tím mlýn přešel do rodiny Säcklů.

Sčítání obyvatel v roce 1869 zde zastihlo vdovu po mlynáři Säcklovi Margarethu Säcklovou, které zde bydlela s dcerami Annou (1851) a Margarethou (1855), s nimi zde žila jejich příbuzná Margaretha Dobnerová (1803), snad matka mlynářky. Na mlýně byli evidováni dva mlynářští pomocníci, v hospodářství byli chování 1 valach, 4 voli, 7 krav a telat, 2 vepři.

Dle sčítání v roce 1880 zde hospodařil mlynář Johann Grötsch (1851), původem z bavorského Waidhausu. Na mlýn se přiženil, vzal si mladší dceru Margarethu Säcklovou (1855)., s níž měl v roce sčítání již 2 dcery, Margarethu (1877) a novorozenou Marii (1880). Sčítání zde eviduje další osoby, pekařského tovaryše s manželkou a dcerou, mlynářského učně, mlynářského pomocníka s manželkou. V hospodářství mlýna bylo 13 kusů hovězího dobytka, 1 kůň a 2 prasata.

Při sčítání v roce 1921 provozoval mlýn již syn předchozího Johann Grötsch mladší (narozen 1891), žil zde s manželkou Margarethou (1893), 3 syny a 1 dcerou. Na výminku žili rodiče mlynáře, Johann Grötsch starší s manželkou Margarethou. Na mlýně byl tehdy zapsán také sekernický tovaryš Josef Bruckner, zaměstnanec sekerníka Josefa Schmause ze Stráže u Tachova. Jeho přítomnost patrně souvisela se zásadní přestavbou mlýna, která probíhala od roku 1920. Tehdy bylo osazeno nové vodní kolo o průměru 2,2 m, ve mlýně byla instalována nová válcová stolice, šrotovník s francouzskými kameny a kapsové výtahy. V následujících letech byli Grötschovi nuceni řešit několik sporů a stížností. V roce 1924 museli na základě připomínek upravit elektrické vedení, které vedlo ze mlýna do sousední hospody. V roce 1927 podali žádost o schválení úpravy nového stavidla, které ale nebylo zkolaudováno a vzdutá voda zaplavila louky Marie Geberlové. Ukončení této pře se již Johann Grötsch nedožil, zemřel před rokem 1929. V soupise vodních děl z roku 1930 je sice stále uváděn Jan Grötsch, ale majitelem mlýna s pilou byla tehdy již vdova Margaretha Grötschová, která zde žila se sedmnáctiletým synem Josefem a mlýn propachtovala mlynáři Antonu Klugovi. V roce 1930 byl veden další spor, a to s manželi Dörflerovými, kteří na 6 dní přehradili mlýnský náhon, aby si zavlažili louku. Případ řešila advokátní komora, Dörfler dostal pokutu 50 korun musel zaplatit část soudních výloh. Pokud by nezaplatil, musel by na 5 dní do vězení. V roce 1932 byly prováděny úpravy na mlýnském náhonu, který byl hodně dlouhý a pokroucený meandry.

V roce 1941 provozoval mlýn Josef Grötsch, syn předchozího Johanna Grötsche. V tomto roce ukončil instalaci nové turbíny. V roce 1945 byl Grötschovým mlýn zabaven a rodina odsunuta.

V roce 1946 získal mlýn Jan Princl, mlynář z Dohalic na Domažlicku, který se předtím v roce 1945 stal národním správcem Stahlova mlýna u Rájova.  V dubnu 1948 přešel Princl z nejasných důvodů hranici do Německa, na mlýně nechal manželku Annu se 3 malými dětmi. Ta se nervově zhroutila a její otec pak měl velké starosti s vyúčtováním a vrácením mlýna. Podle státní tajné bezpečnosti přešel Princl hranici jako agent protistátní rozvědky. Důvod, který uvedla úřadovna státní bezpečnosti v Rozuvadově však byl, že odešel za svojí německou milenkou Aloisií Prokopcovou.

Na mlýně se ještě krátce vystřídali Karel Sláma a pak Josef Černý, který odsud odešel v roce 1951.

Další osudy mlýna nejsou známy, patrně byl přidělen Horskému pastvinářskému družstvu pro okres Hořovice v Rozvadově. Mlýn byl zbořen asi v průběhu 60. let 20. století.

Pro doplnění historie Princlových: Anna Princlová  odjela v roce 1968 do Austrálie, kde tehdy pobýval její zmizelý manžel. Domů se vrátila až po jeho smrti v roce 1989.