Poslední mlýn na potoku Mastníku, jehož vývoj v 19. a 20. století zde bude nastíněn, je mlýn v Radíči.
Severně od Sedlčan ležel v Radíči mlýn s číslem popisným 20. Vedl k němu mlýnský náhon, dlouhý 1 kilometr, z potoka Mastníku. Berní rula registruje v Radíči mlýn o jednom kole, z něhož poddaný zběhl a pán statku Václav Šiška mlýn pronajal. V době, kdy Sommer psal svou topografii, byla u mlýna v provozu pila a olejna.
V případě tohoto mlýna se dochoval opravdu malý zlomek materiálu a to převážně z dob vlastnictví Josefa Chvály.
Podle vodní knihy bylo normální znamení zasazeno už roku 1871 a mlýn měli v držení nejdříve Josef a Anna Hromádkovi a poté Matěj Kuchař. K dispozici měl mlýn dvě kola na svrchní vodu.
Matěj Kuchař, radíčský starosta v letech 1887 - 1893, a jeho manželka Marie měli rozepři s Emanuelem, šlechticem z Kallbergů a majitelem velkostatku v Radíči, ohledně udržování mlýnské strouhy v Radíči s číslem katastrální 1976. Z dokumentu bohužel nelze rozlušit podrobnosti sporu. Emanuel, šlechtic z Kallbergů, je snad mohl žalovat pro nečištění této strouhy. Ovšem to jsou jen spekulace. Okresní hejtmanství v této záležitosti rozhodlo 4. července 1911 patrně v neprospěch manželů Kuchařových, poněvadž ti museli žalobci zaplatit výlohy jednání 30 K a 20 K. Předmět sporu se dostal až k místodržitelství pro království České a to potvrdilo 24. ledna 1912 rozhodnutí okresního hejtmanství ze 4. července 1911. Proti rozhodnutí místodržitelství pro království České podali manželé v březnu 1912 prostřednictvím Ladislava Feršmana, advokáta v Benešově, stížnost k ministerstvu orby. 3. prosince 1913 Karel Fišer, advokát v Sedlčanech, psal okresnímu hejtmanství v Sedlčanech a dožadoval se informací, v jakém stadiu se spor jeho mandanta, Emanuela, šlechtice z Kallbergů, nachází: „(…)Ježto mandantu mému velice na tom záleží, aby dostalo se mu konečným právoplatným rozhodnutím náležité ochrany, které se podáním svým ze dne 9. května dovolával, kladu v jeho zastoupení uctivou prosbu, aby mně laskavě bylo sděleno, v jakém stadiu shora uvedená záležitost se nalézá a zda-li snad rozhodnutí tohoto slavného c.k. okresního hejtmanství ze dne 4. července 1911, respektive rozhodnutí veleslavného c. k. místodržitelství pro království České ze dne 24. ledna 1912 nabylo již právní moci.“ Jak celá záležitost dopadla bohužel nelze vypátrat, neboť se k tomu nedochoval materiál.
Po smrti Matěje Kuchaře držela mlýn v rukách jeho dcera Marie až do roku 1921, kdy ho prodala Josefu Chválovi.666 Josefu Chválovi odeslal okresní úřad v Sedlčanech 16. února 1933 úřední připomínku a požádal ho, aby předložil doklady o tom, že mlýnská provozovna byla živnostensko-policejně a vodoprávně schválena. K takovým dokladům patřily podrobné půdorysné plány všech pater mlýna se zakreslenými a popsanými stroji, dále podélný řez provozovnou a nárys a půdorys vodního díla. Dne 13. března 1933 zažádal Josef Chvála na výzvu okresního úřadu v Sedlčanech o živnostensko-policejní a vodoprávní schválení a žádané doklady připojil.668 Dne 9. května 1933 proběhlo komisionální šetření a jednání o tomto schválení mlýnské provozovny. Na to je ve vodní knize uveden zápis z 10. února 1934 o „splnění všech podmínek zdejšího výměru ze dne 16. června 1933 č. j. 12256/33.“ Josef Chvála také zavedl ve mlýně elektrický proud.670
Mlynářskou živnost převzal 1. ledna 1940 Jindřich Chvála s manželkou Žofií.
Držitelé mlýna požádali 7. května 1940 o vodoprávní schválení projektu na stavbu Francisovy turbíny. Chtěli tak nahradit stávající vodní sílu dvou kol na svrchní vodu, která byla již v sešlém stavu. Komise se sešla 16. července 1940 a návrh schválila. Události se účastnil i František Oberthor, majitel velkostatku v Radíči. 18. března 1941 Chvála zažádal o kolaudaci stavby turbíny, která proběhla 26. dubna 1941, a o které muselo vědět Mlynářské ústředí, protože se provedená stavební změna zapisovala do mlynářského rejstříku. Jindřich Chvála tak mohl s novou turbínou pracovat od 2. května 1941, kdy mu bylo uděleno povolení k užívání nově postavené turbíny.
Mlýn byl v provozu i po celou dobu okupace. Mlynářskou živnost zde v této době provozoval Václav Douša. Po válce se mlýn vrátil do rodiny Chválovy, a jelikož bylo 20. května 1946 rozhodnuto o tom, že mlýn má z důvodu námezdního mletí zůstat i nadále v provozu, zamýšlel Jindřich Chvála opravit mlýnici, která se po okupaci nacházela v chatrném stavu. Úpravy se měly týkat i výměny strojního zařízení. Chválův záměr schválila 21. července 1948 užší komise pro povolování stavebních změn mlýnů.
