Bruno Kaukal: Devět mlýnů
Začněme s prvním mlýnem proti proudu, který stál nedaleko dnešní státní hranice a nesl označení "zemský mlýn". Znojemská Staffelstein-mládež zde měla pronajaty dvě místnosti jako "zemský domov", dle dnešních měřítek zcela primitivní a přesto nádherný opěrný a cílový bod mnoha vycházek a výletů, které jsme tehdy nazývali "cestami". Stal se takovým naším "zemským domovem" krátce po jeho namáhavém zřízení - v "noční" místnosti jsme si zařídili palandy se slamníky a v „denní" jsme zazdili kamna s velkým kotlem na vaření. Jedné neděle se objevil český četník a sdělil nám, že zde bydlící rodina Tománkova není oprávněná cokoli pronajímat - mlýn je v majetku státu a my ho musíme ihned opustit. Díky spojenému úsilí některých našich rodičů společně s tehdejšími poslanci a pozdějším ministrem Zajíčkem došlo k příznivému obratu neboť "zemský domov" nám zůstal zachován a byl více jak 10 let výchozím bodem mnoha výletů a zajímavých mladistvých zážitků.
Těsně před mlýnem spojoval již tehdy rozpadlý jez skalnaté svahy spadající k oběma břehům. Neobydlené části a částečně značně poškozené budovy obepínaly velký slunný důr, který zastiňovala pradávná mohutná lípa. Jako hoši jsme si název "zemský mlýn" jednoduše vysvětlovali tak, že zde stál "náš zemský domov", ale od doby setkání s četníkem jsme to věděli lépe: měl svůj název dle země Moravy, které patřil. Tomu tak ovšem vždy nebylo. Ještě 1848 byl mlýn, znám pod názvem Struppův mlýn (dle tehdejšího majitele) a další tři sousedící mlýny přičleněny k dolnorakouské farnosti Mitterretzbach a všechny čtyři byly spravovány Dolním Rakouskem. Až výnos konsistoře z 3.7.1849 určiI , že od 19.srpna 1849 přejde farní správa z Mitterretzbachu do Hnánic. Hnánická farní kronika k tomu uvádí: "18.srpnem 1849 jsou čtyři mlýny ležící v arcivévodství Dolní Rakousko z lokality Mitterretzbach vyjmuty a přifařeny k Hnánicím, a to na základě konsistořního výnosu z 3.7.1849 pod číslem 23216. Dle církevní a politické dohody se tato změna dává na vědomí znojemskému úřadu s tím, že tyto čtyři mlýny z Devíti mlýnů zůstávají i nadále z politického hlediska v komunálním spojení s Miterretzbachem a jen jako farní společenství mění církevní správu.
Zřejmě bez velké pozornosti přešla i správní příslušnost z Mitterretzbachu na Moravu. Jakkoli mohla být tato skutečnost pro Hnánice a pro obyvatele mlýnů radostná, toto opatření mělo dalekosáhlé důsledky. Zůstala-li by politická příslušnost k Miterretzbachu, byla by 1918 - a poté i 1945 většina mlýnů z Devíti mlýnů zůstala při Rakousku a mlýny by stály dodnes. Ale je bezvýznamné s "proč a kdyby" posuzovat běh historie. Staré mapy (např. nejstarší mapa Dolního Rakouska z 1540, dále mapy od Fabriciuse 1569, Mercator 1608, Merian 1650 a další) neměly zakresleny vůbec žádné hranice, nebo jsou v zakreslení hranic mezi Dolním Rakouskem a Jižní Moravou příliš nepřesné. Jim byla typografická označení důležitější než, až do r. 1918 skoro bezvýznamné, hraniční značení. Přesto však uvádí mapa z 1765 (vydaná ve Vídni) tyto čtyři mlýny až k Hnánicím jako "rakouské mlýny". Tehdy, tedy asi koncem roku 1849, přidělili Hnáničtí svému novému obecnímu přírůstku čísla domů 89 až 92, Mitterretzbachští sedláci zůstávali však nadále věrnými zákazníky těchto mlynářů a i po r. 1918/19 - po vymezení státní hranice, přiváželi svoje obilí sem ku mletí.
Nad "zemským mlýnem" jsme rádi prolézali strmé stráně a lesy, které se ve směru lesních pahorků "Grafenberg" a "Hollnerberg" tyčili více jak 100m nad hladinou řeky. Tenkrát to nebylo tak zlé, když jsme při tom "nedopatřením" zbloudili na rakouskou stranu. Napomenutí nebo výtka, ale i výzva "marš zpátky" bylo to krajní, co nás potkalo, když jsme někdy skutečně zkřížili cestu četníkovi střežícímu hranici. Jedním z takových bodů, který jsme takto navštěvovali byl „Svatý Kámen", ležící bezprostředně před Miterretzbachem, ale již na druhé straně hranice. O něm jsme si vyprávěli strašidelné historky, které sahají od pohanských obětí až po zázračné úkazy.
Legenda o Svatém Kameni vypráví:
V povrchové prohlubni sv. kamene se kdysi shromaždovala krev obětních zvířat, kterou se uctíval i pohanští bohové. Sv.biskup Wolfgang však těmto rituálům učinil konec a při prameni v nedalekých Hnánicích vystavil malý kostelík. Když se rosa a dešťová voda nahromadí v prohlubni, ještě dodnes působí pohanské kouzlo - hukot prochází korunami stromů, čarodějné postavy obchází Svatý Kámen a pokud si zde slepé děti před rozedněním omyjí obličej, mohou opět nabýt svůj zrak.
Ani při úsvitu, ani při třpytu hvězd se nám nic podobného nepřihodilo, ale tlukot srdce nás provázel spíše při tajném překračování hranice, jedno zda při rose v trávě v počínajícím dni, anebo při prodírání křovím za svitu měsíce.
Skutečně je Svatý Kámen u Mitterretzbachu jedním z těch prehistorických obětních kamenů, jaké vznikaly mezi dobou kamennou a železnou. Svatý Kámen, umístěný v bezprostřední blízkosti pramenů Danischbachu potvrzuje, že se zde nacházelo prehistorické sídliště a toto pohanské obětiště bylo při přechodu ku křesťanství nadále uctíváno jako svaté místo v křesťanském smyslu. Kdysi byla vedle kamene postavena socha svatého a byly zde konány pobožnosti. V létě 1993 zde byla uspořádána dokonce společná modlitební pobožnost Čechů a Němců.
