Mikulíkův mlýn
Nejstarší písemná zmínka o strašickém mlýnu pochází z roku 1547, kdy měl být mlynářem „jakýsi Buryan“. Podobný zápis bychom našli i v obecní kronice kde se praví, že: „Až do roku 1842 byl ve Strašicích pouze jediný mlýn, nyní V. J. Mikulíka. Kdy byl postaven, není známo, ale pravděpodobno, že byl postaven současně s hradem a obcí Strašickou, a že jest snad 1000 let starý. Byl to to panský mlýn, který v neznámé době koupil již od panství Zbirožského Burian.“ Další zmínku nacházíme ve zbirožském urbáři z roku 1652, z něj se dozvídáme, že měl „dvě kola moučná a jednu stoupu a odváděl 40 strychů míry pražské, za vykrmení vepře 4 zlaté konvenční měny a bezplatně musel mlynář rozřezat 100 špalků…“. Na konci 18. století přešel mlýn do vlastnictví rodu Welwarských (později psáno jako Velvarský). Tento významný mlynářský rod držel mlýn zřejmě od roku 1780 až do roku 1870, kdy jej vdova po mlynáři prodala panu B. Tylovi z Ejpovic, který jej později odprodal Janu Mikulíkovi. Ten nechal v roce 1889 postavit k mlýnu nový jez. Také je třeba zmínit, že byl štědrým donátorem místního kostela. V březnu 1875 se spolu s mlynářem Václavem Svobodou z mlýna Melmatěj podílel na nákupu nové křížové cesty. Rod Mikulíků se stal významně společensky činným a Vavřinec Jan Mikulík byl zvolen v roce 1911 starostou obce. Bohužel o 49 let později se rodina mlynáře stala nepřítelem nového režimu.
Syn Josef válku přežil a do svobodné republiky se vrátil jako důstojník italských legií. V armádě ČSR získal hodnost kapitána. Přesto armádu opustil a převzal
mlýn. Oženil se s Annou rozenou Titlovou. Manželům se v roce 1922 narodil syn Lubomír.
Syn Lubomír maturoval na gymnáziu. V letech 1940-1942 vystudoval v Pardubicích na průmyslové škole obor mlynářství. Školu ukončil a nežli by se nechal poslat na nucené práce, například kopat zákopy, vrátil se na rodný mlýn, kde se střídal se stárkem Humlem při nočním mletí.
Válka i této rodině změnila život. Problémy, které přinášela, byly obdobné problémům na jiných mlýnech. Černé mletí, ukrývání obilí, prodej „pod rukou“, jak se tehdy říkalo prodeji bez potravinových lístků. Řešením byly úplatky na úřadech, německým četníkům i kontrolám z cenových úřadů, aby neviděli. Úkryt pro obilí na černo mleté byl nad stodolou, v prostoru mezi falešnou a pravou štítovou zdí. Tam se vešlo až 150 q obilí. To se pravidelně obměňovalo, aby bylo vždy čerstvé. Úkryt byl vybudován již před válkou v roce 1936 a sloužil svému účelu za války, ale i po ní. Za takové porušování pravidel o zásobování potravinami byly za války přísné tresty, většinou ty nejtěžší. Mlynář byl dobrák, vlastenec, odvážný a klidný člověk. Zato mlynářka byla neúprosná a přísná. Nezřídka zvyšovala hlas při jednání s chasou i při styku s odběrateli mouky. To si mnozí pamatovali. Za války mlčeli, ale když později se změnili poměry, byla to u některých místních lidí přitěžující okolnost.
Přišel konec války. V květnových dnech, kdy vojáci německé ustupující armády zahazovaly zbraně, sbíral je i syn Lubomír spolu se svými kamarády. Sehnat do nich náboje bylo to nejmenší. Zbraně zkoušeli a když se situace zklidnila, zbraně si ponechali a ukryli je ve mlýně. Po osvobození začal syn Lubomír studovat komerční inženýrství v Praze. Kromě toho se aktivně věnoval bezmotorovému létání již od roku 1945. V únoru 1948 se osobně účastnil pochodu studentů na Hrad k prezidentu Benešovi. Po zásahu SNB a milicí se mu podařilo z průvodu utéci. Jeho kamarád, který ztratil v bitce tašku s doklady jej požádal, aby se mu pro ni vrátil. Vyhověl mu a přitom byl zatčen a vyslýchán. Prověrková komise akčního výboru SČM jej následně nedoporučila k dalšímu studiu. Rozhodl se tedy, že tajně odejde za hranice. První pokus nevyšel a od hranic se vrátil zpátky. Při druhém pokusu v květnu 1948 byla celá skupina zrazena jedním z účastníků, provokatérem StB. On, jako organizátor skupiny byl vyšetřován vazebně celé 2,5 měsíce. I přes amnestii prezidenta Klementa Gottwalda nebyl z vazby propuštěn. Díky známosti s rodinou ze Strašic, jejichž dcerou se Lubomír přátelil a pravděpodobně i pomocí bývalého velitele četnické stanice ve Strašicích, tehdy příslušníka SNB Josefa Pišla, který sloužil v Mariánských Lázních, se podařilo, aby další vyšetřování SNB bylo prováděno na svobodě. Pomocí stejných kontaktů se mu podařilo koncem září 1948 odejít do Německa. Mělo to být na chvíli, vždyť „prasknout“ jak se tehdy říkalo, to mělo každou chvíli. Jelikož mu byla v Německu nabízena pouze možnost emigrace do Kanady a Austrálie, kam nechtěl, odešel nelegálně do Francie, odkud se snažil odjet do USA. Vlezl tedy tajně na americkou loď směřující do USA. Bohužel vylezl z úkrytu brzy a protože loď přistávala ještě v Anglii, byl tam vysazen a vrácen zpět do Francie. Ve Francii byl odsouzen na 3 měsíce vězení. K něčemu to ale bylo dobré. Během pobytu ve vězení se seznámil s dalším Čechem, který měl také namířeno do USA. Po propuštění z vězení se opět tajně dostal na americkou nákladní loď. Tentokráte poučen vylezl až třetího dne. Posádkou byl na příkaz kapitána zbit a celou cestu pak musel pracovat v kotelně lodi. V Bostonu, kam loď doplula, jej imigrační úřad odsoudil k deportaci zpět do Francie. Odvolal se proti rozsudku do Washingtonu a čekal ve vězení na výsledek. Mezi tím z Francie stejnou cestou dorazil jeho známý Čech z francouzského kriminálu. I ten se odvolal, a tak seděli ve vězení oba. Příbuzní tohoto kamaráda měli v Pensylvánii známého kongresmana. Spolu s příbuznými matky Lubomíra, kteří žili ve státě Indiana, jejich žádosti o amnestii a americké občanství protlačili až k presidentu Harry Trumanovi. Celé to trvalo 16 měsíců, které strávili ve vězení, nežli president USA podepsal zákon „lex Mikulík“ a v roce 1950 bylo žádosti obou vyhověno. Ze začátku Lubomír pracoval jako řeznický pomocník. Ale tlak majitele řeznictví, aby si vzal za manželku jeho dceru, jej přinutil k odchodu. Později vystřídal i jiná řemesla. Jak sám napsal v dopise z roku 1963, těch zaměstnání bylo 15. Při zaměstnání vystudoval civilní inženýrství. Začal pracovat v dolech jako důlní inženýr, ale po 14 dnech poznal, že „že v tom nenalezne půvab“ a odešel. Znovu začal studovat. Tentokráte námořní navigaci a další s tím související vědy. Od roku 1959 do roku 1968 pracoval jako první důstojník na nákladních lodích, tankerech a vlečných lodích. Procestoval celý svět. Poté, co se projevily u něj zdravotní problémy odešel od námořnictva a 19 let se živil jako tesař. Po roce 1989 přijel do Strašic, aby získal zpět rodový majetek. Nepodařilo se mu to zcela. V roce 2002 v USA ve svých 80 letech zemřel.
Samozřejmě jeho útěk ztížil pozici rodičů ve Strašicích. K politickému cejchu, že „byli bohatí“ jim přitížila skutečnost, že jejich syn jejich emigroval. V roce
1950 byla na udání provedena prohlídka ve mlýně, která odhalila skryté obilí. Bylo to 195 q různých druhů obilí a mouky. To byl důvod k zatčení obou manželů i stárka z mlýna pana Humla. Do objektu i když byl hlídán vojáky, vstupovali místní lidé hledající údajně zakopané zlato. To podle pamětníků nalezli hlídkující vojáci v bývalé pilnici, zahrabané ve starých pilinách. Mělo ho být okolo 6 kg. Jak vyprávěl synovec mlynáře Otakar Mikulík, problémy mohly být ještě větší, protože on sám měl na půdě domu své matky ukryto dalších více nežli 7000 nábojů. Ty pak rodinní příslušníci z domu odnesli a zakopali v haldě u slévárny, kde leží dodnes. Při opakovaných prohlídkách v pilnici byly nalezeny zbraně, o kterých byla již řeč. I tato další přitěžující okolnost pak při veřejném lidovém soudu ve Strašicích v hotelu Pošta vedla k odsouzení manželů.
Na základě rozsudku ze dne 13. 10. 1950 byl obžalován mlynář Josef Mikulík se svojí manželkou Annou a stárkem Humlem okresní prokuraturou v Rokycanech, že se dopustili zločinu a sabotování výživy tím, že v době velkého sucha v roce 1947 až 1949 zatajili velké množství obilí a mouky a byly v jejich mlýně nalezeny zbraně. Manželům Mikulíkovým přitížilo ještě to, že jejich syn Lubomír emigroval na západ. Soudní jednání bylo pouze pro vybrané obecenstvo. Do improvizované soudní síně byli sváženi autobusy příslušníci Lidových milicí, dělníci-úderníci a členové KSČ z celého okresu. Stručný popis soudního jednání zapsal strašický kronikář: „Dne 13.10.1950 po celý den probíhal v hotelu Pošta lidový soud se sabotéry našeho hospodářství. Mlynářem Josefem Mikulíkem, jeho ženou Annou a stárkem Františkem Humlem. Jmenovaní se dopustili zločinu a sabotování výživy tím, že v době velkého sucha v roce 1947 až 1949 zatajili velké množství obilí a mouky......při prohlídce v tajné skrýši se nalezlo 104q pšenice, 20q ovsa, 2q otrub, 5q ječmene, 2q krup, 32q otrub 16q žitné a 16q pšeničné mouky a 2 kádě naloženého vepřového masa z černé porážky......dále byly nalezeny zbraně. Jeden samopal, 4 pistole, ruční granát, 2 dýky a 320 nábojů. Soud lidu trestá spravedlivě škůdce a přisluhovače a to J. Mikulíka 3,5 roku vězení a pokutou 100 000 Kčs, Annu Mikulíkovou 4,5 roku vězení a stejnou pokutou a stárka Humla žalářem 3 roky a pokutou 10 000 Kčs. Všichni obžalovaní ztrácejí volební právo doživotně a propadá jim veškerý majetek. Takový trest stihne všechny, kteří se chtějí obohatit na úkor pracujícího lidu a podkopat lidově demokratické zřízení“. Marná byla veškerá obhajoba. Pamětníci si vzpomínají, jak mlynář Mikulík rozčílil soudce tvrzením, že obilí nezcizil tomuto státu, ale Němcům a pak ho jen pravidelně obměňoval. Na takové docela logické úvahy nebyla tehdy doba.
Domů se vrátili oba manželé stejně. Mlynářce byl prominut rok vězení. Rok po propuštění mlynář zemřel. Jeho příbuzný synovec Otakar Mikulík mi vyprávěl,
že když přivezl mlynáře z vězení na Borech do Strašic, ten mu při vystupování z auta řekl: „Oto do roka zemřu“. A trefil to skoro na den.
Rodina Mikulíkova o mlýn přišla. V roce 1949 byl objekt mlýna využíván firmou Drutex (později Oděva), která zde nechala šít pracovní oděvy. Mlynář rok pro propuštění z vězení zemřel a jeho žena začala pracovat jako šička ve výše zmíněné firmě, v místnosti, která byla dříve její ložnicí. Naštěstí v té době odcházela do důchodu. Syn ji sice hmotně z USA podporoval, ale nikdy se s ním nesetkala, protože zemřela v roce 1968.
Jedna z nejstarších budov ve Strašicích neprocházela žádnou údržbou, jen areál okolo ní se postupně měnil. Hlavní budova mlýna byla zbourána v polovině osmdesátých let minulého století.
(Projekt Muzea Středních Brd - Strašice v proměnách času - autoři Mgr. Tomáš Makaj, Ing. Václav Jiřička)
Syn Františka Velvarského Bohuslav se znal se synem mlynáře Jana Mikulíka Lubomírem. Mladý Bohuslav Velvarský byl absolvent Baťovy školy práce a také aktivní plachtař. Na počátku války utekl z Německa, kde byl totálně nasazen přes Rakousko do Jugoslávie. Pokus dostat se přes hranice států bojujících proti Hitlerovi se podařil až po několikáté. Bojoval potom v 11. pěším praporu - východním pod velením tehdy ještě plukovníka Karla Klapálka, kde u stejné jednotky se prezentoval i jeho strašický spolužák a dodnes žijící pamětník bojů plukovník v. v. Josef Polívka.
Po vítězných bojích v severní Africe, konkrétně po bojích v obklíčeném Tobruku, odjíždí Velvarský do Velké Británie, kde se hlásí k letectvu. Po zaškolení na stihače v Kanadě je vzat do stavu 313. perutě RAF. S touto čs. perutí se po ukončení války v roce 1945 vrací do republiky. Brzy zjišťuje, že se nenaplňují jeho představy o svobodném životě. Jeho chybou bylo, že bojoval sice proti fašismu, ale na špatné západní straně. Na základě fingovaných pracovních potvrzení západní letecké společnosti odjíždí v roce 1948 pracovat do Německa. Ve skutečnosti odjíždí i s manželkou do Velké Británie, kde okamžitě vstupuje znovu do služeb RAF. Po 5 letech získávají oba britské státní občanství.
Bohuslav Velvarský odchází od letectva a oba manželé se stěhují do Kanady, kde staví dřevěné domy, lodě, dokonce i mosty. Stává se předsedou aeroklubu
v Abbotsfordu v Britské Columbii. Zakládá tradici leteckých dní na které zve válečné piloty z obou válčících stran. V roce 1990 byl povýšen do hodnosti plukovníka letectva v záloze. Své životní zážitky vydal v knize „Tobrúcká krysa stihačem“. Pomocí krajanských novin navázal již dříve kontakt s Lubomírem Mikulíkem žijícím v USA. Zemřel náhle v roce 2008.
