Havlínův, Dolní, Princův mlýn

Bývalý mlýn - samota, nejníže a současně nejseverněji položené stavení v obci se nachází na počátku zalesněného údolí zvaného Hájek. Právě tento z obou plenkovických mlýnů je v historických pramenech označován jako "Plenkovický mlýn". 

Podle nejstarší gruntovní knihy bylo stavení od roku 1678 označeno za podsednické (chalupnické). Při převzetí Janem Kouřimským roku 1692 se uvádí, že jde o pustý mlýn. Když v roce 1696 mlýn vyhořel, rodina jej znovu zprovoznila. Následujícího roku převzal hospodářství syn Gotfried (Bohumír). V zápise o předání se objekt nazývá "Pettermanovský mlejn". Po Kouřímských převzal v březnu roku 1713 opuštěný mlýn Šimon Dovolený, který se uvádí ještě roku 1719.

Se souhlasem znojemského magistrátu prodal 11.7.1758 Willhelm Lorenz Settý, měšťan z rakouského Waidhofenu, dolní plenkovický mlýnFranzi Kellerovi, "městskému mlynářskému mistru z památného města Znojma", který měl v držení i městský mlýn v Bohumilicích. Provoz mlýna v Plenkovicích mu zajišťovali najatí mlynáři.

V poslední třetině 18. století se na mlýně vystřídalo vícero mlynářů. 28. května 1780 se na č.p. 28 narodil manželce mlynáře Jakuba Preklasyn Antonín, pokřtěný s přídomkem "Paduánský" (de Padua), ale v prosinci téhož roku zemřel. 4. srpna 1784 zemřel ve věku 34 let mlynářJosef Seidl. Roku 1789 tu mlynářil František Kopka.

Soupisy Josefského katastru (1787-1788) uvádějí v obci pouze jeden mlýn o dvou moučných mlýnských složeních a jednom složení na zpracování prosa na jáhly. Majitel se jmenoval Jan Michal Kellner. Ke mlýnu patřilo i několik okolních pozemků - žitné pole, louka, zahrada a jedno pole v trati "Na černých". Celková výměra zemědělské půdy činila 6 jiter a 792 čtverečních sáhů (asi 3,7 ha).

V polovině prosince roku 1790 Marianna Kellnerová mlýn s veškerými pozemky prodala Georgu Uberovi. Smlouvu podepsali za stranu prodávající rovněž syn Ferdinand a dcera Anna provdaná Augerová.

Po Uberových získalo práva na mlýn (exekuční cestou) město Znojmo a 1. srpna 1794 jej prodalo manželům Karlu a Františce Štědrým. Pouze půl roku hospodařili společně. V lednu 1795 nečekaně, v pouhých 40 letech, mlynářka zemřela. Mlynář do roka a měsíce od koupě - 2. září 1795 mlýn odprodal znojemskému pekařskému mistrovi Martinu Friedreichovi. Friedreich nechal ještě roku 1800 připsat polovinu mlýna manželce, ale zanedlouho byl mlýn opět na prodej. Časté střídání majitelů skončilo roku 1802. Následujících 80 let je vlastnictví spojeno s rodem Prinzů. 4.12.1802 koupil plenkovický mlýn Anton Prinz, mlynářský mistr z Těšetic. Prinz Anton a Terezie přišli se čtyřmi dětmi - Klárou, Antonem, Jakubem a Vincencem, další se jim narodili již v Plenkovicích. V roce 1829 předal starý mlynář celé hospodářství svému synovi Jakubovi Prinzovi a snaše Kateřině. Otec Anton zemřel roku 1831 ve věku 57 let, matka Terezie roku 1834 ve věku 61 let.

(zdroj - web mlýna)

Dalším pokračovatelem v mlynářském řemesle se stal roku 1859 nejstarší syn Jan (nar. 1831), o rok později se oženi s Marií Votýpkovou z Rouchovan. Po dvaceti letech manželství zasáhla Prinzovy těžká osudová rána. Na jaře roku 1881, dva měsíce před svými padesátinami, Jan Prinz zemřel na souchotiny (tuberkulózu), zanechav po sobě mlynářku se třemi nezletilými dětmi. Vdova s dětmi nemohla mlýn a hospodářství dlouhodobě zvládat, proto majetek (nyní navíc zatížený dědickými podíly dětí) prodala14.4.1884 Josefu Kašparovi.

Mlynář Kašpar vystavěl roku 1890 napravo hlavní budovy novou stodolu a kůlnu. Začal péct také chleba na prodej. Při povodni roku 1901 utrpěl mlynář velké škody. O mlynářce se traduje, že po smrti uhořela v rakvi, kterou zapálila spadlá hořící svíčka. Děti neměli. Zadlužený mlýn vydražila roku 1907 za 13.150 korun znojemská záložna Raiffeisen Spar Darlehenskassa. Nájemcem a provozovatelem se stal mlynář Jan Juračka.

22. ledna 1913 koupili mlýn manželé Karel a Anastázie Padrtovi, kteří se přistěhovali z Čermákovic. Přestože přišli do Plenkovic již ve zralém věku (Karel měl 55 let, Anastázie 49 let), elán jim rozhodně nechyběl. Mlýn výrazně zmodernizovali.

 Vodní kolo nahradili roku 1919 francisovou turbínou o výkonu 15 HP (koňských sil) a později pořídili junkersův naftový motor o výkonu 30 HP. Technologii mlýna uzpůsobili i pro mletí pšenice (dosud se mlelo pouze žito).

V roce 1922 předali mlýn synovi Bohumírovi (nar. 1900 v Tavíkovicích) a snaše Marii, rozené Drozdové z č.p. 57 (nar. 1897). Na počátku 30. let vystavěli novou parní pekárnu. Finanční tíseň a bratrova konkurence (na č.p. 45) byly zřejmě hlavním důvodem, proč mlýn roku 1933 prodali.

Novými majiteli se 20. března 1933 stali Cyril (nar. 1899) a Žofie (nar. 1904, roz. Viklická) Havlínovi z Příštpa (okr. Třebíč). Před koupí Plenkovického mlýna pracoval Cyril Havlín v Nesachlebech. V noci 16. háří 1936 zachvátil mlýn požár. Domácí sotva zachránili své životy. Děti našly dočasný azyl v sousedním domě krejčího Stočka, majitel mlýna se při hašení zranil a musel být ošetřen v nemocnici. Ačkoli se k ohni sjely hasičské sbory z okolních obcí, byly zničeny stroje, zásoby obilí i mouky. Hasiči zachránili alespoň hospodářské budovy.

Během čtyř měsíců byl provoz opraven a vybaven novým zařízením od českobudějovické firmy Union. Parní pekárnu majitelé pronajímali. V roce 1935 byl nájemcem Klement Šindelář. Z důvodu nespokojenosti s nájemcem pronajímání roku1938 ukončili a z obavy před zabráním vojskem vybavení demontovali. 

Až v roce 1939 se podařilo o samotě stojící mlýn elektrifikovat ze sítě. Jako záložní hnací síla byl zakoupen elektromotor od renomované firmy Brown-Boveri.

Za okupace byly mlýny pod přísným dohledem. Přesto se dolní i horní mlynáři zachovali lidsky a vlastenecky. Kronikář píše, že i přes opatření úřadů prodávali mouku, nepřeceňovali ji a pokud možno všem vyhověli. Po válce obec Hluboké Mašůvky z vděčnosti darovala Cyrilu Havlínovi olejomalbu s vyobrazením jeho mlýna a udělila mu čestné občanství.

Rajonizaci, tedy přiřazení samozásobitelů k té které mlecí kapacitě, určoval i po válce okresní národní výbor. Do Havlínova mlýna jezdili místní a dále občané z Kravska, Mramotic, Kasáren, Mašovic a Hlubokých Mašůvek. 

Po nové rajonizaci nařízené roku 1951, které předcházelo uzavření několika mlýnů, ztratil Havlín Plenkovice a Mašovice. Naopak získal Žerůtky, Bojanovice, Jevišovice, Střelice a Únanov.

Změna politických a hospodářských poměrů v roce 1948 se brzy projevila i zde. Roku 1951 mlýn převzalo Hospodářské družstvo a mlynáři Havlínovi prozatím ponechali funkci vedoucího. Od1.1.1953 převzaly provoz Středomoravské mlýny a pekárny n.p. v Brně a krátce nato p. Havlína z funkce odvolali a nahradili dělnickým kádrem. Dalším provozovatel se v rámci neustálých reorganizací státních podniků staly v roce 1964 Mlýny a těstárny n.p. Pardubice. Pro nedostatek mletí byl mlýn v roce 1972 zastaven, ale až do roku 1990 veden jako rezerva, kdy jej fyzicky převzali zpět Havlínovi. Z okolních vesnických mlýnů tedy pracoval nejdéle. Kuriózní ovšem je, že z právního hlediska Havlínovým vlastně nikdy mlýn odebrán nebyl. Znárodnění dle zákona č. 118/48 Sb. 12) nebylo za 40 let dokončeno!

Po rodičích zdědil mlýn syn Cyril Havlín (nar. 1927), původním povoláním rovněž mlynář, a v roce 2000 jej daroval dceři Ladě, provdané Veselé. Pro kvalitnější a prostornější bydlení si rodinaHavlínova vystavěla roku 1948 v areálu dvora nový dům - č.p. 142. Mlýn, opravený s úctou k jeho historii, je od roku 2014 připraven na vaši návštěvu.

Zpracováno dle publikace: Pavel Šimeček, Plenkovice - Pohledy do minulosti