V ulici Hlavní 43, Družec stojí mlýn doložený již k roku 1616, kdy jej vlastnil Lazar Švejcar. Mlýn byl v držení rodu Švejcarů až do roku 1849, kdy jen Antonín Švejcar prodal za 19 000 zlatých Karlu Párysovi z Prahy a sám se přestěhoval do Bratkovic. Karel Párys mlýn zadlužil a musel být prodán v exekuční dražbě. Roku 1858 mlýn koupil František Štiller, který se sem přestěhoval z Ryšína u Rakovníka a roku 1855 zakoupil i Nový mlýn. Nový mlýn následně prodal. Roku 1872 František Štiller mlýn rozdělil na dvě usedlosti - č.p. 43 a 86, původní dvůr byl přepažen zdí. K č.p. 43 připadla stodola před mlýnem, mlýn s obytným stavením, pila, polovina hospodářského stavení vlevo od vchodu a pozemek, na němž bylo mnohem později zřízeno koupaliště. K č.p. 86 připadlo obytné stavení z roku 1845, druhá polovina hospodářského stavení a všechny polnosti (přes 10 ha polí). Po rozdělení byla v pozadí dvora přistavěna nová zděná stodola, zřízen nový vjezd zadem okolo hospodářského dvora. Roku 1888 byl u vchodu postaven seník, který byl v roce 1966 zbořen. Č.p. 86 si ponechal František Štiller, č.p. 43 postoupil synu Eduardu Štillerovi. Roku 1877 František Štiller postoupil i č.p. 86 druhému synu Františkovi. Na konci 19. století Eduard Štiller prodal č.p. 43 bratru Františkovi z č.p. 86 a obě č.p. byla spojena zase v jednu usedlost. V roce 1916 František Štiller mlýn postoupil svému synu Eduardovi, číslo bylo opět rozděleno, neboť č.p. 86 bylo postoupeno synovci své manželky Františku Součkovi z Lidic, učiteli měšťanské školy v Kladně.
V roce 1928 bylo u mlýna zřízeno koupaliště, první v širokém okolí, tzv. Štillerák. V roce 1929 Eduard Štiller předal polovinu mlýna č.p. 43 svému synovci Františku Štillerovi (poslední mlynář) a druhou polovinu jeho manželce Jarmile. Synovec František postoupil svou polovinu mlýna dcerám Jarmile, provdané Šulcové v č.p. 29 a Lence, provdané Jedličkové v Uničově na Moravě. V letech 1937 - 1940 byl mlýn zcela zbořen a vystavěn nový. V Roce 1947 byl u č.p. 43 přestavěn vjezd a kůlna z roku 1892, na jejich místě vyrostla jednopatrová budova, jejímž středem v přízemí vede průjezd do dvora.
K 1. lednu 1955 došlo ke znárodnění koupaliště u mlýna, majitelem se stalo MNV v Družci. V roce 1959 byl znárodněn i mlýn, převeden byl pod n.p. Mlýny a pekárny Pardubice. V roce 1966 bylo znárodnění mlýna upraveno, vyňata byla obytná budova s drobnými hospodářskými budovami a navrácena manželce Jarmile Štillerové a dcerám Jarmile a Lence. Koupaliště, mlýn, skladiště s garážemi a velké hospodářské budovy zůstaly národním majetkem. V roce 1967 byl ukončen provoz mlýna a zařízení udržováno v zakonzervovaném stavu v pohotovosti pro vojenskou správu. V roce 1989 svazáci z ONV Kladno a Ocelárny 2 Poldi Kladno zde plánovali zřízení malé vodní elektrárny, majitel Mlýnský průmysl s.p. podmínil její zřízení demontáží mlýnského zařízení. S výjimkou součástí vodní turbíny tak bylo veškeré dřevěné i kovové zařízení vytrháno a vyházeno na dvůr. Projekt malé vodní elektrárny se nakonec nerealizoval. V roce 1992 byl mlýn navrácen v restituci sestrám Štillerovým. V roce 2002 majitelky mlýn i s pozemky, nádržkou a koupalištěm prodali Miloslavu a Haně Voráčkovým z Kladna, mlýn ale nadále chátral.
od roku 1858 Štillerů.1937 původní mlýn zbořen a 1937 - 1940 vystavěn znovu. 1959 znárodněn, 1967 ukončen provoz, zařízení, ponechávané jako strategická záloha pro případ války, bylo 1989 sešrotováno. 1992 navrácen v restituci, v dnešní době však ve špatném stavebním stavu.
