J.K.Hraše: Národní pohádky a pověsti; Nakladatel J.Otto v Praze
Vodník z Viktorova mlýna
Pohádka z Bechyňska
Nad starodávnou a slavnou Bechyní stojí při pravém břehu říčky Smutné mlýn, jemuž říkají Viktorův. Ve mlýně tom přebýval, jako na všech mlýnech českých, také vodník. Byl prý již starší a byl tváře neúhledné, kostí lícních vysedlých, očí zelených. Nohy byly zakončeny v malé kopyta. Na hlavě, ze které splývaly na zad dlouhé, černé vlasy, nosil zelený kloubouček s pestrými stuhami a na sobě zelený kabátek a červené kalhoty, které mu však jen po kolena dosahovaly. Z lévého šůsku jeho kabátku kapala mu bez přestání voda. Zdržoval se nejraději ve stoce, ze které se pouští svrchní voda na kola. Tam sedával na stavidle a někdy si dlouhé vlasy své vyčesával, jindy zase kabátek spravoval nebo píšťalky z vrboví si řezal. Často lehl si také na lopatku kola a točil se s ním jako na kolotoči. Při tom si vesele zpíval a výskal.
Když ho takováto práce a zábava venku omrzela, zaskočil si do mlýnice, kde byl jako doma, smetal prach, pomáhal křesat, zdvihat běhoun a vynášet také násypky s obilím do koše na zanášku. Čsto přiběhl také k panímámě do světnice a ptal se jí, jestli nepotřebuje mouku na buchty, že právě zasypává pšenici. Panímáma ho však ve velké lásce neměla, protože jí tou vodou, která mu z levého šůsku neustále kapala, všecko pobryndal a zmočil. Ale neublížila mu nikdy, a když se stále po nějaké práci sháněl, poslala ho, aby jí hlídal líčata (mladé kachýnky) nebo housátka, aby se jí neztratila.
V noci spával někdy v šalandě, někdy ve mlýnici. Největší radost však měl, když se mohl dostat do prázdného koše a tam se vyspat. Skrčil se tam a spal až do bílého rána.
Pan otec i stárek měli jej rádi, protože jim při práci dosti vypomáhal a říkali mu náš Ometálek. Kdysi na podzim vzal pantáta Viktorů do učení nového práška. Byl to hoch sotva škole odrostlý, ale neposeda, jakých dnes najdeme více než posedů a hodných hochů. Tem milého vodníka Ometálka neměl příliš rád a škádlil ho, kde a jak jen mohl. Každou chvíli mu něco nastrojil, jen aby ho podráždil a pozlobil. Jestli Ometálek po křesání prach ometal, klepnul jej smetákem přes prsty, až chudák bolestí vykřikl, anebo mu shodil klobouček ze zanášky do mlýnice a vysmál se mu, když si pro něj musil běžet. A tak mu dělal, kde jen mohl, schválnost. Pan otec i stárel jej napomínali, aby Ometálka pořád nedráždil, že je to nezpůsobné, neslušné, a že se mu také může jednou divně odsloužit.
Ale prášek nedbal jejich napomínání, prováděl své nepěkné nápady dále a přemýšlel, jak by Ometálka nejvíce pozlobil. Příležitost k tomu naskytla se mu dříve, než si pomyslil. Jednou, když bylo málo mletí, nemlelo se na jednom složení. Koš byl náhodou prázdný. Toho využil náš vodník a vyhoupnul se na koš, skočil do něho, skčila svinul se, aby si tam té noci odpočinul. Jak se schoulil, již spal a po chvíli chrápal, jako když prkna řeže. Chrápání jeho zaslechl všetečka prášek, když šel kolem toho koše. Přiskočiv ke koši, nahnul se do něho a spatřiv tam milého vodníka, usmál se a běžel kvapem do mlýnice. Tam popadl menší násypku, hodil do ní asi na dvě, na tři lopaty zadní mouky a prachu a už s ní pospíchal na vantroky. Lopatou nastříkal ze žlabu do násypky vody, zamíchal několikráte tou moukou a řídké těsto bylo hotovo. Jak to měl hotovo, hned zase zpátky na zanášku ke koši, v němž Ometálek posud odpočíval a ještě více než prve chrápal.
Prášek vystoupil s násypkou ke koši a chlíst! Vlil a vysypal to všecko na milého vodníka. Ten vykřikl, vyskočil a hnal se za práškem, pěstí za ním hroze. Ten se dal do smíchu, ale utíkal honem došalandy, protože se přece bál. Vodník, těstem všecek zamazaný a moukou posypaný, za ním a kdo ví, jak by to s ním bylo dopadlo, kdyby mu stárek nebyl pomohl. Ten pustil práška do šalandy a poručil vodníkovi, aby šel na vantroky a tam se umyl. Ometálek neřekl nic, poslechl a šel. Od té chvíle se však práškovi stále vyhýbal, ale na to, co mu v tom koši provedl, nemohl zapomenout a přemýšlel na odvetu. A ta brzy se přiblížila. Jednou v noci měl prášek hlídku a jaký div, že byl ráno všecek unaven a pospíchal, jak bylo po hlídce, do šalandy a tam ulehnuv, brzy usnul a tvrdě spal. Na takovou chvíli čekal milý vodník. Když nikdo v šalandě nebyl, šel ke kamnům a nahrnul si z trouby plné přehoušle sazí. Potom šel k práškovi a celé ho, jak ležel na znak, v obličeji a na rukou těmi sazemi začernil. Potom se vytratil a umyl se v lednici. Prášek spal do samého oběda a když se probudil, šel do světnice k obědu, nemaje ovšem ani nejmenší tušení, jak vypadá.
Když do světnice vstoupil, seděl již pan otec, seděl stárek, seděly i všechny děti již u stolu a jedli. Jak milého práška spatřili, nemohli ho v prvním okamžiku ani poznati. Vypadal jak pravý mouřenín! Děti se ho v první chvíly bály a křičely. Brzy však poznaly, že to prášek, a nyní teprv propukli všichni, velcí, malí v hlasitý, nepřestávající smích. Prášek vida a slyše to, nevěděl, co se vlastně děje, ale stárek mu to hnedle pověděl. Sejmuv ze stěny zrcadlo, držel je před práškem. „Tak se podívej, ty mouřeníne, jak dnes vypadáš,“ pravil. „To jsi jistě vlezl v noci někomu na šunky do komína.“ Prášek uviděv svůj začerněny obličej, zastyděl se a zabručel: „To mi jistě ten Ometálek udělal,“ řekl zlostně a pospíchal do kuchyně pro teplou vodu, aby se umyl. V kuchyni byl právě vodník, Jak milého práška uviděl, zastrouhal mu mrkvičku a dal se do smíchu, až se za břicho popadal. „To je za to těsto a za tu mouku, kamaráde! Já bílý a mokrý, ta černý a suchý. Heč! To ti patří, mouřeníne. Po druhé dáš pořádným lidem aspoň pokoj,“ řekl vodník a už pospíchal do mlýnice. Od těch dob neříkali ve mlýně našemu práškovi jinak než mouřenín a děti se mu na potkání smály. A to ho velice hnětlo. Mlynářský hoch a mouřenín. To se přece k sobě nehodilo, to bílá krev nesnese.
Proto odešel ze mlýna a šel jinam, daleko, kde ho neznali. Že na milého Ometálka po všechen svůj život pamatoval, můžete si pomysleti!
