Šorelův, Voženílkův mlýn, Mlýn na ostrově

Některé části mlýna jsou jednopatrové, velká hala je dvoupatrová.
1897  zřízena elektrárna
1933  stará elektrárna byla demontována a zřízena nová jako součást vodního díla.
1863 přestavěn v novějším stylu
poč. 20. stol. zakoupen objekt vč. obytné budovy čp. 122, 1913 přikoupen sousední dům čp. 121, sestávající ze staré části - zadní jednopatrové kamenné budovy tzv. býv. rybárny - a z přední části, tehdy již jednopatrové budovy a hospodářského příslušenství. Toto příslušenství a zadní budova později demolovány.
1920 mlýn rozšířen přístavbou přední mlýnské budovy
1940-1945 Antonín Šorel při mlýně přistavěl železobetonové obilní silo o 7 podlažích s kapacitou 1000 tun.
Rozsáhlý areál mlýna s obytnou částí. Vybudovaný v místě starší pily, zničené za 30leté války, ve 2. pol. 19. století a na přelomu 19. a 20. století rozšířen. V roce 1920 byl elektrifikován a od roku 1945 slouží jako sklady a byty.
Jedná se o stavbu s dlouhou a komplikovanou stavební historií. Menší stavba na tomto místě stála již v raném novověku, kdy patřila k panským hospodářským stavbám pod zdejším zámkem. Na levém břehu stával mlýn s pivovarem a na pravém břehu údajně pila (objekt v místě Šorelova mlýna), zničená za třicetileté války. V období baroka byla stavba zřejmě obnovena. Archivně je malý objekt v těchto místech doložen od 2. poloviny 18. století, kdy jej v letech 1764–1768 zachytilo I. vojenské mapování. Zhruba o 100 let později, v roce 1842 zaznamenal císařský povinný otisk zděný objekt na půdorysu písmene L, který byl opatřen značkou pro mlýn (o mnoho menší než dnešní stavba). Majitelé objektu jsou známi od 2. poloviny 19. století, od níž je také čitelnější stavební historie objektu. František Tůma v roce 1863 rozšířil původní barokní stavbu a vystavěl zde hmotově rozměrný mlýn. O rozsahu této přestavby informuje především katastrální mapa evidenční, vyhotovená v roce 1871, zachycující rozšířenou zděnou stavbu na půdorysu rozevřeného písmene L, opatřenou dřevěným mlýnským zařízením. Na konci 19. století přešel objekt do majetku Antonína Šorela, který spolu s manželkou Marií, pocházející s mlynářského rodu Voženílků, založil firmu Voženílek a Šorel a vybudoval válcový mlýn s rozdělením na pšeničnou a žitnou část. Stavba byla ponechána v původním rozsahu z 60. let 19. století, došlo pouze k rozšíření jihozápadního křídla (mlýnice). Stavba získala kromě moderního technologického vybavení také novou fasádu v historizujícím románsko-byzantském stylu. V této podobě zachytily areál historické fotografie v období kolem roku 1910. Následně byl k areálu přikoupen malý dům (snad bývalá rybárna zachycená na historických fotografiích z počátku 20. století) na jihozápadě areálu. Tento objekt byl stržen a na jeho místě vznikla přístavba související s modernizací mlýna, který byl nejen přebudován na automatický s elektrickým pohonem, ale také rozšířen o malou elektrárnu. Pro tuto přístavbu bylo použito stejného románsko-byzantského architektonického tvarosloví jako měla starší část budovy. V této podobě zůstal mlýn necelých 10 let. V roce 1929 byl povodní poškozen jez a v důsledku toho musel být demontován. Labe bylo v těchto místech regulováno a v letech 1931–1934 vybudovala společnost Šorel-Šubert novou elektrárnu, která se dodnes nachází v těsné blízkosti původního mlýna. Mlýn byl po druhé světové válce znárodněn, definitivně přestal sloužit svému původnímu zaměření a bylo také demontováno a odvezeno veškeré původní technologické vybavení. Během 2. poloviny 20. století bylo obytné křídlo rozděleno na několik bytových jednotek a mlýnice přizpůsobena ke skladovacím účelům. To vedlo k mnoha stavebním úpravám obou křídel, kde došlo k dispozičním změnám, změně tvaru oken a poškození historizující fasády, osazení nevhodných dveří a zárubní v interiérech a dalším utilitárním zásahům.
Šorelův mlýn je vystavěn na půdorysu rozevřeného písmene L, jehož jihozápadní křídlo tvoří spodní partii písmene a k němu v tupém úhlu přiléhá na západě severozápadní trakt. Jihozápadní křídlo se zbytky architektonických konstrukcí původní mlýnské budovy sloužilo provozním účelům a severozápadní k bydlení. K východnímu nároží jihovýchodního křídla přiléhá menší přízemní přístavba elektrárny z období kolem roku 1920, vystavěná už nad řekou Labe (výsledný půdorysný tvar s přístavbou připomíná vzdáleně písmeno T). Budova mlýna je třípodlažní, vystavěná z cihel; pouze jihozápadní zeď prozrazuje do výše prvního patra využití starší kamenné konstrukce. Střechy jsou v celém rozsahu sedlové, kryté částečně pálenými taškami esovkami a částečně plechovou střešní krytinou. Fasády severozápadního průčelí, severního, západního a východního štítového průčelí a přízemní obdélné přístavby jsou historizující, s dekorativními prvky románsko-byzantského slohu. Dominují jim okna s trojlistými záklenky a okna sdružená, osazená v polích dělených zdobnými pilastry. Jihozápadní křídlo (dále mlýnice) je vyšší než ostatní partie. Jeho hlavní vnější západní průčelí dělí na sebe nasedající polygonální pilastry ve tři svislé osy, z nichž střední je nejvyšší. Horizontální členění v bočních osách zajišťují profilované kordonové římsy. Nahoře jsou všechny osy průčelí završeny atikou s ornamentálním pásem, začleněnou do zalamovaného, v zásadě trojúhelného štítu, kryjícího sedlovou střechu. Ornament atiky je tvořen v každém poli třemi diagonálně postavenými řeckými kříži podloženými zalamovanou páskou. Okna v nejnižší úrovni průčelí jsou půlkruhově završená, střední je vyšší a větší, složené z dvojice půlkruhově završených otvorů a okulu nad nimi. Okna ve střední a horní etáži průčelí jsou koncipována obdobně, avšak rámována štukovými šambránami s jetelovými oblouky. Protilehlé východní průčelí mlýnice opakuje koncept západního průčelí, v zásadě jen s tím rozdílem, že boční osy fasády jsou užší než střední část. Severozápadní (obytné) křídlo je nižší než mlýnice, jen o dvou nadzemních podlažích. Jeho delší průčelí o 8 okenních osách je symetricky děleno ve tři střední dvouosá pole a dvě krajní jednoosé úseky. Výzdobné prvky v principu opakují motivy z hlavní fasády mlýnice. Obdobně severní štítové průčelí obytného křídla opakuje základní koncept hlavní fasády mlýnice, přizpůsobený dvoupodlažnímu rozvrhu. Původní šedobéžové omítky jsou v partiích jihozápadního i části severozápadního křídla destruované. Severní partie budovy byla v nedávné době opravena a získala světle béžový nátěr. Původní okna v celém rozsahu historizujících fasád měla polokruhové záklenky. Zřejmě už ve 2. polovině 20. století došlo ke změně tvaru oken obytného křídla, kdy byl autentický tvar oken nahrazen menšími obdélnými okny a záklenky byly vyzděny. Někdy po roce 1990 došlo k osazení plastových okenních křídel. Tvar oken štítových zdí mlýnice byl částečně zachován a dvoudílná okna nahrazena luxfery (v některých partiích došlo ke zmenšení otvorů a jejich vyzdění v horní partii). Fasáda jihovýchodního průčelí je jednoduchá, rytmizovaná pravoúhlými okny, v patrech zdobenými plochými okenními šambránami v horní partii a členěná pouze profilovými patrovými římsami. Okenní výplně tvoří luxfery. Severovýchodní fasádu člení pouze nerovnoměrně rozmístěná pravoúhlá okna, polokruhový arkýř v patře a člení opět patrové římsy. Dřevěná dvoudílná okna jsou ponechána pouze v prostoru arkýře. Ostatní okna jsou plastová. Fasáda jihozápadní zdi při Labi je kompletně destruovaná. Prostor mlýnice byl z této strany osvětlen třemi okny s polokruhovými záklenky, třemi malými kruhovými (větracími) okny a polokruhovými okny v podstřeší (dnes vyplněny luxfery). Dispozice obytného křídla byla upravena pro několik samostatných bytů. Centrální prostor tvoří schodiště s dřevěným zábradlím ve stylu art deco a s dlažbou z 30. let. 20. století. V interiérech bytů jsou dochovány některé hodnotné architektonické prvky z 2. poloviny 19. století; klenby v přízemních bytech, vídeňské parkety a některé dveře v bytě ve 2. patře. Vstupy do bytů jsou novodobé, s kovovými zárubněmi. Interiér mlýnice je v přízemí dlouhodobě využíván pro sklady a dílny a tomu byl také již ve 2. polovině 20. století stavebně přizpůsoben; místnosti byly rozděleny příčkami a opatřeny podhledy. Podlahy jsou z velké části novodobé. Horní mlýnice je dvoupatrová, podélně dvoutraktová. Severovýchodní trakt byl ke starší partii (v jádře barokní, v polovině 19. století rozšířené) přistavěn na konci 19. století. Jihozápadní trakt v sobě zahrnuje historické jádro stavby a jsou zde patrné původní architektonické konstrukce (zdivo barokní stavby; patrné původní, dnes zazděné, okenní i dveřní otvory). Toto historické jádro tvoří však oproti konstrukcím z 19. a 20. století menšinu. Dispozice a architektonické prvky jsou dnes velmi špatně čitelné, neboť celý prostor slouží jako sklad a je k tomuto účelu maximálně využit. V zásadě lze prostor charakterizovat jako „sýpkový“, s tomu odpovídající dřevěnou konstrukcí a trámovým stropem. Tyto konstrukce byly, vzhledem k průběžnému využití stavby, novodobě rekonstruovány a doplňovány.
Původně architektonicky kvalitní industriální objekt s historizujícími fasádami v románsko-byzantském stylu. Po znárodnění bylo demontováno a odvezeno veškeré technologické zařízení, mlýnice využita pro sklady a obytné křídlo rozděleno na menší byty, čemuž odpovídaly také utilitární úpravy objektu.