Historie Čechtického mlýna
Historie mlýna na Čechtickém potoce s číslem domu 108, v okolí známém jako „Mlejnek“, začíná v roce 1836. Ostatní mlýny v okolí jsou mnohem starší. Například Křivsoudovský mlýn, zvaný též Podměstský, je podle farních matrik doložen již v roce 1662 mlynářem byl Mikuláš Šavrda. Dalo by se předpokládat, že je to nejvýše položený mlýn na Čechtickém potoce, takzvaně „Na prvním střiku“. Studiem historických map však bylo zjištěno, že existoval výše položený mlýn pod Růžkovými Lhoticemi poblíž Velké Bažantnice. Ve mlýně hospodaří již 5. generace rodu Šindelářů, ti však mlýn nepostavili.
Zápisy o vystavění mlýna najdeme ve dvou kronikách, ve farní kronice a kronice čechtické školy. Popis se liší pouze v detailech.
Vystavění mlýna Martinem Kletečkou podle školní kroniky
Vyučený mlynář Martin Kletečka ze mlýna Šebířovského pod Lukavcem rodilý, přiženil se do Čechtic č. 2 a pak v několika časech pro mnohé dluhy byl přinucen svou sousedskou živnost prodat. Dozvěděl se skrze pamětní knihy obecní, že někdy před léty pod Čechtici ku Křivsoudovu blízko Malé bažantnice mlejn stával, uptal se té věci a zkouše místo, tázal se úřadu, zdali by to šlo. Žádal o povolení mlejna stavení od vrchnosti, což obdržel. Koupil pole od Josefa Brůny a začal práci s kopáním již v podzimku po celou zimu dle možnosti se pracovalo, a když se stavením s nástroji k mletí patřčnými mlejn stál, byl na jeho radost dne 28. května 1837 vysvěcen a na odpoledne mlel obilí. Vrchnosti se mlynář zavázal platit 4 fl, obci čechtický 5 fl (Fl = florin nebo také zlatý byl standardní měnovou jednotkou rakouského císařství a v oběhu byl až do roku 1892).
Sdělení, že kdysi pod Čechtici stával mlýn, se mi po studiu historických dokumentů a map nepodařilo prokázat. Překvapivé je však to, že v letech 1720 - 1750 byl lesík Malá Bažantnice obydlen. Dokladují to zápisy v křivsoudovské farní matrice i mapy I. Vojenského mapování. Byla zde svobodnická usedlost Tomáše Borového.
Martin Kletečka se narodil v Šebířovském mlýně pod Lukavcem v roce 1806 a zemřel v roce 1877 v Clevelandu v Ohiu. Byl nejen mlynářem, ale také stavitelem mlýnů. Jeden z nich byl v Trhovém Štěpánově a zůstal v držení rodu Kletečků až do roku 1872, kdy odjeli do Ameriky. Tento mlýn vznikl po roce 1840, po sto letech opět zanikl, v roce 1950 byl již ve zříceninách, dnes jsou na místě jen neznatelné stopy v terénu.
Martin Kletečka se oženil s Františkou Žákovou, její otec byl švec. Ta se narodila v únoru 1808 v Čechticích a zemřela v roce 1871 v Trhovém Štěpánově.
Martin Kletečka prodal mlýn Karlu Tomáškovi, údajně proto, že se mu zde utopila 5letá dcera. V Čechtické matrice narozených a zemřelých jsme však zjistili, že skutečnost byla složitější a smutnější. Ve Mlejnku se mu narodilo šest dětí, Aloisie Christina 1838, Albína Amálie 1840, Kajetána Anastazia 1842, Augustýn Josef 1844, Františka Anna 1845, Anna Antony 1848. Zápis o utopení dcery jsme nenalezli, zato tu 3letá Anna roku 1851 zemřela na spálu. Nejstarší dcera Christina se v Čechách vdala za Antona Zvěřinu, kožešníka, a v Čechticích roku 1858 porodila dceru Emanuelu Kristýnu. Potomci Martina Kletečky při pátrání po svých kořenech opakovaně z USA přijeli a Mlejnek navštívili, aby se osobně seznámili s místy spojenými s mládím svého předka.
Krátkou dobu kolem roku 1860 byl na mlýně nájemce Vojtěch Brázda ze Zahrádky u Mladé Vožice. Přišel tu na svět a krátce nato umřel syn Alois.
V roce 1861 je na mlýně Václav Král ze starého mlynářského rodu Králů a narodil se mu tu syn Emanuel. Jeho otec František hospodařil na mlýně v Chotouchově na Kolínsku a měl mnoho dětí. Většina z nich si zakoupila nebo pronajala mlýny v okolí nebo se na mlýn provdala.
Dalším mlynářem byl Karel Tomášek, mlynářský syn z Jankova. Oba rodiče pocházeli ze mlýna. Tomu se zde narodilo devět dětí, z toho jich osm záhy po narození umírá. V roce 1866 mu umírá 36letá žena, v roce 1867 se ve svých 39 letech znovu oženil s 37letou Marií Kopeckou. 7.9.1877 Karel Tomášek umírá na ochrnutí mozku. Mlýn převzal jeho zeť František Seidl. Tomu se živnost nedařila, nebyl vyučený mlynářem, byl synem hostinského. I jemu se zde rodí a umírají děti. Bylo jich celkem osm narozených, z toho v dětském věku zemřely čtyři. Ještě v roce 1894 se ve Mlejnku narodila dcera Antonie Růžena. Po odchodu Seidlů do Prahy se dalším majitelem stal žid Otto Grün, obchodník z Křivsoudova.
V roce 1899 koupili mlýn František a Johana Šindelářovi z Otročic, kde měli zemědělskou usedlost. František byl vyučen mlynářem u svého strýce v Obříství u Mělníka a chtěl si založit vlastní živnost. Mlýn byl ve velmi špatném stavu a patřily k němu asi 4 ha půdy. Poloha mlýna „na prvním střiku“, tj. první mlýn od pramene, nebyla zárukou stálé vodní síly, a tak se v období sucha nemlelo.
Když František Šindelář získal mlýn, byl řadu let opuštěný, mlýnské zařízení bylo rozkradené, přebývali v něm cikáni a žebráci. Stálo ho to mnoho úsilí i peněz, než uvedl mlýn do provozu.
Václav Šindelář pokračoval v živnosti úspěšně. V roce 1924 koupil od farnosti křivsoudovské přilehlý rybníček, a tím zvětšil vodní nádrž. V roce 1928 přidal naftový motor o výkonu 10 HP - nový zdroj pohonu nezávislý na stavu vody. Téhož roku zřídil nové válcové složení. Mlýn nyní mohl sloužit širšímu okruhu zákazníků.
Později přikoupil pole, rozšířil hospodářství a v roce 1929 postavil nový chlév a stodolu. V roce 1932 rozšířil obytnou část domu, ale k rozšíření mlýnice už vzhledem k blížící se válce nedošlo. V roce 1943 byl mlýn uzavřen. Po osvobození v roce 1945 se znovu začalo mlít. V roce 1946 byl zaveden elektrický proud a roku 1950 byla živnost uzavřena.
Mlýn prosperoval a přečkal světovou válku i celosvětovou krizi. Pan otec musel hodně peněz a úsilí věnovat do technologického vybavení mlýna. Naftový, později elektrický motor, zajistil trvalý zdroj síly. Jeden motor, ať už vodní kolo nebo spalovací, poháněl nejen mlýn, ale pomocí transmisí i další stroje v hospodářství. Podle záznamů ve vodní knize to byla mlátička, řezačka a cirkulárka. Pozůstatky transmisí uvidíte dodnes ve stodole. Začátkem 20. století se změnil také způsob mletí, české složení nahradily válcové stolice, daleko více se mlela pšenice na úkor žita. Mlynářské zpracování těchto dvou obilovin je rozdílné a požaduje také různé strojní vybavení. Po zavedení elektrického proudu v roce 1946 mohl pohánět mlýn elektromotor. To bylo výhodné zejména v zimě. Vodní kolo za mrazů namrzalo a bylo obtížné ho udržet v chodu, spalovací motor se nedal za silných mrazů nastartovat, a proto běžel nepřetržitě i po několik dnů.
Jiří Šindelář starší nechal zbudovat nové vodní kolo a v mlýnici zachoval původní vybavení, jeho syn, současný majitel mlýna, celý mlýn zrekonstruoval a v obytné části vybudoval velmi příjemný penzion.
Zpracováno podle Kroniky obecné školy 1837 – 1915, matričních záznamů Čechtické fary a vyprávění posledního mlynáře pana Jiřího Šindeláře.
Miloš Bach
