V roce 1621 platil zdejší mlynář vrchnosti za nájem mlýna 10 měřic žita. Z toho lze soudit, že mlýn nebyl zvlášť výnosní, neboť okolní mlynáři platili více.
Pokud trvala mlýnská služebnost, platili mlynáři z Pertoltic do vrchnostenského důchodu ročně 46 zlatých v dobré běžné měně, a to ve dvou splátkách. Dále dávali do vrchnostenského obročního úřadu 31 strachů dobrého obilí. Kromě toho byli povinni vykrmovat vrchnostenská prasata. Pro řádný chod mlýna naopak dostávali od hospodářského úřadu panství zdarma 7 polovičních kusů zahrázkového dřeva na stavidla, 8 tenkých truhlářských prken, jednu borovici na louče a krokev.
Podle dekretu z 23. září 1803 došlo k úpravě, napříště měli dostávat na louče buď sáh borového dřeva nebo 3 sáhy i s vrcholem a větvemi.
Kal z mlýnské strouhy se vybíral v rámci roboty. Všichni mleči poskytli svoje robotní dny jednou ročně, a to k vyhazování kalu a jeho odvozu potahy. Dle smlouvy z roku 1828 bylo k tomuto přidáno udržování a čištění mlýnského žlabu, dále přivážení mlýnských kamenů. Pokud bylo potřeba něco ve mlýně opravit řemeslníky ze zednického nebo kamenického cechu, byli to poddaní povinni udělat za mzdu od vrchnosti.
Pro zaměstnance vrchnostenského úřadu a pro čeleď ze dvorce byl mlynář povinen jejich obilí semlít bezplatně.
Mleči byli zajišťováni příkazem. Mlynář byl písemným dekretem odpovědný za to, že obilí bude řádně a vhodně semleto, mlečům bude dodána pěkná mouka a bude spravedlivě naměřena.
V době, kdy už vrchnost uvolnila mlýn z vlastní režie, a mlynář měl mlýn v dědičném nájmu, mohl mlýn prodat, byl však vázán tím, že o záměru jej prodat musel informovat hraběcí ředitelství statků a první nabídka k prodeji se měla obrátit k vrchnosti. Kupní smlouva musela být sepsána na vrchnostenském úřadě v Mimoni.
V 19. st. vznikaly nové problémy spojené se zakládáním dalších podniků vázaných svou výrobou na vodní sílu. V roce 1818 byla svolána komise, která usnesla, že každý pertoltický mlynář je povinen udržovat v dobrém stavu horní stavidlo, aby nenastala vodou škoda obecním pozemkům.
Dekretem Krajského úřadu z 18. dubna 1821 dostal mlýn oprávnění péci a prodávat chleba a 25. května 1822 se povolilo zřízení krupníku, ale s výhradou, že nesmí být spojen s moučnicí a předtruhlou.
Podrobnější zprávy o mlynářích existují od roku 1775, starší úřední knihy byly za válek částečně zničeny. Dle matrik hospodařil na mlýně od dob třicetileté války rod Jakšů. Někteří členové tohoto rodu zastávali dokonce úřad rychtářský. Pouze dočasně se na zdejším mlýně objevuje jméno mlynáře Vobiše z Hamru. V rukou rodu Jakšů byl mlýn až do počátku 19. st.
V roce 1775 umírá mlynář Jan Jiří Jakš, mlýn toho roku kupuje jeho syn Jan Václav Jakš se všemi svobodami, právy a povinnostmi za 514 kop a 14 grošů. Jan Václav se musel vyrovnat se svými 8 sourozenci. Roku 1808 po smrti Jana Václava Jakše kupuje mlýn jeho syn Josef Jakš, mlýn tehdy ohodnocen na 1500 zlatých. Nový mlynář musel vyplatit dvě sestry, Marii Annu a Teresii, každá dostala 500 zlatých, zbylých 500 zlatých připadlo Josefovi. Ovdovělá matka zůstává ve mlýně, Josef Jakš přistavěl pro matku světničku. Výměnkářka dostávala třetinu ovoce z mlýnských stromů, 6 strychů žita, dva sáhy měkkého dřeva a kopu otýpek klestí k topení.
Josef Jakš začal od roku 1821 péci a prodávat chleba, roku 18 pořídil krupník. Avšak již roku 1823 se rozhodl mlýn pronajmout, a to Josefu Bauerovi, synovi zesnulého mlynáře z Kvítkova. Josef Bauer měl mlýn pronajatý od 11. května 1823 do 11. května 1826 za nájemné 104 strachů žita ve čtvrtletních dávkách. Jakš dal Bauerovi k dispozici i svoje polní a luční hospodářství na pozemcích obce a veškeré zařízení mlýna.
V říjnu 1828 byl mlýn po přinejmenším dvousetletém mlynářování rodiny Jakšů prodán do cizích rukou, a to Josefu Müllerovi, mlynáři z Mařeniček. Nový mlynář převzal i dlužnosti, které vznikly za Jakše. Mlýn byl oceněn na 4025 zl.
30. května 1832 se uskutečnil další prodej mlýna. Za 5700 zl. ho koupil Josef Rutta, mlynář z Ploužnice. Rutta zemřel již roku 1833, patrně na choleru. Vdova Anna Ruttová prodala mlýn Antonínu Libichovi z České Lípy, mlýn ohodnocen na 6006 zl.
30. června 1836 byl mlýn opět prodán. Mlýn koupil Josef Scholze, přadlák bavlny z Mimoně, za 6900 zl. Po něm mlýn zdědila Markéta Reinischová, která se provdala za Jana Libicha, později psaného úředně Liebisch. Protože vložil podíl ve výši 1000 zl., učinila ho spolumajitelem a v dalších letech byl uváděn jako mlynář.
Na indikační skice a císařském otisku z r. 1843 má čp. 71 a p.č.st. 125. Obytná budova byl zděná, mlýnice ze spalného materiálu. Mlýn měl dvě kola. Mlýn byl poháněn vodou z náhonu z rybníka na Panenském potoce / Jungbach/. (EN)
