Horní, Hoření mlýn

Poprvé je popsán mlýn v urbáři českodubského panství z roku 1590. Dle tohoto zápisu to byl kamenný mlýn o dvou kolách, moučnici a jedné stoupě, pod mlýnem bylo napájení dobytka, při mlýně byla rovněž pila. V této době je jako majitel uváděna dubská vrchnost, mlynář si mlýn pronajímal.

První známé jméno mlynáře je uvedeno v zápise v Trhové knize města z let 1554-1587. V kupní smlouvě z roku 1556 koupil mlynář Šimon zahradu v Dolánkách od Marty Karnice. V roce 1580 je zde jmenován mlynář Jan.

Až do roku 1737 byla majitelem mlýna dubská vrchnost.

V roce 1626 hospodařil na mlýně Ondřej Richter. K tomuto roku se váže zápis v Trhové knize města z let 1606-1676, dle kterého Ondřej Richter „mlynář ve mlejně ve městě“ koupil dům na náměstí (dnešní čp. 27) od Mikuláše Blahy za 360 kop. Mlynářský rok Richterů odtud později odchází do mlýna v Modlilbohově – Ondřejův syn Kryštof Richter si vzal na manželku Annu, dceru Václava Bulíře z Modlibohova, a s ní později ve mlýně v Modlibohově hospodařil.

V roce 1656 je ve zdejším mlýně uváděn jako mlynář Ondřej Hansl.

Na přelomu 17. a 18. století je zde zmiňován Johann Jäger. Ve mlýně se mu 20. dubna 1698 narodila dcera Anna Judita a 22. srpna 1700 syn Johann.

Mlynáře Jägera vystřídal nejpozději v roce 1704 Johannes Christopf Thanns s manželkou Apolonií. Existuje zápis o narození jeho dcery Marie ve zdejším mlýně, a to 17. května 1704. 13. května 1705 se zde manželům narodil syn Carl Joseph.

V 1. polovině 18. století vlastnil českodubské panství klášter sv. Jakuba ve Vídni. Mlýny mu patrně nepřinášely žádaný užitek, proto se rozhodl je prodat soukromým majitelům. V roce 1737 se novým majitele horního mlýna o dvojím složení stal Hans Wenzl Schwartz, zaplatil za něj 1000 kop. Smlouva byla podepsána 15. července 1737. Po jeho smrti hospodařil na mlýně od roku 1753 jeho bratr Ferdinand Schwartz. V roec 1772 přešel mlýn na Antonína Schwartze. Jeho dědicové prodali mlýn v roce 1806 Františku Kretšmarovi za 1 950 zlatých.

Pravděpodobně v roce 1816 se majitelem stal František Ruta za 6 000 zlatých. Do Českého Dubu přišel z velkého mlýna na Jizeře u Vince za Mladou Boleslaví. S manželkou Marií měl dceru Elisabetu. František Ruta brzy zemřel a ovdovělá Marie se brzy znovu provdala, a to za mlynářského společníka Jana Rutu z Huti na panství Malá Skála.

V roce 1829 koupila mlýn Barbora Rutová za 6 000 zlatých. Ještě ten rok změnil mlýn znovu majitele a přešel na Jana Rutu, syna Václava Ruty z Bakova čp. 5, který zde pak hospodařil s manželkou Annou Marií do roku 1840. Narodilo se jim zde několik dětí.

V roce 1840 se majitelem mlýna stal František Cee. V té době měl mlýn 3 vodní kola (dle nákresu ve stabilním katastru z roku 1843). Po smrti Františka Cee pravděpodobně v roce 1847 je v tomto roce uváděn jako nájemce Wenzel Kirschner, držitelkou byla vdova po zemřelém mlynáři Dorota Cee.

V roce 1848 uváděna jako majitelka Dorota Cee. Ta se v roce 1858 stala majitelkou také sousední panské valchy čp. 12. Koupila ji za 4 700 zlatých. Tím se valcha stala součástí mlýna.

Od roku 1860 až do 13. dubna 1871 měl mlýn v držení Kristián Mužák, syn Františka Mužáka z Pasek čp. 10. Pak jej prodal tovární firmě Franz Schnitt (někdy psáno také Schmidt) za 1 500 zlatých. Firma Schmitt mlýn v roce 1886 zrušila a dům společně s vedlejší valchou přestavěla na byty.

V prvních letech 20. století začala firma Schmitt provádět druhou vlnu elektrifikace svého podniku a hledala další zdroje energie. Jedním ze zdrojů se stalo využití starého vodního práva bývalého mlýna čp. 13. Proto se firma v září 1913 rozhodla instalovat zde vodní turbínu.

Jednání o turbíně s úřady se protahovala a teprve v roce 1920 došlo k místnímu šetření. Kolaudace turbíny proběhla 10. června 1921, a úřady poté vydaly povolení k užívání díla. Jednalo se o Francisovu turbínu o hltnosti 124 l/s, spádu 10,5 m a výkonu 13 HP při účinnosti 75 %. Turbína poháněla dynamo, od něhož směřovalo vedení o napětí 120 V do dolní továrny, kde napájelo zařízení akumulátorovny. V roce 1929 probíhal spor mezi firmou Schmitt a osadou Starý Dub týkající se množství vody, které přitékalo od jezu ve Starém Dubu do náhonu na vodní dílo čp. 13 v Českém Dubu. K tomuto sporu se dochoval zápis na o.ú.v Turnově, kdy tento úřad vydal pokyn ve svém výnosu ze dne 27.6.1929 k osazení pevného bodu na pozemku č.k. 101 osady Starý Dub za účelem normování jezu. Spory o vodu probíhaly ještě následující dva roky.

Počátkem třicátých let v důsledku krize vyhlásila firma Schmitt úpadek. Poté provozoval turbínu dál Jaroslav Bareš, který vlastnil také malou elektrotechnickou provozovnu ve vedlejším domě čp. 14.

Budovy vlastní Jaroslav Bareš, má zde elektrotechnickou provozovnu a krámek ve vedlejší budově čp. 14.

Po válce zrušil nový režim Jaroslavu Barešovi živnost a v jeho malé provozovně v čp. 14 umístil pobočku SVEDu (elektrotechnické výrobní družstvo).

Bývalý mlýn čp. 13 i vedlejší budova čp. 14 byly v 80. letech 20. století zbourány a na jejich místě byl stavěn nový kulturní dům (zůstal nedostavěn).

Kulturní dům stále není zcela dotavěn.

V dostavění části má nyní sídlo příspěvková organizace Zdravotnická záchranná služba Libereckého kraje, výjezdová základna Český Dub.