Historie Hlučovského mlýna v písemných pramenech a literatuře
David Šťastný
První zmínka o Hlučovském mlýnu, je spjatá se smrtí Václava Hrzáně z Harasova roku 1520.178 Tento rod byl do husitských válek bezvýznamný a většího bohatství dosáhl až po válce, kdy Hrzánové získali od krále Zikmunda odumřelé statky v okolí Kokořínska. Důležitým pro rod Hrzánů z Harasova byla koupě hradu Houska s panstvím roku 1502 Václavem Hrzánem z Harasova. O tom, kdy Václav Hrzán zemřel, nejsou zprávy, nicméně roku 1520 se jeho majetek dělil mezi jeho tři syny Adama, Jana a Dobeše (Tobiáše). Adam získal do vlastnictví panství Ctěnice, Jan Zásadku a Dobeš panství Housku. V tuto chvíli je poprvé připomínán i Hlučovský mlýn. V obnovených Deskách zemských je k panství Houska napsáno.
,,Housku zámek, dvuor poplužní s poplužím, v Libovizi, Volešně, Jestřebici, v Dobříni, v Osinalicích, v Střezivojicích, v Tuboze, v Rovni, v Březnici, v Dražejově, Vlkově, v Kluku, v Blatečkách, v Bořejově v Korčí, v Blatcích, v Kruhu, v Sypné, Vidimi vesnice celé a dvory kmetcí s platem, ve Ždírci dvory kmetcí s platem, což tu svuoj diel má, v Tajně dvory kmetcí s platem, což tu nyní má, a k tomu na dědinách zápisných, což se jemu na diel dostalo. Item 2 a ½ půl kopy gr. Č. platu ročního komorního holého a věčného v Rovné, s dědinami, lukami, lesy, potoky, rybníky, kurmi, vejci robotami, ospy, se čtyřmi mlýny: Hlučovským, pod Volešnem, pod Dubou Havráňov a mlýnem Šibeničním, se trojím podacím kostelním ve Vidimi, v Kruhu, v Bořejově, krčmami i se vší zvolí, což k tomu přísluší, s plným panstvím’’
Tato zmínka spolu s dalšími informacemi naznačuje středověký původ a ráz Hlučovského mlýna.
Jméno prvního, známého mlynáře s manželkou pochází ze Soupisu poddaných podle víry z roku 1651. V tomto písemném pramenu je při vidimském panství zmíněn Luetzsch Muhle, jelikož se jedná o období po první fázi rekatolizace a soupis pořizovali německy mluvící vizitátoři, dá se předpokládat, že se jedná se ve skutečnosti o Hlučovský mlýn. Tato teorie je opřena také o I. vojenské mapování z 60. let 18. století, kdy je v mapovém materiálu mlýn pojmenován jako Lutsch M. na místě Hlučovského mlýnu. Z toho důvodu se naskýtá, zdali chybnou transkripcí nemohla vzniknout chyba kdy Luetzsch Muhle by vlastně mohl být Hlutschow Muhle či Hlutzschower Muhle tedy zkoumaný objekt. Alena Pazderová také uvádí, že v Soupisu poddaných podle víry často docházelo k silnému zkomolení českých jmen a názvů. Jako majitel panství je uváděna svobodná paní Becková, Johann Von Beck zemřel 20. srpna roku 1648. Soupis se prováděl 20.8. 1651 a jeho vyhotovitelem byl hejtman vidimského statku Johan Wolf Wilthimb. V soupisu je zapsáno 310 osob, z toho 34 katolíků a 176 nekatolíků. Z nich je u 174 lidí dle zápisu naděje na obrácení na katolickou víru. Jako mlynář v Luetzsch Muhle je uváděn Hans Hiebner, 31 let, nekatolík a jeho manželka, 28 let, Magdalena, též nekatolického vyznání.
Vidimské panství podle písemných pramenů patřilo až do roku 1756 potomkům Johna von Becka.
V roce 1756 přechází Hlučovský mlýn jako součást statku Stránka v rámci vidimského panství do vlastnictví obutých Augustiniánů eremitů od sv. Tomáše na Malé Straně. Mlýn koupili augustiniáni za 10500 zl. r. Další podrobnosti této vlastnické změny nejsou známy. Každopádně tyto informace jenom potvrzují významné spojení augustiniánů s tímto regionem. Již před vznikem samotné české provincie jsou od roku 1357 v tomto regionu významné řádové domy v Bělé pod Bezdězem a Pšovce u Mělníka. Po třicetileté válce augustiniáni pokračují v rozvoji hospodářského podnikání a stavebním úsilí. Staví klášter na Bezdězu a společně s gymnáziem i klášter v České Lípě. Tato činnost vrcholí právě koupí statku Stránka a budováním rezidence, která spadala pod klášter u sv. Tomáše v Praze na Malé Straně.
Z matričních záznamů je patrné, že roku 1773 na mlýnu hospodařil Adam Pfeyfer s manželkou Kateřinou. V josefském katastru jsou jako majitelé též uváděni augustiniáni obutí, v rámci panství však mlýn není zmiňován.
Další informace k mlýnu pocházejí až z písemného operátu k Stabilnímu katastru. V mapovém materiálu jsem zjistil číslo popisné mlýnu 9 a čísla pozemků patřících k mlýnu, jak jsem již uvedl výše. Jméno majitele je Wenzel Langhanz, který je označován v písemném operátu jako chalupník a mlynář. Výměra pozemků, které patřili Wenzelovi Langhanzovi a jsou v těsné blízkosti Hlučovského mlýna je 15000 m2.
V následujících letech muselo dojít, k přečíslování Hlučovského mlýnu a slučování parcel čísla 587–589 a 590–599, jelikož v písemném operátu se opakuje číslo popisné 9, nicméně v roce 1862, kdy je první zápis v Pozemkové knize se již uvádí mlýn pod číslem popisným 71. Pozemkové knihy jsou později doplňovány katastrálními mapami. Právě první zápis v Pozemkové knize s inventárním číslem 69 později změněným na N 1220/67 říká, že Wenzel Langhanz prodal mlýn s přilehlými pozemky Marii Kučerové. Dne 19. 7. 1862 a 8. 1. 1863 převedla vlastnická práva na Františka Kučeru, který je v roce 1890 v matričních knihách uváděn jako mlynář na Hlučově. Také František Kučera se roku 1893 stává většinovým vlastníkem mlýnu Štampach, neboť odkoupil podíly svých bratrů. Tímto počinem se stává mlynářem na dvou mlýnech vzdálených 8 kilometrů od sebe po směru toku Pšovky. Po jeho smrti se roku 1906 stává majitelem vlastnických práv jeho syn Jaroslav Kučera, který ovšem již není mlynářem na Hlučovském mlýnu, ale hospodaří pouze na mlýnu Štampach.
Mlýn Hlučov získává v roce 1906 Jan Lauerman. Poslední zmínka o fungování mlýnu je z roku 1907, kdy se objevuje zpráva, že Jan Lauerman přispěl na opravy mlýnů po povodních na Benešovsku 6 korun. Z této informace se dá předpokládat, že pokud by mlýn již nefungoval, nájemní mlynář by pravděpodobně nepřispíval na povodně do veřejné sbírky organizované mezi mlynáři. Pozemková kniha eviduje ještě poslední změnu vlastnických práv, a to sice roku 1919, kdy se posledním majitelem mlýna Hlučov stává Johan Špaček von Starburg, tehdejší majitel Kokořínského hradu a dalších několika významných nemovitostí na Kokořínsku. Johan Špaček von Starburg například postavil koupaliště s areálem a hotel na nedalekém Harasově, také se společně s historiky Augustem Sedláčkem, Zikmundem Winterem a Klubem českých turistů podílel na návrhu rekonstrukce hradu Kokořín.
Jeho potomci vlastní parcely kolem již bývalého mlýna dodnes.
Dále je třeba uvést, že Špaček programově skupoval pozemky a usedlosti v údolí k podnikatelskému záměru. Ve stejných intencích je třeba chápat zakoupení Hlučovského mlýna, tedy nikoli jako snahu o obnovení jeho provozu.
Katastrální mapa při Pozemkové knize vypovídá, že mlýn byl zbořen roku 1911, to ovšem nemůže být pravda, jelikož pohlednice z roku 1913 dokládá, že budova mlýna, lednice i vantroky ještě stály. Zároveň ústní výpověď pana Františka Kučery, synovce posledního majitele mlýna Jaroslava Kučery, říká, že mlýn v roce 1911 přestal fungovat a obvodové zdi již nepoužívaného mlýnu byly strženy po smrti Jaroslava Kučery v roce 1925. Ve sbírce Vodní stavby v okresním archivu na Mělníku jsem objevil dvě informace týkající se mlýna po ukončení jeho činnosti. První se týká projektu na vodovod do obce Jestřebice Dr. Jana Spota, který tento projekt v roce 1911 navrhl. V projektu se uvádí, že primárním pramenem, z něhož měl vodovod čerpat by měl být pramen v Hlučovském mlýně. Rozpočet na tento projekt byl stanoven na 1 000 000 korun. Tento plán nebyl nikdy realizován, a nakonec se pro vodohospodářské potřeby použil pramen i rybníka Stříbrník, situovaný 3 km nad zmíněným Hlučovským pramenem.
xxxxxx
Byl jedním z 21 mlýnů na Pšovce, patřil starému mlynářskému rodu Kučerů. Šlo o mlýn obilný, mouka prý byla velmi dobré kvality, vyráběly se také kroupy. Byl údajně opuštěn okolo r. 1920 a rychle podlehl zkáze (budova byla dřevěná). Zachovaly se tesané prostory sklepů, v jednom z nich je pramen pitné vody (dnes ovšem zatopeno Pšovkou), stájí a snad kaple.
Mlýn u osady Hlučov – Hlučovský mlýn.
Katastrální území Jestřebice u Kokořína.
V kronikách je o něm zmínka z roků 1609 a 1620. Později byl v majetku starého mlynářského rodu Kučerů. Mlýn byl v provozu do 1. světové války, pak byl opuštěn a budova ( roubená, omítnutá ) v krátké době podlehla zkáze. Rozvaliny byly odstraněny v roce 1927. V budově byla obytná část a mlýnice, dispozičně oddělené, vše pod jednou střechou. Kromě mletí obilí se zde vyráběly i kroupy. Budova byla situována kolmo ke skalní stěně. Vodní kolo bylo menších rozměrů, na vrchní vodu.
Do dnešních dní se zachovaly pouze zbytky vodního náhonu od říčky Pšovky v délce asi 220 m podél paty svahu, jehož koryto bylo částečně vytesáno v pískovcovém podloží a průchozí štola asi 3 m dlouhá v pískovcové skále. Na stěně štoly je vytesán letopočet 1757. Ze štoly již vedly k vodnímu kolu dřevěné vantroky. 11 prostorných i menších sklepů a místností vytesaných v pískovcových skalách v několika výškových úrovních se zachovalo do dnešních dnů. Některé prostory jsou zatopené, v jednom sklepě vyvěrá pramen vody. V jiných vyhloubených prostorách byly stáje pro dobytek, sušárna ovoce a snad i kaplička. Některé prostory byly v minulosti upraveny i k bydlení.
Text: Karel Lojka
