Dašovský mlýn

První zmínka o mlýnech u Štěměch (mělo by jít o Dašov, jiné nikdy nebyly zmiňovány) je v zemských deskách z roku 1386 . ,,Štěměchy s mlýnem" jsou předmětem prodeje v roce 1505.

Zmínka o mlýně je před rokem 1538 v Urbáři brtnickém - první známé jméno Jakub mlynář a jeho platby nájmu vrchnosti - každého půl roku 12 grošů, 4 slepice a 24 vajec.

1570 Štefl mlynář.

1656 a 1672 Lánské rejstříky zmiňují Víta mlynáře a Tobiáše mlynáře. Ten je také jednou z nejzajímavějších postav, podle matričních zápisů se dožil 105 let. 

 Historické bádání Marty Mastné prokázalo, že právě zde vzniklo příjmení Dašovský (odvozené od místa) a všichni jeho současní nositelé mají jednoho společného předka: Franc Dašovský, vnuk mlynáře Tobiáše Kanduse Dašovského (který na Dašově působil do své smrti roku 1721), v 18. století přišel jako revírní myslivec do Jinačovic u Brna a je předkem všech Dašovských žijících v Jihomoravském kraji.

Další mlynáři: v 18. století Píšové

Mlýn na indikační skice z roku 1824 je již se současnou trojkřídlou dispozicí budov, s jedním mlýnským kolem. Během 19. století vystřídal několik majitelů z rodu Vyskočilů a Nechvátalů.

1824 Karel Vyskočil

 Koncem 19. století byla povolena do provozu malá pila pouze pro potřebu hospodářství, poháněná od stejného kola jako mlýn.

V roce 1911 proběhla přestavba starého českého složení na mlýn umělecký, firmou Karel Závodský v Želetavě. Základem byla jedna válcová stolice žitná od firmy Jeřábek. 

V roce 1915 zemřel mlynář Karel Nechvátal II. a veškerá práce na mlýně byla na jeho manželce Boženě. Až s koncem první světové války se z Prahy přistěhoval její bratr, MUDr. Karel Hobza, a stal se správcem mlýna a hospodářství.

1930 Božena Nechvátalová

V roce 1938 převzal mlýn syn zemřelého mlynáře, Karel Nechvátal III., který ale už o dva roky později tragicky zahynul. 

V roce 1940 se mlýn zastavil a jeho činnost nebyla obnovena. Za války byl též zaplombovaný od německé hospodářské správy. Po válce se jeho činnost v bouřlivých událostech kolem kolektivizace už nepodařilo znovu obnovit. MUDr. Karel Hobza byl už ve vyšším věku. Na mlýn se přestěhovala sestra posůedního mlynáře, Božena, aby spolu se svým manželem Bedřichem Hobzou využili alespoň potenciál zemědělské usedlosti - obhospodařování polí a chov dobytka.  

V roce 1952 byl mlýn jako většina malých mlýnů výnosem vlády zrušen. Naštěstí nebyl komunisty znárodněn ani nijak poškozen, ale chátral z nedostatku finančních prostředků v důsledku měnové reformy a likvidace hospodářství kolektivizací. Majitelé museli ještě splácet úvěry bankám za zemědělské stroje, které byly odtaženy do JZD. 

Již v průběhu 80. let bylo započato vyklízení a přebírání letitých vrstev navršených v mlýnském křídle. Vnučka posledních majitelů, Marta Mastná, si tak s pomocí svého manžela a přátel plnila svůj dětský sen o zbudování mlynářského muzea a stala se spolumajitelkou. 

V roce 2011 se podařilo spustit zkušební provoz muzea, který se setkal s nadšenými ohlasy a velkým zájmem. Proto bylo v roce 2012 obnoveno i vodní kolo, zhotoveno sekernickým mistrem Františkem Mikyškou. V sezóně je pravidelně spouštěno a je tak možné vidět v pohybu i vnitřní soukolí. 

V roce 2015 byla přidána nová expozice věnovaná panu doktorovi a jeho sestrám, se kterými mlýn vedl v období od první světové války až do 50. let 20. století.