Mlynář údajně vlastnil kouzelnou knihu, ta však při požáru shořela.
V půli cesty mezi Adršpachem a Bučnicí stával kdysi na řece Metuji -přímo pod skalami – velký mlýn. Říkali mu Mittelmühle – Prostřední mlýn. Patřil k největším v okolí a i jeho tehdejšímu majiteli se dařilo více než dobře. To vše už ale odvál čas, dnes stojí u paty skal jen nevýrazné ruiny. S tím bohatstvím mlýna to ale nebylo jen tak – prý za ním nestála podnikavost a obchodní talent majitele mlýna, ale temné síly.
Mlynář se často zavíral v tajné komůrce, kterou přísně střežil, a do které nikoho nepouštěl. Vždy ji pečlivě zamykal a klíč nosil zavěšený na krku. Nikdy jej nesundal: ani ve spánku či při koupeli v rybníce. Nikomu své tajemství nesvěřil. Jen nejmladší synek, toužící po otcově pozornosti, nahlížel občas klíčovou dírkou do komůrky, ve které se mlynář na dlouhé hodiny zamykal. Spatřil jí otce, sehnutého nad ohromnou knihou (rozevřená zabrala celý stůl a tlustá byla nejmíň jako deset jiných knih), listujícího zažloutlými stránkami a příležitostně mumlajícího slova, která nepřipomínala žádný známý jazyk. Zatoužil knížku prozkoumat. Ale byla tak nedostupná.
Týdny a měsíce plynuly, komůrka ale byla vždycky zamčená a klíč pod bedlivým dohledem. Více jak rok trvalo, než se na chlapce usmálo štěstí. Jedné neděle se nějak začetl a zapomněl na čas. Panímáma, zabraná do pečení, také na čas nehleděla. Konečně mlynář pohlédl na hodiny. To je nadělení! I v největším spěchu mši ve zdoňovském kostele sotva stihnou. Kvapně se oblékli do svátečního a vydali se na cestu.
Dveře komůrky nakvap zamkl. Nevšiml si ale, že přitom nejsou dovřené. Cesta ke knize tedy byla volná.
Chlapec pootevřel dvířka a bázlivě nahlédl. Brzy se ale osmělil a vrhl se ke knize.
S námahou obracel stránky a prohlížel si zdobně vyvedené písmo a obrázky podivných rostlin a zvířat. Co je to ale v knize napsáno?
Ve čtení ještě chlapec nebyl dostatečně zběhlý (s texty, v knize uvedenými, by měl navíc problém každý, i ten nejlepší televizní moderátor), a tak si – jak byl zvyklý ze školy – nahlas slabikoval. Pane na nebi! Chlapec knihu otevřel zrovna na stránce, na které stálo zaříkávadlo přivolávající vrány a havrany. S každým vyřčeným slovem přibyl jeden pták. Chlapec byl tak zabraný do čtení, že si ničeho nevšiml. Krákajících ptáků kvapem přibývalo. Seděli na trámech, poskakovali po stolech i truhlicích, polétávali po půdě, a kdoví, co ještě. O střeše a zahradě raději ani nemluvě.
Na slově bidfugretkrichgrabskragendoft (nebo tak nějak) se ale zakoktal. Zavrtěl hlavou a začal číst zase od začátku. Co slovo, to havran, co druhé to vrána.
Mlynář byl oné mše poněkud neklidný; na mysl mu přišlo neblahé tušení, že se na mlýn řítí nějaké neštěstí. Kvapně opustil chrám, do kočáru doslova naskočil, a zuřivě pobízel koně ke cvalu.
Už v půli cesty zahlédl nad údolím hrozivý černý mrak. Jak se blížil ke mlýnu, rozeznával, že nejde o mrak, ale o obří hejno, jaké v Čechách ještě nikdo nikdy neviděl.
Chlapec už nečetl; hejno se rozrostlo tak, že už ptáci seděli v několika řadách na sobě a tlačili se na chlapce ze všech stran.
Ještě za jízdy vyskočil mlynář z kočáru a jako povodeň se vřítil do mlýna. Cestu ke komůrce si musel doslova probít. Dostal se ale jenom do chodby.
V chodbě popadl několik pytlů žita, probil se s nimi ven a vysypal je do řeky. Ptákům pak poručil, aby všechna zrna sesbírali, a navrátili je do pytlů. Mnoho vran a havranů při hromadném útoku na hladinu zemřelo. Další ale byli úspěšní, a zdálo se, že během pár desítek minut úkol úspěšně vyplní.
Mlynář pospíchal zpátky do mlýna, teď už prázdného. Uklouzl na peří, kterého byla celá podlaha, a rozplácl se na zemi. Pak málem podruhé. Konečně dosáhl komůrky, kde spatřil syna: bílého jako stěna, strnulého, s děsem v očích.
Vytrhl mu knihu a četl text pozpátku. S prvním slovem zmizela vrána, s druhým havran, se třetím vrána, se čtvrtým havran, s pátým…
S mizejícím ptactvem – a postupně odplouvajícím zrním – tempo plnění přikázaného úkolu zpomalovalo. Přesto trvalo téměř půl hodiny, než mlynář text dočetl, a další půlhodinu, než dočetl podruhé. S posledním vyřčeným slovem zmizel i poslední havran, vznášející se právě kdesi u Dědova z hladiny s posledním ztraceným zrnkem v zobáku.
Nedalo se nic dělat, kniha musela – i přes bohatství, které mlýnu přinášela – pryč z domu. Putovala po mlynářských rodech, všude ale během pár let řešili podobný problém, ať už způsobených mlynářovic dětmi, učni, nebo mládky. O nehodách způsobených čtením knihy z nesprávných úst vyprávěli si třeba na Olešence pod Novým Hrádkem, ve Zdobnici či v Nebeské Rybné.
Prostřednímu mlýnu se ale i bez kouzel dařilo dál. Po několik staletí přinášel majitelům slušné živobytí. A to až do osudného září 1931, kdy mlýn i s pilou kompletně vyhořel. Jen pár balvanů upomíná na kdysi slavný mlýn. Z kouzelného bohatství ale přeci jen něco zbylo. Při silnici obcházející skalní město stojí u odbočky k bývalému mlýnu tzv. Hampelův sloup. Umně vyvedený a bohatě zdobený kamenný sloup se soškou Panny Marie. K příležitosti korunovace Marie Terezie a z radosti nad skončením první slezské války (1740-1742), ve které pruská vojska obyvatele severovýchodního pohraničí něco natrápili, jej dal vystavět mlynář Franz Hampel.
