Svědectví o partyzánech
Svědectví bývalého stárka (v letech 1940-1950) Stanislava Kovaříka o pomoci partyzánům, které podal písemně na podporu žádosti M. Hrabové o zvýšení důchodu v roce 1964. M. Hrabová pak dostala vyznamenání Svazu protifašistických bojovníků. (O zvýšení důchodu nejsou informace.)
“Začátkem roku 1945 (leden-duben) přechovával v budově partizány. Přicházeli vždy v noci k mjedné neb druhé hodině jimž jsem otevíral. Přicházeli mokří a unavení. Hned jsem zatápěl v kuchyni, uvařil čaj a šel jsem k majitelům Hrabovým hlásit že máme návštěvu. Hrabovi věděli oč jde tak řekli ať jim dám na jídlo co chtějí. Chleba bylo dost, též ten čas bylo po zabijačce tak jím chutnalo. Přicházeli v počtu 12 – 15 mužů. Sovětské partizány několikrát vedl K. Bartoněk z Kladerub.
Majitelé Hrabovi měli několikrát horkou půdu pod nohama.
Partizáni měli pokoj na jedné chodbě kde též spali manželé Hrabovi.Jednou to bylo asi mzačátkem dubna kdy odpoledne přijely tři auta německých důstojníků a hledali majitele. Když majitelka přišla, tak jí řekli, že hledají byty asi pro 30 mužů. V té době spalo 15 partizánů v pokoji. Majitelka znala něměcky a tak se jí podařilo přemluvit je že má malé pokoje a že to má obsazeno personálem. Majitelka bledá strachem sotva stála na nohách jestli budou chtít vidět místnosti.
Dále si také dobře pamatuji jak půjčila jednomu partizánovi oblek po Viktorovi (který u ní před tím pracoval), který si jej oblékl a šel s i prohlédnout trat mezi Černotínem a Špičkami.Vrátil se a večer byla trať vyhozena a nákladní vlak převrácen k náspu.Zbytek třaskavin nechali u nás a ty jsme schovali s panem profesorem pod pilou za trámy. Při příští návštěvě si třaskaviny odnesli.”
Podobně událost popisuje zaměstnankyně Ludmila Pitrunová, která ještě předesílá: “Jednoho rána mi moje zaměstnavatelka řekla,že k nám přišli partyzáni, že mě to musí říct, protože jim budu vařit a nosit jídlo. Také proto, abych věděla jak mám mluvit v případě návštěvy Němců, kteří rovněž u nás byli dost často, protože hlídali trať, která vede v těsné blízkosti mlýna.Tito Němci také k nám každou skupinu hlavně tu která pátrala po partyzánech poslali. (…)
Jiný nemocný partyzán ležel ve mlýně 4 dny dokud nemohl ke svým a byla mu poskytnuta veškerá péče.”
Nejbělejší mlýn – vzpomínka Jiřího Brdečky
Jiří Brdečka, výtvarník a scénárista, byl synem rodinného přítele. V dětství jezdil na Kačenu, strávil tam dvoje prázdniny a vzpomíná na ně v r.1979 jako na místo, kde prožil v deseti letech první lásku: “…. zamiloval jsem se. Moje první láska, a je mi snadno uvěřit, že to byla moje první láska, měla o tři roky víc než já, ale to mně ani dost málo nevadilo. Přijel jsem za
ní do bílého mlýna, nejbělejšího ze všech mlýnů světa, kde mlynařila její maminka, a tam jsem prožil týden, nebo čtrnáct dní nebo století nejnádhernějších prázdnin, jaké kdy byly od stvoření světa. (….) Nejkrásnější prázdniny skončily. Moje největší láska je o hodně starší, než byla tehdy její maminka mlynářka, nejbělejší mlýn nemele a prý ho má za nějaký čas
zatopit voda veliké přehrady. A to se mi právě líbí, protože až poplují ryby tam, kde jsem byl poprvé zamilován, bude to trochu jako v těch bájích o potopeném ráji.”
doplnila Kazan (M. van Duijkeren-Hrabová) 25.11.2024
