Vyprávěl mi jeden potomek slavného mlynářského rodu, že přišli o mlýn, když bylo přehradou zatopeno vltavské údolí. Ten mlýn byl prazvláštně zakoupen.
Předtím vlastnili mlýn u Libotyně. K mlýnu patřil hastrman, ale nijak se neprojevoval. Až jednou… Našel ho ve slupu – pasti na ryby – zdejší stárek. Že by tam chodil pytlačit? A tak se po něm stárek ohnal sochorem. Vodník se zamračil a byl ten tam. Večer to dal stárek k lepšímu, když chasa seděla okolo stolu. Ale nikdo mu nevěřil. Už se rozcházeli na noční mletí, když tu se mlýnské kolo zastavilo. Vyběhli k náhonu, ale voda se pěkně žene, jen kolo stojí jako přilepené. Prolezli celý mlýn, ale na nic divného v soukolích nepřišli. Ráno, když zazněl zvonek blízké kapličky, kolo zavrzalo a začalo se zase točit. V tom má jistě prsty hastrman! Nejhorší bylo, že to tak šlo každou noc. Číhali na škůdce, pasti na něj líčili, ale dlouho trvalo, než uvízl v lýčené smyčce. Trhal sebou a házel jako úhoř, ale brzy zkrotl, když jej celého svázali lýkem a pověsili na bidlo nad pec. Zle se dařilo hastrmanovi, neboť bez vody slábl víc a víc. Otec mlynář přísně zakázal podat mu byť jen kapku vody. Každý večer se ho mlynář ptal: „Dáš nám pokoj? Vystěhuješ se?“ Vodník jen koulel očima a vrtěl hlavou. Ne a ne! „Dobrá,“ uškliboval se pantáta na, „prášek tu uschneš.“ Avšak hastrman doufal. Jednou za ním přišla mlynářova dcera do světnice. Nikde nikdo, jen hastrman se trápí nad kamny a očima ji prosí. I slitovala se nad ním a přinesla mu hrneček vody. Jen se vodník napil, provazy přetrhl jak nitě, zavýskl, až dívku píchlo u srdce a ztratil se. Marně se na děvče zlobili, marně nešťastnice slzy prolévala. A mělo být ještě hůř. V noci se opět kolo zastavilo a ve mlýnici se ozývaly takové rány, že nikdo z palandy ani nos nevystrčil. Až za svítání se tam šli podívat a vidí spoušť. Koš rozházen, obilí rozmetáno, mlýnské kameny puklé a nářadí na padrť. Mlynářka začala naříkat a hned se chtěla stěhovat pryč. Bála se o muže, co kdyby ho hastrman utopil. Ale mlynář nechtěl ani slyšet, a že prý hastrmanovi ukáže. Druhý den se dal pláčem rodiny obměkčit, neboť ve mlýnici bylo přes noc opět zle. Když vůz s jejich majetkem vyjel ze dvora, ohlédli se všichni naposled za domovem a plačky kráčeli za nejistou budoucností. A tu se úvozem belhá stařeček, a když mimo něj mlynářská dcerka šla, hodil jí něco na krk. Byla to šňůrka perel, těch nejvzácnějších, odměna za to, že se slitovala nad hastrmanem. A za ty perly koupili si mlýn na Vltavě.
zdroj: http://povesti.knih-pt.cz/povest/detail/376
