Horní, Svrchní, Panský, Holubíkův mlýn, Mlýn Josefa Kašpara

Horní mlýn vznikl snad již počátkem 15. století, první zmínka o něm pochází z roku 1443 - deska na budově mlýna.

1443 na mlýně "pod Chocenskú branou" mlynář Kulhavý a Řehoř Dvořák, ještě téhož roku samotný Řehoř. Mlýn pak postoupil Quidusovi výměnou za jeho dvůr.

1447 Quidus prodal mlýn Stěchovi za 132 kop a koupil si Stěchův Prostřední Kamenný mlýn za 78 kop. Přitom bylo umluveno, že "pod Stěchovým Prostředním mlýnem má dřevo uloženo býti a zvýši na půlčtvrtě prstu podle samé dlaně měříce", též o šlejfírně učiněna jest jiná výjimka.

1452 Quidus koupil Horní mlýn zpět od  Kačky Stěchové.

1491 Vavřinec Havéř a Martin Fučík prodali mlýn  Bohunkovi Hermanskému z  Adršpachu, pánu na Hermanicích u Tisové. Kupec učinil slib, že ze mlýna bude dávat špitálu každý týden půl korce žita, každý rok k Vánocům vykrmeného vepře a na Vánoce, Velikonoce a o sv. Duchu, tedy o každých hodech, vědro pšenice.

1498 Hermanský prodal mlýn mlynáři Danielovi

mlynář Pavelprodal polovinu Panského mlýna a šlejfírny Dobkovi

1518 obec Vysoké Mýto prodala mlýn Pavlu Holubíkovi

1779 obec prodala mlýn A. Podhajskému

1811 od dědiců A. Podhajského koupil Vojtěch Jetmar za 99.500 zl. víd.č.

Jednou z přestaveb prošel mlýn patrně v osmdesátých letech 18. století, před polovinou 19. století měl tři složení s krupníkem, pilu a stroj na předení vlny.

Na přelomu 19. a 20. století jej tvořila dvoupatrová zděná budova s valbovou střechou, typická pro umělecké složení, po jejíž pravé straně se nacházela tři vodní kola na spodní vodu. Na druhém břehu náhonu stála dodnes dochovaná pila (parcela 2180). Tehdy mlýn patřil Josefu Kašparovi, který se roku 1892 stal prvním starostou Společenstva mlynářů ve Vysokém Mýtě. Po manželově smrti vedla válcový mlýn s pilou vdova Marie Kašparová.

V letech 1921–1922 nechala Marie Kašparová mlýnici zvýšit o třetí patro, zakončené rovnou střechou (stavitel Josef Drahoš). V téže době přistavěla vysokomýtská firma „První orlická stavebna pro veškeré stavby a železobeton“ k pile místnost pro lokomobilu 60 HP. Lokomobila sloužila jako záložní pohonná síla pro pilu i mlýn, k dalšímu strojnímu vybavení patřily dvě Francisovy turbíny 8 a 13,8 HP, z nichž jedna pocházela z roku 1906.

V roce 1930 byla majitelkou mlýna a pily Josefa Kašparová. (HŠ)

1936 H. Kašpar

Posledním mlynářem před znárodněním se stal Bohumír Prokeš.

Po znárodnění budovu převzal n.p. Východočeské mlýny a pekárny Pardubice, poté Okresní národní výbor Ústí nad Orlicí a užívalo ji jednotné zemědělské družstvo jako sklad.

Po vrácení soukromým majitelům byl roku 1991 obnoven provoz pily a na začátku 21. století spuštěna malá vodní elektrárna. Ve mlýně se dochovala část staršího strojního vybavení.