Hořejší mlýn; Eisen Streckhammer

Mlýn náležel knížatům Colloredo-Mansfeld

Vlastníkem mlýna byl od září 1868 majitel zbirožského panství dr. Bethel Henry baron von Stroussberg. Majitelem mlýna však nebyl dlouho, protože v roce 1875 zbankrotoval. Průmyslovou část majetku koupil Maxmilián (Max) Hopfengärtner a lesy s rybníky kníže Josef Colloredo--Mannsfeld. Ten pak pronajímal horní mlýn. Prvním nájemcem a také tím kdo přestavěl původní hamr na mlýn, byl Antonín Krýsl. 

V roce 1914 musel Antonín narukovat do války. Mlýn a pekárnu vedla pak jeho žena.

Informace o této skutečnosti známe z rokycanských novin Žďár z roku 1916: 

„Z Padrtě: Zdejší mlynářka paní Anna Krýslová má muže od začátku války (nyní je zajat v Rusku) pryč. Muž její byl dovedným a oblíbeným mlynářem. Majíc velkou důvěru okolního rolnictva a tudíž hojné mletí, aby důvěru udržela a vyhověla okolnímu rolnictvu, jsouc mnohokráte napálena různými mlynářskými pomocníky, pustila se sama do mletí a to již obstarává přes rok na uměleckém válcovém mlýně sama a ku vší spokojenosti svých zákazníků“.

Mlynář Krýsl se vrátil z války jako ruský legionář a mlýn provozoval až do roku 1926. V tomto roce nastupuje nový nájemce František Vintiška, který si za manželku bere sestru paní Anny Krýslové, manželky mlynáře Krýsla a dále provozuje živnost mlynářskou a pecnařskou. Vintiška si pronajímá od Colloreda mlýn na 6 let, ale Krýslovi musí uhradit náklady na zřízení mlýna a odkoupit od něj zařízení mlýna. Rodina Krýslova z mlýna odešla a v České Lípě si koupila vlastní mlýn.
Podle nájemní smlouvy musel tuto smlouvu Vintiška každých 6 let znova obnovovat.
Budovy byly majitele, zařízení nájemce. Ovšem okna, dveře a podlahy musel opravovat nájemce. Další opravy např. střechy hradil majitel. Kontingent mletí, stanovený Výsadním obilním svazem Praha, byl stanoven na 1660 q ročně. O údržbu mlýna se staral sám mlynář.

1930 Colloredo-Mansfeld, mlýn a šindelka

1925-1941 nájemce František Vintiška (*9.11.1899) s manž. Boženou roz. Černochovou (*20.2.1897)

U mlýna byla v provozu pekárna, kde zpočátku pekl chleba otec mlynáře, tehdy již důchodce a bývalý mlynář Maxmilián Vintiška. Mlýn provozoval i povoznictví, protože si sám rozvážel chléb a pečivo. Zprvu pekl Vintiška dvakrát týdně, ale po získání dalších zákazníků i šestkrát v týdnu a to i několikrát denně, zvláště v létě, kdy Padrť byla plná  letních hostů. Později, až do odchodu z Padrti, pracovali jako pekaři pánové Brožovský a Trčka, který denně dojížděl z Písku.
Výrobky z pečiva,  si mlynář rozvářel vlastním povozem. Měl 2 koně a tak zvaný „fasuněk“. Kočí byl zprvu najatý, ale v době krize tuto funkci vykonával mlynářův bratr Eduard. V roce 1935 mlynář koně výhodně prodal a kromě toho, že si za získané peníze koupil 2 krávy, pořídil si i osobní automobil NASH z USA. Přeříznutím karoserie jej předělal na nákladní vůz s nosností 1,2 tuny.

Po úmrtí manželky v roce 1935 se mlynář znova oženil s Boženou Černochovou ze Vševil u Březnice.

19. května 1930 byla na Brdech založena dělostřelecká střelnice, silný odpor proti jejímu umístění zde však byl ze strany MNO kompenzován nebývalou tolerancí vůči obyvatelům a návštěvníkům. 

1939 - nájemce Fr. Vintiška (RR)

Problémy nastaly až po březnu 1939 v souvislosti s okupací republiky. Německá vojenská správa nejen, že zabrala další plochy, které doposud patřily soukromým majitelům, ale znemožňovala i pohyb obyvatel po komunikacích.

V Národním archivu v Praze se ve složkách Mlynářského ústředí nalézají stížnosti mlynáře Vintišky na nekalou konkurenci ze strany mlynáře Blechy z Ejpovic, který využívá skutečnosti, že mleči nemohou dojíždět do Vintiškova mlýna a jejich obilí semílá Blecha ve svém mlýně v Ejpovicích. U svého bratra kováře Blechy ve Trokavci měl detašovaný sklad do kterého mleči své obilí ukládali. Byli to sedláci z obcí Čičov, Borovno, Míšov, Nepomuk, Zalány, Kolvín, Trokavec a Vísky, tedy všichni ti, kteří dříve u Vintišky mleli. Jednalo se celkem o 300 q obilí. Z mouky pak pekl ve své pekárně v Plzni Doudlevcích pekařské výrobky. Výsledkem stížnosti byl pouze zákaz Blechovi, ale situace se pro Vintišku nezměnila.

Další problém se objevil v dopise z četnické stanice z Mirošova ze dne 11. dubna 1941, kdy je nařízeno se do 30. května 1941 z mlýna vystěhovat, což byl důsledek plánovaného vysídlení českého obyvatelstva z tohoto prostoru, který se nyní nazýval „Truppenübungsplatz Kammwald“. Bylo nařízeno ponechat veškeré zařízení na místě. Mlynář byl za něj odškodněn částkou 94 300 protektorátních korun. Na odchod měla dohlížet již výše zmíněná četnická stanice. Dotaz přišel i na Obecní úřad na Padrti starostovi Václavu Drncovi, který potvrdil, že vybavení mlýna je na místě. Zpětně pak k 30. květnu 1941 Obilní úřad pro hospodaření s obilím ruší mlýn registračního čísla 2665 a kontingent mletí převádí na mlýn s registračním číslem 2666 v Chomli čp. 5 u Radnic, který si František Vintiška pronajal.

Po skončení války mlynář Vintiška uvažoval o návratu na Padrť. Při návštěvě na Padrti ale zjišťuje, že mlýn je poškozený a částečně zmizely i některé stroje. Problém je ale i s úřady, které na jeho žádost o otevření mlýna ze dne 15. května 1945 nereagují. O pronájem hořejšího mlýna jedná s Colloredo-Mansfeldem také mlynář z dolejšího mlýna pan Kulovaný (viz dole v příloze), povolení otevřít mlýn, však nedostal nikdo, a tak rodina mlynáře Vintišky předčasně ukončuje nájem na Chomli a odchází do Starých Splavů u Máchova jezera, kde je Vintiška ustanoven národním správcem na mlýně Němce Wilhelma Schwarze s registračním číslem 4465.