Na místě dnešního mlýna čp. 34 v Čižicích stával vodní mlýn dřevěný, jehož doba vzniku není známá. Stál na Čižickém potoku, u jeho ústí do řeky Úhlavy. Měl mlýnské kolo na svrchní vodu a podle zbytků stavení i podle vykopávek se dá určit, že měl dvě složení s pytlíkovým odséváním. Nebyl to velký mlýn, ale na semletí obilí lidem z okolních vesnic stačil. Původně dřevěný mlýn byl zničem přírodní katastrofou. Později, při kopání strouhy vývodu vody ze sklepa nového zděného mlýna byl v hloubce 2,5 metru nalezen spodní mlýnský kámen, zbytky dubových trámů a zrezivělá tesařská sekyrka - dávné pozůstatky původního mlýna. Nalezený starý mlýnský kámen nebyl z pískovce, byl to slepenec tvrdé lávy a křemene, který byl na mletí lepší, než pískovec. To dokazuje, jak důmyslný byl již před staletími první čižinský mlynář a kolik mouky musel umlít, že byl nalezený lávový kámen tak uhlazený.
Asi v roce 1855 koupil od obce místo, kde stával původní mlýn, jakýsi sekerník, jehož jméno se nedochovalo. Ten začal stavět zděný mlýn, ale nedostavěl, protože se rád napil. Brzy mu došly peníze, staveniště prodal obci zpět a odstěhoval se.
V roce 1862 koupil staveniště sekerník a mlynář Václav Lonek ze severních Čech. Ten postavil do dvou let zděný a důkladný mlýn na spodní vodu s koly hřebenáči a třemi českými složeními. Aby získal přívod vody, přehradil řeku Úhlavu jezem a prokopal náhon i zpětnou odpadní strouhu. Přikoupil ještě 30 strychů pozemků a vystavěl stodolu a chlévy. V roce 1867 však zdědil přádelnu u České Lípy a mlýn prodal Josefu Keslovi a jeho manželce Kateřině, rozené Brejchové z Nebylova za 14 000 zlatých . V roce 1888 mlynář Kesl mlýn vylepšil, postavil pár francouzských kamenů, hranolový vysévač a savku zvanou amerikánka. Mlynář Kesl měl devět dětí. Syn Antonín po zkušenostech získaných při vyučení ve mlýnech v Kozolupech, ve Strakonicích, v Sudoměři i v Praze v Šítkových mlýnech převzal s manželkou Annou, rozenou Kokoškovou z Hájů, rodný mlýn v Čižicích.
Roku 1901 mlýn přestavěl a postavil tři válcové stolice: šrotovku, žitnou a porculánku, jež pocházela ze zrušeného Čertova mlýna u Dolan. Josef Kesl byl sice tehdy už na výminku, ale stále vedl polní hospodářství. Zemřel v roce 1902. A Antonín Kesl, i když se zadlužil, vše překonal a dále rozšířil mlýn i hospodářství. Aby byl pohon mlýna silnější a výkon větší, postavil v té době novinku - dva metry široké vodní kolo systému Zupinger za 8000 K. Mlýnské stroje postupně doplňoval.
V roce 1911 Antonín Kesl dále vylepšil zařízení, elektrické světlo, vodovod a další příslušenství. Rovněž prodloužil a prohloubil odpadovou strouhu.
Do mlýna jezdíval i redaktor Mlynářských novin Josef Karas, tehdy zaměstnaný v továrně mlýnských strojů v Plzni a kreslil návrhy návrhy na přestavbu mlýna a na nové vodní kolo.
