Trojanův mlýn

Ostatní

Pověst o krásné Julianě

Rytíř Sukorád, který před věky sídlil na Okoři, měl přesličnou dceru Julianu. Mnoho rytířů přicházelo tehdy na Okoř'J aby tu v turnajích sklidili slávu a dobyli si obdivu i srdce krásné dcery hradního pána. Marně však žádali o její ruku a nadarmo se pokoušeli získati si její náklonnost.
"Zle, Juliano, činíš," domlouval otec dceři, "že své nápadníky odmítáš. Jinam půjdou poohlédnouti se po nevěstě, a až oprchá půvab, který tvoje mladá léta zdobí, trpce budeš želeti, že jsi svoje štěstí pošlapala.
Po takové řeči otcově Juliana velmi zesmutněla, avšak setrvala dále ve svém odporu a stranila se hlučných zábav hradních.
Nelibovala si v hrách rytířských, nerada se strojila v bohatý, přepychový šat, zato však si ráda vyjela koňmo z hradu do údolí Zákolanského potoka, pod malebné, zalesněné stráně. Tam v hustých olšinách opodál hradu vesele klapal neveliký, avšak úhledný mlýnec. Před mlýnem stával a příjezdu krásné Juliany očekával mladý mlynář, junák jako jedle vzrostlý, černých vlasů, zraků sokolích.
Líbil se dceři rytířově a ona jemu neméně. Zel, že mu chyběl hrad i erb, bez nichž nemohl se odvážiti požádati rytíře o jeho dceru. Leč mladí lidé nepřipouštěli si zatím starosti o budoucnost svoji a spokojili se tím, že mohou prožíti spolu několik šťastných chvilek.
Rytíř Sukorád, nevěda si rady s dcerou odříkající se vdavek, dal zavolati na hrad babu Filomenu, hadačku, která se vyznala v kouzlech, aby poradila, jak v srdci dívčině vzbuditi.
lásku. Hadačka natrhala laskavce, dala dívce píti odvar z čarovných bylin a zašila jí tajně v roucho žabí kost - avšak její čáry a kouzla nijak nepomohly.
Zkušené oko stařeny brzy uhádlo, že jinde příčina jejího odporu vězí. Sledovala potají Julianu na jejích vyjížďkách a jednoho dne vešla s tvářemi, v nichž zračila se zchytralost a škodolibost, do komnaty okořského pána.
"Netrestejte, pane milostivý, starou bábu za to, že musí vám oznámiti neveselou novinu. Nepomohlo moje čarování, nemám moci odvrátiti těžkou starost vaši, neboť panna Juliana již dávnno svoje srdce zadala."
Rytíř, překvapen tou zprávou, pokročil proti hadačce, upíraje dychtivě zrak v její snědé, vrásčité tváře.
"A kdo jest jejím vyvoleným?" zeptal se vzrušeným hlasem. "Člověk prostého rodu, ,,Vnislav, syn mlynáře Koldy," odpovídala hadačka, ustupujíc opatrně ke dveřím.
Rytíř zbrunátněl v obličeji, oči mu vzplály divokým hněvem. A jak mu mocná pravice sjela bezděky na jílec těžkého meče, tu polekaná babice padla strachy před ním na kolena a počala ho prositi, aby byl milosrdný, by života mladých, pošetilých lidí v hněvu neutrácel.
Štěstí měl Vnislav, že byl člověkem svobodným, jehož nemohl okořský rytíř potrestati, nemaje nad ním žádného práva. Zato však všechen hněv otce, uraženého v pochybné rytířské pýše, postihl nebohou Julianu. Nelítostný otec dal ji vsaditi do vězení, z něhož ani na krok nesměla se hnouti, dokud by se mlynářova syna neodřekla.
Juliana, pobledlá žalem, s 'očima od pláče opuchlýma, trávila nyní strastiplné, nekonečné hodiny v chladném vězení, z jehož okna, k západu obráceného, nebylo viděti do údolí, kde zarmoucený jinoch marně jejího příjezdu očekával. Zeď hradní vyrůstala zde ze strmé, nepřístupné skály, a právě proto upraveno tady vězení, z něhož nebylo možno uprchnouti.
V zoufalství svém chtěla nešťastná dívka svůj život ukončiti a vrhnouti se do závratné hloubky, avšak pevná mříž v okně jí v tomto činu zabránila.
Vnislavovi nezůstalo•tajno, co se stalo s jeho milenkou. Hluboce dojat jejím osudem, kudy chodil, tudy přemýšlel, jak by ji z vězení vysvobodil. V mysli vynořil se mu smělý, odvážný plán, rostl a mohutněl, až konečně dospěl v pevné rozhodnutí, neotáleti déle a provésti ihned smělý čin. Za noci vypravil se k hradu pod okno komnaty, v níž byla dívka uvězněna, a smluvil se s ní, že nazítří, opět v tuto dobu přijde na hrad a z vězení ji vysvobodí. Jen aby provazec přichystala, po němž k sobě pevný provaz přitáhne a v okně jej upevní tak, by se mohl po něm vyšplhati vzhůru. Prolomí v okně mříž, a jakmile se dostanou oba dolů, stejným způsobem překročí i hrady. V okořském údolí dole pod •vesnicí čekati bude již chlapec se dvěma dobrými, rychlými koni...
Jako duch vplížil se Vnislav příštího dne večer do hradu, a když mu Juliana dala znamení, že je vše připraveno, vyšplhal se hbitě na skálu. Dívka vytáhla provaz, upevnila jej a za chvíli již svalnaté ruce mladého mlynáře ohýbaly železné pruty v okně, jako by to byly vrbové proutky. Vnislav protáhl se otvorem, stanul tváří v tvář nebohé Julianě.
Chvějíce se úzkostí o nově se rodící štěstí, překonali milenci statečně i ostatní překážky, stojící jim v cestě. Šťastně dostihli okořského údolí, vsedli na koně, rozjeli se k jihu, aby kdesi v dalekém, cizím kraji vyhledali si nový domov.
Hrad zmizel jim za zády, úzkost je opustila. Ustali v klusu a jen krokem dále se brali. V háji nad Tuchoměřicemi se zastavili, přivázali koně ke stromům a usedli vedle sebe na hebký mech, aby si oddychli a o strastech svých navzájem sobě pověděli.
Když se chystali jeti dále, ozval se na cestě dusot koňských kopyt. Jati zlou předtuchou, že jsou vyzrazeni, že jich rytíř s čeledí svou honí, pospíšili k svým koním. A však dříve, nežli se ocitli v sedle, zastoupil jim rytíř Sukorád cestu. Namířil pistoli na svoji dceru, padla rána - a nešťastná Juliana skácela se k zemi. A když se Vnislav sklonil, ukládaje umírající na'lůžko z mechu, zasažen byl i on novým výstřelem ukrutného otce a klesl mrtev vedle milenky.
V těch místech byli oba pohřbeni a po čase postaven tu pomník, svítící svou bělí v zeleni lesa jako světlý přízrak. Kdo tudy šel, zastavil se zde a truchlil nad osudem nešťastných milenců.
Rytíř Sukorád, trýzněn výčitkami svědomí, opustil svůj hrad, zbudoval si vedle jejich hrobu poustevnu a v lítosti nad černým skutkem svým tu život dokonal.