Horní mlýn, panský – Skuhrov, obec Velký Borek.
První písemná zmínka pochází z roku 1301, kdy mlýn i ves patřila mělnické kolegiátní kapitule při chrámu sv. Petra a Pavla. Po zániku kapituly v husitských válkách roku 1421 se dostaly do majetku šlechtických rodů a od roku 1541 do majetku města Mělníka. 1547 městu zabaven za účast ve stavovském spiknutí.
Teprve v roce 1713 je uveden jako nájemce mlýna Matěj Rovenský. Měl potíže s vrchností a mělnickým děkanem Leopoldem Bednediktpem Červenkou, kladlo se mu za vinu, že přechovává luteránské knihy a předčítá je dalším lidem. Později si mlýn pronajal Matěj Borecký, který měl k mlýnu hospodářství ( 2 koně a 4 krávy ). Mlynář horního mlýna nevykonával robotu, ale mělnické kapitule ročně odváděl 11 zlatých a 11 krejcarů.
V roce 1729 koupil ves Skuhrov rytíř Jan František Turba ( 1685 – 1760 ), doktor práv, dvorní rada, rada komorního soudu a české dvorské kanceláře. Horní mlýn v té době držel Jan Klaban. Před objektem mlýna stojí kamenná socha sv. Jana Nepomuckého, kterou do Skuhrova opatřil rytíř Turba v roce 1730. Součástí mlýna byl malý třípodlažní zámeček, který 1823 i s mlýnem vyhořel. Vzápětí byl mlýn i zámeček obnoven, ale již jen o dvou podlažích. V 19. století byl zámeček upraven na byty majitele a zaměstnanců. Stěny a stropy obytných místností v 1. patře byly vymalovány v romantickém dekorativním stylu biedermayeru, ozdobné medailony s květinovými motivy údajně maloval Josef Navrátil. Výmalba se zachovala až do 70. let 20. století, kdy byly prostory změněny na výrobu kožedělného zboží podniku Kozak Dolní Beřkovice. Malby byly seškrábány nebo zabíleny.
Mlýnský náhon z říčky Pšovky byl ke mlýnu veden až z Jelenic, díky výhodnému spádu bylo mlýnské kolo poháněno horní vodou.
V 19. století měl mlýn 5 kol na 4 složení a pilu. Později byla dvě kola nahrazena širokým kolem, které pohánělo složení ( mlecí zařízení ) francouzského typu. V interiéru mlýna se zachoval letopočet 1849.
Roku 1893 mlýn i s pilou opět vyhořel. V zámečku byly poškozeny krov a krytina . Mlýn s rozšířenou mlýnicí a sklady byl znovu obnoven, ale již bez pily na dřevo ( tzv. jednušky ). V roce 1903 se stal majitelem Jan Plicka ( 1830 – 1904 ), který byl majitelem pouhý rok . Je pohřben na hřbitově sv. Václava na Mělníku. V roce 1919 byla vodní kola odstraněna a nahrazena Francisovou horizontální turbínou, která byla u místěna v betonové šachtě v místě bývalých vodních kol u obvodové stěny mlýna.
V roce 1930 byl majitelem mlýna František Vaina, který byl manželem dcery J. Plicky Emilie. V manželství se narodily již dříve dvě děti František a Marie. František Vaina se stal právníkem, Marie vystudovala obchodní školu , stala se manželkou advokáta Dlabače, jemuž patřila vila Karola na Mělníku.
V roce 1939 se nájemcem mlýna stal Václav Ševčík. V době německé okupace a přídělového systému lidé ze mlýna pomáhali potřebným jak jen mohli.
Po roce 1948 byl mlýn znárodněn, připadl JZD Skuhrov. Mlýnice sloužila jako sklad. V zámečku v 1. patře nadále žila ve svém původním bytě se secesním mobiliářem paní Emilie Vainová, která byla váženou a ctěnou občankou, sousedé ze vsi nezapomněli na její pomoc v době krize i válečného období. Druhý, menší byt byl pronajímán, bydleli zde Březinovi. V přízemí byla zřízena kancelář MNV Skuhrov a společenská místnost s obecní knihovnou, které byly významné pro kulturní život občanů Skuhrova od konce 50. let do 70. let 20. století.
Bohužel, objekt bývalého mlýna nebyl po celý čas udržován a postupně chátral.
Po roce 1989 se z různých příčin restituce objektu nezdařila, bývalá majitelka zemřela a mlýn s obytnou částí získala obec, která jej následně prodala soukromému zájemci. Poslední majitel nechal celý objekt zrekonstruovat a opravit. Objekt je nyní veden jako bytový dům ( ubytovna ).
Po mlýnu, náhonu a hospodářských budovách ve dvoře nezůstala ani stopa.
Text: Karel Lojka
