O plivníkovi ve Žďáru
Ve vsi Žďáru pod vrchem Ostašem u Police žil před dávnými časy starý sedlák, vdovec, který měl jediného syna a s ním hospodařil na svém statečku. Vedlo se jim nevalně. Z polí sklízeli sotva to, co potřebovali k živobytí, dobytka měli málo,jen dvě kravky hubené, sedřené od polní práce, nějakého toho vepříka, kozu a pár slepic. Všechno to bylo takové ubídněné, pořádku v hospodářství nebylo. Bylo znát, že tu chybí hospodyně. Stavení i chlévy byly sešlé, shnilé došky na střeše nevyměňovali, stropy při deštích zatékalo. Zahrada byla zarostlá býlím, ploty byly rozvalené. Starý hospodář byl nemocný, jen tak že se po stavení a dvoře šoural. Viděl, že mladý na vše nestačí, ale pacholka nevzal. Říkal, že by ho neuživili.
A tak, když se starý sedlák se světem rozžehnal, mladý se ujal dědictví, ale nevěděl kudy kam. Ve vsi neměli mladého sedláka moc rádi. Byl to člověk nerudný, skoupý na slovo, lidí se stranil. Všichni čekali, co se změní, když mladý začne hospodařit pro sebe. A změnilo se. Mladý si našel ve vzdálené vsi nevěstu, bylo vidět, že je to pořádná ženská, do práce byla jako drak. Najednou se začalo v hospodářství vše k lepšímu obracet. Než se rok s rokem sešel, měl sedlák stavení v pořádku, v chlévě pěkné kusy dobytka, pár koní, radost se podívat. Vše bylo tak, jak se na velký selský statek sluší. Bylo vidět, že má sedlák peněz dost. Mysleli, že vyženil. Ale kdosi, kdo znal selčina tátu ve vzdálené vsi, pověděl, že je to chudý chalupník, ten dceři věno dát nemohl.
Potom si někdo vzpomněl, že snad sedlák našel poklad v Ostašských skalách, ale jistý si nebyl nikdo. Sedlák už se sousedů nestranil, chodil mezi ně, ale když někdo z nich narazil na to, jak zbohatl, hned sedlák zavedl řeč jinam.
Třebaže si sedlák i selka hleděli pilně práce, i čeleď k ní měli, přece jen lidé nechtěli věřit, že by takový obrat na statku byl jen tak. Ta věc jim ležela pořád v hlavě. Viděli často, že sedlák ráno ještě za tmy vyjíždí s vozem ze statku a pryč ze vsi. Co veze, to neviděli. Až jednou někdo ze vsi přinesl zprávu, že viděl sedláka v Hronově na trhu stát u vozu, na němž byly pytle s pšenicí a sedlák že prodával. Teprve pak bylo lidem divné, kde sedlák tolik zrní nabral. Ne že si byl pšeničné mouky nedopřál. Také do mlýna jezdil, dával si semílat.
V bukovickém mlýně, kde Žďárští mleli, jednou se zas objevil krajánek. Znali ho dobře v tom kraji po všech mlýnech. Rozuměl svému řemeslu, i mlýnské složení opravit dovedl, něco když chybělo, ale třebaže by ho byli leckde rádi vzali za stárka, nechtěl. Raději krajánkoval. Byla to nepokojná krev. Také o něm říkali, že dovede víc než chleba jíst. Znal pomoc, když krávy nedojily, dovedl zbavit mlýn myší, když jich bylo tolik, že kočky nestačily. Vědělo bylinách proti různým nemocem, ale uměl také přimrazit, koho chtěl, a jiné takové kousky. Jinak byl kopa veselá, když přišel do mlýna, bylo o zábavu postaráno.
Přišel tehdy ten krajánek do bukovického mlýna, zrovna když sedlák ze Žďáru přivezl obilí ke mletí. Měl pytlů navrch naloženo. Když složili, sedlák si poručil co a jak - mnoho řečí nenadělal - a odejel. Krajánek ho do té doby neznal, a když se ptal, kdo to byl, pověděl mu mlynář všechno, co věděl. I to, že je všem divné, že se sedlák tak brzy nouze zbavil, i to, že vozí často obilí na trh do města. Krajánek se zamyslil, potom zavrtěl hlavou a povídá: "Pane otče, dovolte, podívám se na sedlákovu pšenici!" A už přikročil ke krajnímu pytli, rozvázal ho, trochu zrní vybral a na dlani si je prohlížel. Usmál se při tom a pokyvoval hlavou. "Pěkná pšenice," povídá mu mlynář, "těžké zrno, viďte?" "Pravda, pšenice pěkná," přisvědčoval krajánek, "ale podívejte se jen dobře na zrní. "
"Nic nevidím," udivený mlynář na to. "Ani to, že má každé zrno připálenou špičku?"
"Opravdu!" divil se mlynář, "teď vidím. Co to je? A že zrovna navrch toho pytle. "
Krajánek nic neříkal, sáhl rukou hluboko do pytle, vytáhl hrst pšenice a byla zas taková. Potom s mlynářem všechny sedlákovy pytle prohlédli a ve všech bylo zrní stejné, všechno mělo připálenou špičku. A když chtěl mlynář vědět, co by to znamenalo, krajánek mu pověděl:
"Teď už vím, proč se ten chlapík tak zmohl. Má plivníka a ten mu obilí nosí!" Mlynář zůstal, jako když do něho hrom uhodí. Co je to plivník, slýchával už jako chlapec od své báby, ale dost tomu nevěřil. A teď tohle! Tak tedy sedlák zbohatl! "A povídám vám, pantáto, tohle mu ještě semelte, já vám zaříkám složení, než nasypete, ale víckrát už od něho mletí neberte. Nic s tím není. Plivník by se vám mohl pomstít, když víte, že obilí je od něho. Třeba by vám i mlýn vyhořel." "Ale jak mu odřeknu?" ptá se vyděšený mlynář. „Jen mu řekněte rovnou, že plivníkovo obilí nemelete."
Pro mouku si žďárský sedlák poslal čeledína. To už byl ale krajánek ze mlýna pryč. Panu otci to nedalo, vyptával se čeledína na to a na to, jak to u nich ve statku chodí, jaký je hospodář, a nakonec se nezdržel a pověděl mu o plivníkovi. Ale přikázal čeledínovi, aby nikomu nic neříkal. O tom, jak se pozná plivníkovo zrní, neřekl.
Čeledín nebyl bojácný. Po cestě ze mlýna si to všechno rozvažoval a umínil si, že doma dá pozor, uvidí-li něco. Napadlo ho také, že u nich nikdo nesměl sám na sýpku.
Vyčíhal si jednou ráno, když zase sedlák odjel s obilím na trh, a když hospodyně odešla někam do vsi, vzal nepozorovaně klíč, co visel v jizbě u dveří a vkradl se na sýpku. Tam neviděl než hromady pěkného zrní, jako jindy vídal. Ale šlo mu o to, k čemu je bednění ve štítě pod střechou, kterého si tam dříve nevšiml. Dvířka byla v bednění na petlici, kolíkem uzavřenou. Kdo by se byl chtěl dostat k bednění, ten si musel přistavit žebřík. Čeledín tak udělal, vytáhl kolík z petlice a dvířka otevřel. Co tam vidí? Hromadu pšenice, na hromadě černé ohyzdné kuře, jak se v zrní přehrabuje, jako když se v prachu popelí. Hned čeledín věděl, že je to plivník. Jeto tedy pravda, co slyšel od pana otce ve mlýně.
"Šeredo šeredná!" vyklouzlo z úst čeledínovi, ale v tom okamžení se kuře vzchopilo, zaskřehotalo a skočilo mu rovnou do obličeje. Čeledín se zapotácel, nohy pod ním poklesly a on se zřítil na sýpku. Dopadl naznak na podlahu, hlavou o ni udeřil a zůstal ležet v bezvědomí. Tak ho našli lidé, které rána pádem způsobená, přivábila ze dvora na sýpku.
Čeledín o sobě nevěděl, když ho přenášeli do komory na lůžko, ani když přijel přivolaný doktor z města. Teprve k večeru přišel k vědomí, zrovna když k němu do komory vcházel hospodář. Čeledín jak uviděl sedláka, rozevřel doširoka oči, ruku pozvedl, jako by nahoru chtěl ukázat, a jediné slovo s námahou vyšlo z jeho úst. "Plivník! "
Potom se nebožákovy oči zase zavřely. Hospodář se vyděšeně obrátil a pospíchal na sýpku. Tam vidí dvířka bednění ve štítě dokořán. Honem vylezl po žebříku nahoru. Dívá se dovnitř, do všech koutů hledí, ale černé kuře nevidí. Hned ho napadlo, že plivník zmizel, že už mu obilí nebude nosit a k bohatství pomáhat. A tu padl na sedláka velký strach, zlé tušení, od té chvíle chodil jako nesvůj.
Čeledín si dlouho poležel, a když se konečně uzdravil, zůstal mrzákem. Vlekl se bídně o berlích. Ale zatím se sedlákovo zlé tušení vyplnilo. Nevěděl, že mu dochází sedmý rok té doby, po kterou mu plivník pomáhal, sedm let, po kterých plivníkova služba končí. A tak za nějaký týden po tom, co se čeledínovi neštěstí přihodilo, našli jednou hospodáře mrtvého. Ležel na zemi vedle postele, z níž právě vstal, v obličeji byl zčernalý. Tehdy bylo už po vsi známo, co má s plivníkem. Uhodli tedy také, že si pro sedláka přišel sám ďábel a odnesl si jeho duši do pekla.
