V Křížlicích, v části obce Jestřábí v Krkonoších, se nachází vzácný příklad roubeného domu krkonošské oblasti, kterým je Mikoláškův mlýn. Napájen byl říčkou Jizerkou, prameníc u Horních Míseček a vtékajíc v Horní Sytové do řeky Jizery. Mlýn se stal v roce 1958 kulturní památkou a odjakživa byl vyhledávaným cílem fotografů. Několikrát se vyskytl i v časopise Krkonoše - Jizerské hory. Mlýn je hodnotný po stránce architektonické i technologické. Budova mlýna se dodnes zachovala bez výraznějších stavebních úprav a s kompletním původním strojním vybavením. Typově se řadí mezi krkonošské patrové domy a svou jednoduchou výzdobou a několika původními prvky působí velmi decentně.
Jako jedna z mála dochovaných staveb má podél prvního patra obytné části vedenou pavlač zdobenou zábradlím, která se v Podkrkonoší vyskytovala jen výjimečně. Pavlač byla také k vidění u původní stavby Bartlova mlýna. Dnes je Mikoláškův mlýn typově, barevně i technologicky podobný Janatovu mlýnu v Buřanech. Oba jsou několikapodlažní, mají šedomodrý nátěr s bílými latěmi a malými bílými okénky.
O letopočtu vzniku mlýna a původních majitelích se nedochoval žádný záznam, ani záklopové prkno na vrchní části lomenice. V katalogu „Technické památky v Krkonoších“ jsem se dočetla, že „mlýn byl původně přízemní, postavený v 2. polovině 18. století.“ Nakolik je tato datace pravdivá nevědí ani současní majitelé Mikoláškova mlýna, kteří po tomto údaji pátrají několik let. Prvně je mlýn zaznamenán na mapách stabilního katastru z roku 1842, kde je vyobrazena dřevěná budova mlýna s č. p. 33 na stavební parcele s číslem 83. Zakreslen je také splav na Jizerce, mlýnský náhon a odtokový kanál.
O tehdejším vodním díle se dá nejvíce dozvědět z „Plánu mlýnského zařízení a mlýna pana Josefa Mikoláška v Křížlicích,“ kde je podrobně rozkreslen plán mlýnského náhonu od splavu k jezu, stavidlům, vantrokům a vodnímu kolu. Tento detailní nákres je uchovaný ve vodní knize od roku 1919, kdy mlynář Josef Mikolášek žádal u Okresní politické správy v Jilemnici, aby byl plán připojen k ostatním dokumentům ve vodní knize. Dle dochovaného výpisu z pozemkové knihy byl prvním majitelem mlýna v roce 1864 Josef Dond, který vlastnil mlýn do roku 1892, než došlo k exekučnímu prodeji mlýnské usedlosti. O rok později se vlastníkem mlýna stala Občanská záložna Jilemnice a ten samý rok odkoupil mlýn od záložny nový vlastník, kterým byl Jan Nechanický. Z té doby se dochoval „Protokol,“ který se váže ke zbudování vodního znamení u jezu mlýna. Podle dochovaného protokolu z roku 1892, byly ve mlýně dvě mlecí složení z kamene o průměru 0, 84 m a 1, 10 m. Ovšem dosud při jezu mlýna nebylo postaveno žádné normální čili cejchovní znamení, které by označovalo výšku jezu na Malé Jizeře, odkud struhou přitékala voda k mlýnu. Proto muselo být ustanoveno okresním hejtmanstvím v Jilemnici vsazení předepsaného normálního znamení. Této instalaci předcházely přípravné práce. Byla zvolena lesní parcela ležíc na pravém břehu řeky Jizerky, kde byla vykopána 1, 15 m hluboká jáma pro předepsané normální znamení. Na dno jámy byla položena 16 cm silná, pravidelně zpracovaná pískovcová plotna, na níž bylo ve středu postaveno znamení z pískovcového silného 75 cm vysokého sloupce. Na hoření povrch sloupce byly vytesány iniciály majitele mlýna Jana Nechanického a letopočet jeho vybudování 1892. Podle sdělení majitelů mlýna se vodní znamení dochovalo, ovšem loni na podzim se opravovala silnice a přebytečnou hlínou a kameny bylo zasypáno. V protokolu jsou zaznamenány i informace týkající se vodního díla. Díky tomu víme, že náhon byl dlouhý od břehu Jizery až k vantrokům 230 metrů a pomocí stavidla a vantroků vtékala voda na dvě vodní kola na vrchní vodu o průměrech 3, 40 m.
Jan Nechanický vlastnil kromě mlýna i hostinec s obchodem, který se nacházel nedaleko splavu, ale kvůli špatné finanční situaci se z mlýna odstěhoval. „Z nedostatku peněz si mohl pronajmout pouze nejlacinější pražský hostinec na Starém Městě v ulici Karoliny Světlé. Proč byl tak levný? Stékaly se tam větve staroměstské kanalizace a celé okolí zapáchalo.“ Z té doby se dochovalo „Pozvání k společnému plesu,“ který pořádal 15. 2. 1896 ve svém hostinci na rozloučenou se svými bývalými hosty před odjezdem do Prahy. Po Janu Nechanickém se stal dalším majitelem mlýna v roce 1897 Karel Janata. Jeho otec, Josef Janata, byl mlynářem v Buřanech. „Měl celkem dvanáct dětí, z nichž se dožilo dospělosti celkem jedenáct. Až na jednoho syna se všichni synové vyučili pekařině a mlynařině.“ Josef Janata patřil k bohatým mlynářům, a proto mohl děti finančně zabezpečovat a kupovat jim mlýny v okolí. Pro svého syna Karla zakoupil tento mlýn v Křížlicích ve dražbě za 4915 zlatých.257 Rok po koupi mlýna se Karel Janata oženil s Marií Dornikovou z Vidochova a k původní přízemní podobě mlýna přistavil novou několikapatrovou mlýnici, která se v nezměněné podobě zachovala dodnes. Toto navýšení mlýna bylo potřebné kvůli modernizaci mlýnské technologie a přechodu na umělecké a válcové složení. Z doby, kdy byl vlastníkem mlýna Karel Janata, se dochoval „Nákres z roku 1897 na znovuzřízení splavu na Malé Jizeře,“ který si nechal nakreslit Karel Janata od V. Liznera z Jilemnice poté, co byl ve stejném roce stržen povodní splav. Zároveň si podal i „Žádost na znovuzřízení splavu a používání jezu na Malé Jizeře,“ která mu byla vyhověna.
Jez byl vybudován asi 150 m vysoko nad mlýnem a byl dlouhý 11 m a široký 3,5 m. Kromě původního jezu bylo potřeba vybudovat i nový splav a část mlýnské struhy, která byla rovněž zničena povodní. Nového splavu a mlynářského řemesla si Karel Janata dlouho neužil, neboť v roce 1906 umírá. Ve stejném roce se vlastníkem mlýna stala jeho žena Marie Janatová. Po otci zůstal syn Karel Janata ml. s manželkou, která se podruhé vdala také za mlynáře, a to Josefa Mikoláška z Dolních Štěpanic. „Jakmile se Marie provdala za Mikoláška, začalo se mlýnu říkat Mikoláškův, místo původního názvu Janatův mlýn.“
Od roku 1914 vlastnili manželé Mikoláškovi mlýn společně a nadále provozovali mlynářskou živnost. Aby měl Josef Mikolášek mlýn pro sebe, zakoupil Karlu Janatovi ml. vlastní mlýn č. p. 194 v Roztokách u Jilemnice. Podle sběrného archu domovního z roku 1921 bydleli Mikoláškovi ve mlýně společně se dvěma dětmi, služkou a mládkem. Následujícím majitelem Mikoláškova mlýna se stal v roce 1932 syn Josefa Mikoláška, a to Josef Mikolášek ml. Za něhož došlo ve mlýně k modernizaci mlecích stolic a dalších zařízení. Podle sdělení současných majitelů se ve mlýně provozovalo také pekařství. Byla zde také pila, která byla poháněna vodním kolem a krámek, ve kterém se prodávala mouka, chleba, petrolej a další základní věci.
Mlýn byl poháněn pouze vodním kolem. Podle dochovaných záznamů byly ve mlýně nejdříve dvě vodní kola, poté už jen jedno kolo. Na indikační skice z roku 1842 jsou zaznamenány dva symboly značící umístění vodního kola ve mlýně. Existenci dvou vodních kol dokládá i dochovaný protokol z roku 1892 týkající se zasazení normálního znamení, ale podle Seznamu a map vodních děl Republiky československé byl mlýn v roce 1930 poháněn pouze „jedním kolem na svrchní vodu. Množství vody bylo 180 l/s; spád byl 4m a normální výkon vodního díla byl 6 HP“ Současná spolumajitelka mlýna, která se ve mlýně narodila, rovněž pamatuje pouze jedno vodní kolo velkého průměru.
Dnes se z původního kola dochovala pouze rozpadlá hřídel. Ve mlýně nebyla nikdy nainstalována žádná turbína ani jiné pomocné motory. Dochoval se pouze „Plán na stavbu Francisovy turbíny“ z roku 1948, ale k jejímu zbudování už nedošlo, neboť byl mlýn v roce 1951 uzavřen a tím skončila i mnoholetá mlynářská tradice. Tehdejší mlynář Josef Mikolášek ml. nesl uzavření mlýna velice špatně. Dodnes se dochoval nápis na násypce u válcové stolice, kam sám napsal: „24. srpna 1951 v 11:10 hod dopoledne se přestalo mlíti z nařízení O. N. V. v Jilemnici. Zastavil jsem sám tyto stolice, které jsem 22 roků obsluhoval. Mikolášek Josef, nar. 20. 3. 1915“ Poté došlo ještě ke strhnutí části náhonu, aby už nikdy nebylo poháněno vodní kolo a mlynář tak nemohl mlít. K žádnému ničení mlecí technologie tehdejším režimem nedošlo, mlýn byl pouze pravidelně kontrolován.
Mikoláškovi ve mlýně nadále bydleli a provozovali alespoň hospodářství. V časopise Krkonoše – Jizerské hory hovoří Irena Bémová o finanční situaci, která následovala poté, co byl mlýn zastaven. „Jenže pro vysoké povinné dávky se skoro nic nevydělalo. Otec nastoupil jako dělník do jilemnické továrny Autobrzdy, babička, jakožto představitelka, vykořisťovatelka třídy, neměla žádný důchod, a tak se rodiče, kteří to vše těžce nesli, rozhodli raději odejít do kraje.“ Mikoláškovi se v 60. letech odstěhovali do Lázní Bělohradu a od té doby mlýn začal chátrat. „Vystřídalo se tu také několik nájemců. Nejdřív tu bydlel křížlický hrobník Harcuba, poté nějaká devadesátiletá babka a nějaký doktor z Bydžova. Potom byl mlýn prázdný.“
Mikoláškův mlýn zdědily děti posledního mlynáře, syn Josef Mikolášek a dcera Irena Bémová, která v roce 1994 odkoupila polovinu mlýna od potomků svého bratra, a od té doby je společně se svým manželem majitelkou mlýna. Z vyprávění s manželi Bémovými jsem se dozvěděla, že mlýn byl tehdy v žalostném stavu, než ho začali rekonstruovat. Nejdříve bylo potřeba opravit zatékající střechu a poté následovaly další nezbytné opravy. „My když jsme začali jezdit do mlýna, tak jsme museli jezdit domu na noc. Jsem přes dva stropy viděl hvězdičky. Všechno bylo rozbitý.“ Zajímal mě také provoz v mlýně za druhé světové války. Paní Irena Bémová mi sdělila, že „za války tady táta mlel také načerno. Tady bylo gestapo, ale zavřelo oči a věděl to. Zastavila tady motorka, pán v koženém kabátě sebral účetní knihu a chtěl ji vyhodit a říkal špatným českým přízvukem: „Pane Mikolášek, já viděl to.“ Táta byl jednou nohou v koncentráku.“ Manželé Bémovi užívají mlýn k rekreačním účelům a postupně ho za pomoci památkových úřadů opravují. Jejich snem je zde vybudovat muzeum.
(zpracovala Aneta Mikšová)
