Zíbův mlýn se nachází nedaleko Rožmitálu pod Třemšínem, na Hvožďanském potoce, v blízkosti zdejší tvrze, ke které náležel. Tvrz je datována do 1. pol. 16. stol. Prvně je tento vrchnostenský mlýn zmiňován v roce 1696. Mlýn prošel změnami vlastníků i složitým stavebním vývojem, původní barokní podoba není známa. Dle nedávných průzkumů stavební konstrukce pocházejí cca 2. pol. 18.-2. pol. 19. stol. Stavební změny z období 20. stol. jsou pouze dílčí. Rodina Zíbů získala mlýn v 2. pol. 19. stol. Od konce 2. svět. války byl mlýn ve špatném stavu. V současnosti je areál ve špatném stavebně-technickém stavu, ale historické konstrukce, včetně unikátně dochovaného technologického vybavení, jsou zachovány s velkou mírou autenticity.
xxx
Válka mlynáře se sousedy i úřady
Velká voda v roce 1925 způsobila stržení jezu i nádržky. Mlynář si proto žádal o povolení ke stavbě pevného jezu na mlýnském náhonu v místech asi 41 metrů pod mostem, v místě, kde od náhonu odbočuje do luk jalová vodoteč. Žádal ještě o povolení zřízení nových stavítek na místo starých, která měla vzít také povodeň.
Ale to nebyla zdaleka jediná věc, kterou mlynář potřeboval vyřešit. Od doby parcelace velkostatku v roce 1923 nastaly problémy. Mlynář při té příležitosti zjistil, že mlýnský náhon, jenž měl být v jeho vlastnictví, je na katastru zapsaný jako „veřejný statek“. V dávných dobách, kdy byl mlýn odkupován od velkostatku, došlo k chybě a náhon nebyl zaknihován na majitele mlýna. Mimoto si úřadům stěžoval na nové čtyři přídělce - nové majitele, kterým byly přiděleny v pozemkové reformě pozemky po pravé straně náhonu. Podle něj mu zabraňovali ve využívání vodního práva, zamezovali mu volný přístup k náhonu tím, že zde postavili plot až do koryta náhonu, bez Josefa Zíba sami osadili mezníky, a zmenšili tak plochu náhonu celkem o 10,6 aru, vykáceli stromy podél potoka, které zpevňovaly břehy a hráz, a svahy rušili odkopem materiálu. Tím vším se rozpoutalo řízení, které se táhlo pět let, od roku 1928 do roku 1933. Bohužel pro mlynáře neúspěšně, ačkoliv se dvakrát odvolal.
Hned v srpnu roku 1928 mu bylo uděleno povolení k stavbě jezu, ale nikoli ke zřízení stavítek na náhonu poblíž hvožďanského dvora, kterým chtěl mlynář regulovat odtok velké vody, aby nedocházelo k rozlití vody na okolní pozemky. Úřad argumentoval tím, že zadržená voda nad stavítky by tak mohla zaplavovat, resp. zabahňovat zase louky horní, které náležely tzv. přídělcům bývalých panských pozemků. V minulosti zde již jedno stavítko bylo, ale proto, aby odvádělo vodu potrubím k hospodářským účelům do mlýnského dvora. Jednalo se již o zaniklé vodní zařízení.
Na stížnost mlynáře, že mu přídělci staví překážky v náhonu, brání mu v chůzi po jeho březích a tím mu znemožňují se o něj řádně starat, úřad rozhodl, že právo chůze po západním břehu je na jeho straně a při čistění náhonu může vybraný materiál skládat na břehu. To má ale činit v takové roční době, aby nebyla poškozována úroda. Na něm leží povinnost náhon čistit a udržovat v dobrém stavu. Proto je také třeba, aby opravil břehy náhonu v místě, kde se voda přelévá nebo prosakuje na okolní pozemky. Dále platil zákaz klást do řečiště náhonu jakékoliv překážky v podobě kamenů či jiných zábran, a to ani za mezníky, jež náhon ohraničují, zákaz stavění plotů, sázení keřů nebo stromů. Veškeré překážky, které ležely kolem náhonu, bylo třeba odstranit. Co se týkalo mezníků kolem náhonu, plocha byla znalcem znovu vyměřena, potvrzeno její zmenšení a státní pozemkový úřad nařídil, aby mezníky byly vráceny na původní místo. To se však nestalo.
Hvožďanský starosta podal protest. Naopak tvrdil, že kameny se tu při potoce nacházejí od nepamětných dob a chodí k nim ženy prát prádlo. Dále, že přídělcům byl přidělen pozemek až k potoku i se stromy, obec si tam vyhrazuje právo rybolovu a veřejné užívání vody z náhonu, a starosta uvedl ještě mnoho dalších výhrad. Ozvalo se i společenstvo mlynářů v Blatné, které označilo jednání přídělců za spiknutí proti mlynáři Zíbovi, jelikož mu neustále škodí. Pouští mu vodu v denní i noční dobu, kácí stromy na hrázi rybníka, který mlynář koupil od velkostatku. Jeden z nich měl prohlásit, že oni jsou pánem potoka a mlýn ve Hvožďanech už žádný dalších výhrad. Ozvalo se i společenstvo mlynářů v Blatné, které označilo jednání přídělců za spiknutí proti mlynáři Zíbovi, jelikož mu neustále škodí. Pouští mu vodu v denní i noční dobu, kácí stromy na hrázi rybníka, který mlynář koupil od velkostatku. Jeden z nich měl prohlásit, že oni jsou pánem potoka a mlýn ve Hvožďanech už žádný nebude, a také měli mlynáři poslat výhružný dopis. A popisují ještě další újmy. Bývalý nájemce hvožďanského sousedního dvora Otakar Čapek dosvědčil, že před rozdělením pozemků mlynář po celou dobu užíval vodu i kultury kolem břehů v hranicích označených mezníky v neztenčené míře, pouze příležitostně se do dvora velkostatku odváděla potrubím voda do studně pro dobytek.
Mlynář si obstarával nová geometrická vyměření náhonu a znalecké posudky. Geometr Bohumil Štětina z Mirovic zjistil a potvrdil, o kolik byla mezníky zmenšena plocha patřící k náhonu, a také doporučoval zřízení stavítek, které mu úřady zamítly.
Na základě dalších úředních šetření ke dvěma odvoláním mlynáře a jednoho starosty obce se vyjádřil zemský úřad v Praze takto: „Potok není mlýnským náhonem, ale veřejným statkem. Potok není upraven, břehy jsou porostlé křovinami a stromy. Nad mlýnem při pravém břehu se nachází jalový odpad se zbytky stavidla. Stoka je ve velmi špatném stavu, neudržovaná a zarostlá trávou a neteče zde žádná voda. Na mlýnské kolo teče voda žlabem s otvorem 30 × 35 cm a není opatřen žádným uzavíracím zařízením. Kolo je také neudržované. Mlýn není v pravidelném provozu od převratu (od r. 1918 ?), od předloňska (tj. od r. 1929) se zde šrotovalo pouze příležitostně asi 50-100 q za rok. Ze mlýna voda odtéká veřejnou vodotečí. Co se týče požadovaného obnovení stavítka, z kterého byl nalezen jen shnilý práh v potoce, není nutné pro provoz mlýna. K odvedení přebytečné vody může sloužit jalový odpad. Potok je statek veřejný, tudíž si Josef Zíb nemůže stěžovat na kladení překážek volnému odtoku, ledaže by ho to zkracovalo na jeho právech. To však prokázáno nebylo.“ Výlohy za nová místní šetření na základě odvolání měla zaplatit obec a Josef Zíb napolovic.
Válečná vnucená správa mlýna
Josef Zíb v roce 1939 projevil snahu vylepšit a zmodernizovat svůj mlýn, aby obstál v konkurenci s okolními mlýny. K tomu už ale nedošlo a on, jak z dalších dokumentů vyplývá, v srpnu nebo září roku 1939 mlýn pronajal Emilu Geriššerovi. Ale už za rok, v září roku 1940, byla na mlýn uvalena německá vnucená správa. Ustanoveným vnuceným správcem byl Wolgang Schoeffel z Cerhonic a správcem majetku zmíněný pachtýř Geriššer, který zřejmě postupoval dle pokynů vnuceného správce. K mlýnu patřilo ještě 5,30 ha zemědělské půdy, kterou si Emil Geriššer pronajal na konci roku 1943. Živý a mrtvý inventář včetně zásob si odkoupil od vnucené správy za 19.304 korun. Tehdy zde měli dvě krávy, jednu jalovici, jedno tele, jednoho vepře, slepice, husy a králíky. Mrtvý inventář zahrnoval řeznický a hospodářský vůz, pluh, železné brány, mlátičku, jetelový secí stroj, řezačku, čisticí mlýnek, dvě decimální váhy a další už drobnosti.
Josef Zíb se měl z mlýna vystěhovat, ale zůstal tam bydlet. Na konci války, v červenci roku 1945, žádal ONV v Blatné, aby byl Emil Geriššer vystěhován, že se zmocnil jeho majetku a dluží mu za živobytí 17.400 korun. Navíc pobíral částku 352 korun měsíčně v době, kdy byly mlýny uzavřeny, takže mu tím dluží dalších 15.400 korun. Měl také porazit stromy kolem domu a rozprodat nějaké součásti zařízení, jako třeba secí stroj, kočár, ale i různé věci ve mlýně. Josef Zíb prosil o rychlé vyřízení, než zahyne, protože se už hladem rozstonal.
MNV v Blatné předal žádost k šetření Sboru národní bezpečnosti ve Hvožďanech a ten většinu nařčení vyvrátil. Josef Zíb měl uzavřít ústní nájemní poměr s Emilem Geriššerem před hvožďanským starostou a nájem byl stanoven ve výši půlky melného, tj. asi 300 korun měsíčně. To mu také Geriššer dával. Mlynář chtěl tento nájemní poměr skončit, ale to se mu nepodařilo. O rok později došlo k vnucené správě. Vnucený správce nařídil, aby Geriššer Zíbovi platil výživné ve výši 400 korun měsíčně, což se také dělo přes obecní úřad do doby, než byl mlýn uzavřen a zapečetěn.
Mlynář byl pak vyzván, aby se z mlýna vystěhoval jinam, protože budova je v nájmu Emila Geriššera. Nájem jinde mu měl být placen a doplaceno i zadržované výživné. Protože se ale mlynář nevystěhoval, nic mu nebylo proplaceno.
Geriššer prý musel vést veškerou účetní evidenci o příjmech a výdajích pro vnuceného správce a jemu samotnému dlužila vnucená správa šest tisíc korun. Jelikož byl nájemcem mlýna, pobíral oněch 352 korun jako odškodné při uzavření mlýna oprávněně. Prodával pouze nepotřebné věci, a to vždy se souhlasem vnuceného správce. Stejně tak tomu bylo i u kácení stromů. Geriššer měl provést na hospodářských budovách některé opravy a částečně zvelebit i hospodářství. Dle osvědčení pozemkového úřadu převzal Geriššer do nájmu veškerý Zíbův majetek a zaplatil za živý i mrtvý inventář a zásoby částku 19.304 korun (tu však zaplatil vnucenému správci).
Emil Geriššer nebyl zřejmě v obci příliš oblíben, protože hvožďanská omladina na něj složila trochu hanlivou písničku:
Ve Hvožďanech na potoce stojí mlejn,
nájemcem je tam teď Emil Geriššer.
Je to člověk mladý, ale světa znalý, nosí fousky pod nosem.
Ve mlýnici život ožil, za což Emil se zasloužil.
Zná on dobře vaření, také i psů pečení.
Sláva je tu veliká, nápadnic mu přibývá.
Manka za ním brousí, on si kroutí fousy.
Emil Geriššer se po návratu z vojenského cvičení, na konci srpna 1945, dobrovolně z Hvožďan odstěhoval a Josef Zíb si svůj majetek zase obhospodařoval sám. Ale už ne dlouho, 20. listopadu 1945 zemřel. Jeho nástupcem se stal synovec Jan Zíb z Metlí, nejspíše syn Josefova bratra Jana. Mladý Jan majetek zdědil, ale dle jednoho Janova vyjádření měl majetek v září 1945 od strýce odkoupit.
Když byl mlýn úředně zbavován vnucené správy, bylo konstatováno, že budovy jsou ve špatném stavu, nebyly po dobu správy vůbec opravované a potřebovaly nový krov. Jediné, co se za vnucené správy opravovalo, byly kotce pro prasata. Také inventář ve mlýně byl ve špatném stavu, scházely některé řemeny a také elektromotor, který zde býval. I pozemky se nacházely ve špatném stavu, obhospodařeno bylo asi jen 1,5 ha, ostatní plocha byla zarostlá pýrem a neobhospodařovaná. Bývalý nájemce měl živý i mrtvý inventář darovat MNV. Jan Zíb si nárokoval úhradu za škody vzniklé nucenou správou.
Jak z dalšího vyplývá, Jan Zíb se snažil znovu otevřít a nově vybavit mlýn, ale zřejmě mu scházelo živnostenské oprávnění, jelikož nebyl vyučený mlynář. Nastala zde odmlka v mletí meliva. Koncem roku 1947 Janovi v jeho snažení pomáhal známý v Praze, který mu radil a obcházel úřady. Poradil mu napsat živnostenský list na Janova švagra, který by se stal i nájemcem - zřejmě prozatímním. Nové stroje do mlýna bylo možné obstarat v pohraničí, kde zůstaly prázdné mlýny. Janův známý sliboval zařízení povolení k přestavbě mlýna, pořízení nové loupačky a druhé stolice namísto francouzského kamene. Žádost o znovuotevření mlýna se bohužel nesetkala s kladným stanoviskem strakonického společenstva mlynářů. Janův známý radil, aby si Jan Zíb zařídil u obcí, které mu jdou na ruku, potvrzení, že žádají, aby byl mlýn otevřen. Na základě toho, aby neustával v upomínání ONV o znovuotevření mlýna a byl vytrvalý.
Opravdu, hned v lednu roku 1948 žádal obecní úřad v Pozdyni, aby byl hvožďanský mlýn otevřen, protože obyvatelé musí jezdit k nejbližšímu mlýnu 4 až 5 km daleko po špatných cestách, a přitom Hvožďany jsou vzdálené jen dva kilometry.
Janu Zíbovi se zřejmě už nepodařilo mlýn otevřít také vzhledem k tomu, že když si v roce 1948 v sousedním roželovském Sadílkově mlýně chtěli zřizovat turbínu, uvádělo se zde, že hvožďanský mlýn už není léta v provozu. V září 1949 pak ještě Jan Zíb žádal, aby mohl ve svém mlýně šrotovat, jelikož velmi utrpěl tím, že ve mlýně byla za války vnucená správa, jež ho zatížila dluhem, který on musel splatit. Odškodné ve výši 588 korun, které se dle vyhlášky z roku 1949 dávalo mlýnům dočasně zastaveným, nedostává, ačkoliv je sociálně slabý. „Hvožďany jsou zemědělskou obcí a mlýny jsou vzdáleny přes hodinu, takže pro hospodáře je velmi obtížné dojíždět do takto vzdálených mlýnů. Naproti tomu můj mlýn, který je v obci, není v provozu, a kdybych mohl námezdně šrotovati, měl bych dostatečnou úhradu mého nároku na zaplacení jednorázové náhrady podle shora citované vyhlášky.“
Jaroslava Pixová