1589 - v rámci porovnání s Karlem Švihovským se město muselo vzdát provozu jirchářské valchy při Podbranském mlýně, která zřejmě představovala konkurenci pro druhou valchu v Horažďovicích, fungující při Hořejším mlýně, jenž patřil právě Karlu Švihovskému. Zmíněná zpráva ukazuje, že mlýn během 16. století nadále vzkvétal a prodělal určité proměny.
Po zrušení valchy jej začalo město využívat především k mletí obilí a během třicetileté války se pak stal výsadním dodavatelem obilných produktů. Není nám známo, do jaké míry byl Podbranský mlýn válečným střetem poškozen, jen těžko si však lze představit, že by vyvázl zcela beze škod. Můžeme soudit, že jej válka ušetřila alespoň do té míry, aby v následujících letech mohl nadále dodávat žito nejen pro obecní potřebu, ale zásobovat i císařské vojsko, které ve městě v době konfliktu přebývalo.
Od roku 1626 ve mlýně hospodařil Bartoloměj Holeček. Z nájemní smlouvy zjišťujeme, že roční plat činil 66 strychů žita, které měl mlynář odvádět v dávkách po 5 strychách každý měsíc, přičemž: ,,Co se dotýče platu vojákům ze mlýna, to on Bartoloměj, mlynář, povinen bude polovici toho platu darovati a druhou polovici obci.“ Zajímavou, avšak nijak nezvyklou podmínkou nájmu byla povinnost vykrmit pro obecní potřebu za dobu šesti měsíců dva vepře. Jeden z bodů smlouvy se vztahuje také k vybavení mlýna: město Holečkovi nařídilo osadit ve mlýně dva nové běhouny a na svůj vlastní náklad je nechat vykroužit. Veškeré opravy měl Holeček povinnost financovat ze svých vlastních úspor, obec slíbila uhradit pouze takové zařízení, které bylo nutno vyměnit kompletně. Můžeme usuzovat, že se město nejspíše těžce vzpamatovávalo z obrovského finančního zatížení, které pro něj třicetiletá válka znamenala, a nemělo tedy dostatek peněz na zajištění bezproblémového chodu obecního mlýna.
Dochovaná mlýnská registra z let 1627 až 1629 pak ukazují, kolik obilí se ze mlýna v průběhu těchto let na obecní účet vydalo a komu bylo určeno. Častými příjemci jsou dva nejmenovaní hajní, tesař, vodák, pastýř či kněz. Bartoloměj Holeček vydával na obecní žádost žito také úředníkům z radnice, případně občanům, kteří se podíleli na opravách obecního majetku.
Vyúčtování z roku 1629 za dvě předešlá léta skončilo pro Podbranského mlynáře dluhem 35 strychů žita a 28 kop míšeňských. V oné konečné částce je zahrnuto také pořízení čtyř běhounů. Vidíme tedy, že Holeček podmínky smlouvy z roku 1626 nedodržel a mlýnské kameny musely být pořízeny na náklady obecní. I přesto však byla obec se svým nájemníkem spokojena. Již roku 1627 totiž žádal o pronájem Podbranského mlýna Jan Fialka. Ten byl však vyrozuměn, že to prozatím není možné, a hned následujícího roku obec Holečkovi nájemní smlouvu potvrdila.
Ačkoli podle výše uvedených mlýnských rejstříků neodváděl obilní dávky, tak jak bylo stanoveno, odpustila mu obec část těchto dluhů, neboť z blíže neuvedeného důvodu, nikoli však vlastním zaviněním, nemohl část roku mlít. Nejenže tedy nebyl za nedodržení smlouvy sankcionován, dokonce ještě dostal od obce 4 kopy grošů za opravu lávky nad mlýnem. Spolupráce tedy viditelně probíhala ku spokojenosti obou stran.
Ve čtyřicátých letech 17. století hospodařil na Podbranském mlýně Ondřej Pilka. Byl jistě poměrně bohatý, neboť o něm víme, že roku 1643 přijal splátku za peníze, které si od něj předtím půjčil Daniel Táborský. Jeho působení na Podbranském mlýně však bylo zřejmě jen přechodné, jelikož úplně první zpráva, která se o tomto mlynáři dochovala a je datována do roku 1640, jej totiž uvádí v souvislosti s mlýnem Podhradským. Do tohoto mlýna se Pilka opět vrátil ještě před rokem 1654 a se svou ženou Kateřinou zde žil až do roku 1677, kdy po něm mlýn převzal jeho syn Jan. Ten získal nejprve místo na Prostředním mlýně, který byl v té době panský,a v roce 1680 odešel spolu se svou ženou Sibylou na mlýn Hořejší. Novým podhradským mlynářem se tehdy stal Šimon Pilka, zřejmě mladší syn Ondřeje Pilky.
Z padesátých let 17. století se dochovalo několik žádostí horažďovického magistrátu o vydání žita pro obecní potřebu podaných. Ačkoli ve městě i v této době bylo činných několik mlýnů zároveň, téměř výlučně se tyto žádosti týkají mlýna Podbranského a jen v několika případech Podmezského. Vztahují se k období od července 1651 přibližně do března 1652 a byly vydány na poručení primátora Melichara Bergera a později pak jeho nástupce Jana Heritese. Adresovány jsou nikoli přímo podbranskému mlynáři, ale nejčastěji ,,úředníkům nad mlýny,“ kterými byli vážení měšťané a představitelé obce Daniel Táborský a Pavel Bouda, od konce roku
1651 se pak v záznamech objevují místo nich jména Theobalda Mayera a Davida Bohdaneckého. Jméno podbranského mlynáře nacházíme až v souhrnném soupisu vydaného žita za léta 1651 a 1652, kde mlynář Mikuláš Vodička přiznal výdej 55 strychů žita. V porovnání s válečnými léty, kdy na mlýně pobýval Bartoloměj Holeček, je suma méně než poloviční.
O stavu mlýnů v Horažďovicích dobře vypovídá jejich seznam z roku 1662, jenž byl pořízen za účelem výběru hromničného. Ten ukazuje, že k tomuto datu ve městě stále fungovalo sedm mlýnů. Z mlýna Pod Brankou zaplatil mlynář toho roku šest zlatých, což je vůbec nejvyšší vyměřená daň pro daný rok. Stejně vysokou částku odvedl i mlynář z mlýna Prostředního. Z této informace lze soudit nejen to, že Podbranský mlýn byl zcela funkční, ale také že patřil mezi největší mlýny ve městě.
Nejistá doba, časté střídání majitelů a v důsledku toho nízké investice do údržby vykonaly na Podbranském mlýně své. Počátkem padesátých let se tak podbranský mlynář již nemohl dívat, jak se mu mlýn rozpadá před očima, a požádal Daniela Táborského a Pavla Boudu o zajištění opravy: ,,...veliká škoda se na tom mlýně činí. Pro spravení jeho, aby některý fošny, prkna a tesař dáni byli, že by chtěl ještě takový mlýn jako kola vodní a také žlabiny napraviti.“ Mlynář také upozornil na neutěšený stav jezu pod Práchní, jenž vyžadoval nutnou údržbu. Zatímco obec na záchranu jezu již rezignovala, mlynář si vymínil pomoc několika lidí ze zámku a s jejich přičiněním se zasadil o to, aby mohl jez nadále sloužit svému účelu. Jméno starostlivého mlynáře však v žádosti chybí. Mohl jím být výše zmiňovaný Mikuláš Vodička, případně Zachariáš Fux, který je často titulován jako mlynář, avšak jen v jediném případě se o něm mluví jako o mlynáři podbranském: ,,kmotrou Anna Fuxová, nebožka po Zachariáši Fuxovi, někdejším mlynáři na mlýně Podbranským“. Pod Brankou hospodařil někdy kolem roku 1655, později z mlýna však odešel a roku 1673 zemřel.Počátkem sedmdesátých let žila ve mlýně další mlynářská rodina, Václav Raušar se svou ženou Lidmilou. V této době na druhém městském mlýně Pod Mezí, zvaném také jako mlýn Podmezský, mlynařil Adam Raušar se svou ženou Marianou, který pak mezi léty 1674 až 1676 v Podbranském mlýně Václava Raušara vystřídal. Po roce 1676 se však navrátil zpět do Podmezského mlýna, kde již zůstal až do své smrti. Z dostupných pramenů však není možné zjistit v jakém příbuzenském vztahu Adam a Václav byli, přesto předpokládám, že byli bratři.
Situace kolem roku 1676 je poněkud složitá. Adam Raušar se tehdy rozhodl pronajmout si mlýn v Hošticích a z Podbranského mlýna odejít. Obec však o vzorného a schopného mlynáře nechtěla přijít, a tak se jej pokoušela skrze všelijaké úlevy přesvědčit, aby ve mlýně setrval.
Raušar se ale přemluvit nenechal a uvolněný mlýn získal hoštický mlynář Jan Procházka. Město však nemělo v nového nájemce příliš velkou důvěru a vynutilo si jednoroční zkušební lhůtu, roční nájemné pak stanovilo na 30 kop míšeňských, 60 strychů žita a 2 strychy pšenice k vánočním svátkům. Zároveň připomnělo povinnost zdarma mlít obecní slad. Nového nájemníka ovšem ve mlýně mnoho štěstí nečekalo. Nejen válečné a politické nepokoje ztěžovaly mlynářům jejich, již tak dost namáhavou, práci, zásadní vliv na život ve mlýně měla také příroda. Mlynáře Procházku tak hned první rok v Podbranském mlýně zastihla skutečně krutá zima.
Celé tři měsíce od prosince 1676 do února 1677 zůstal mlýn v nečinnosti. Když pak ledy konečně povolily, nedokázal již namlít dostatek mouky k poplacení obecního nájmu. Stejný problém museli řešit i panští mlynáři, ti si však na vrchnosti vymohli výjimku v podobě odpuštění odvodu obilí za dobu nucené odstávky. Procházka se tedy podle příkladu okolních mlynářů rozhodl 12. března 1677 požádat magistrát města Horažďovic, zda by i jemu nemohla být učiněna sleva z nájmu. Bylo-li mu vyhověno či nikoli, bohužel nevíme, avšak ještě téhož roku se opět obracel na purkmistra a radu města s prosbou, zda-li by nemohl platit stejný nájem, který byl dříve vyměřen Adamu Raušarovi. Na to mu obec odpověděla, že o takové srážce bude uvažovat až po uplynutí zkušební doby. Je zřejmé, že město nechtělo novému mlynáři činit žádné ústupky a naopak se jej snažilo co nejdříve zbavit. V této snaze byly Horažďovice úspěšné, neboť v druhé polovině roku 1677 již mlýn přešel do nájmu Janu Daubelovi a po všelijakých peripetiích se nakonec do mlýna vrátila rodina Raušarova.
Od roku 1678 byl podbranským mlynářem Jan Raušar, syn Adama Raušara, který se o mlýn staral se svou ženou Marií. Jan pokračoval v rodinné tradici úspěšných mlynářů a vlivných měšťanů. Mlýn pod jeho vedením vzkvétal a byl opět na delší čas ušetřen rychlého střídání majitelů. Raušarovi udržovali blízké vztahy s rodinou horažďovického papírníka Mikuláše Templa, působícího v Brejchovském mlýně, který se v roce 1681 stal kmotrem Janovy dcery Alžběty Kateřiny.168 Oba dva byli ve své době významnými osobnostmi města. V roce 1684 Jan Raušar z Podbranského mlýna odešel a převzal mlýn Podmezský po Matěji Nerudovi.
Příběh Janova nástupce Václava Tejmla jen potvrzuje, že rodina Raušarova skutečně patřila mezi místní mlynářské elity, za jejíhož působení Podbranský mlýn zažíval skutečně svá zlatá léta, aniž by bylo potřeba dalších zásahů a úlev od města. Nemáme zprávy o tom, jakých konkrétních prohřešků se Tejml dopustil, avšak číše obecní trpělivosti přetekla a 24. dubna 1690 byl z mlýna vypovězen.
Zpráva, že se v Horažďovicích uvolnilo místo obecního mlynáře, se velmi rychle roznesla i po okolí a zájem o něj očividně nebyl malý. 9. března 1690 magistrát obdržel žádost Jana Kroužka, mlynáře z Klatov. Nešťastník píše, že ,,…po celou dobu spravedlivě a poctivě obilí pro klatovské měšťany mlel, dokonce i vodu do Klatov náležitě vedl a spravoval, ale že jeho mlýn nešťastnou náhodou lehl popelem.“ Nezbylo mu tedy nic jiného než hledat štěstí jinde. Přes všechny sliby a prosby však magistrát jeho žádost neschválil. Jak se dále dočítáme, roku 1707 se Jan Kroužek ucházel o Točnický mlýn u Klatov, ale ani v tomto případě mu nebylo vyhověno.
Město nikoho z nových zájemců nepřijalo, ale naopak se překvapivě rozhodlo dát ještě jednu šanci Václavu Tejmlovi a od roku 1691 jej opět do Podbranského mlýna přijalo. Tejml se však ze svých chyb nepoučil, o mlýn se příliš nestaral a ani nájem řádně nesplácel. Purkmistr Jan Špalek si jej již v září 1691 nechal předvolat a upozornil ho, že pokud své resty nenapraví, bude opět z mlýna vypovězen. V červenci 1692 navíc o mlýn projevil zájem Kašpar Vrhel, který rovnou složil 30 kop nájemného, a město tak dalo Tejmlovi ultimátum, aby doplatil nájem a mlýn ke sv. Havlu opustil. Tejml rozhodnutí přijal, avšak zdráhal se vyplatit dlužnou částku.
Pokoušel se svést vinu na počasí a ohradil se, že kvůli třeskutým mrazům a následné velké vodě, přišel ke škodě. Vedení obce však již s nenapravitelným dlužníkem slitování nemělo a odmítlo s ním vyjednávat do doby, než urovná staré dluhy.
Ještě než se do mlýna nastěhoval Kašpar Vrhel, ustanovila obec šestičlennou komisi a nařídila, aby mlýn důkladně prohlédla a zjištěné škody napravila. Nám již známý Jan Raušar, nyní Podmezský mlynář, pak měl v mlýnici vyhotovit nové hranice. Ani Kašpar Vrhel to však jako městský mlynář neměl jednoduché, po dvou letech chtěl dokonce z mlýna utéci, avšak nakonec přeci jen ještě pár let setrval.
Nezbytné a nákladné opravy se starý mlýn dočkal až za Jana Bláhy, který zde působil na konci 17. století. Svědectví o neutěšeném stavu mlýna přináší mlynářova žádost z 24. října 1698. Podle Bláhových slov spadly mlýnské zdi a bylo nutno postavit nové hranice nejen ve mlýně, ale i na vodě. Žádosti bylo vyhověno a rekonstrukci dokonce provedla obec na svůj vlastní náklad. Po dobu stavebních prací však nebylo možno ve mlýně mlít obilí. Celých šest neděl, kdy se stavěly hranice, byl mlýn úplně mimo provoz a dalších osm neděl zabrala oprava zdí.
Ani v této době se mlýn nevrátil do běžného režimu, neboť, jak Bláha tvrdí, lidé se obávali přivést do mlýna melivo, aby nepřišli kvůli stavebnímu omezení ke škodě. Takováto odstávka samozřejmě pro Bláhu znamenala velké ztráty, které nedokázal v následujícím období dorovnat, a proto se rozhodl požádat obec o odpuštění čtvrtletního svatohavelského nájmu, který činil 15 strychů žita. Stanovisko obce k této žádosti nám však prameny opět utajilyPříběhem Jana Bláhy jsme dospěly až na konec 17. století. Nyní jen velice krátce nastiňme další osudy Podbranského mlýna až do současnosti. I v následujících staletích patřil Podbranský mlýn mezi nejdůležitější mlýny ve městě. Spolu s Podmezským fungoval jako majoritní dodavatel obilných výrobků a postupem času se díky investicím obce i svých nájemců modernizoval.
Rodiny, které do mlýna přicházely, často patřily k těm nejvlivnějším a nejzámožnějším, v 18. století to byli především Stulíkovi, Maršatovi a Majerovi.
Význam mlýna Pod Brankou přetrval až do dvacátého století, kdy však jeho sláva začala uhasínat. Po roce 1903 byla do mlýna instalována Francisova turbína firmy Schifauer, která poskytovala pohon pro čtyři obloukové lampy veřejného osvětlení. Roku 1935 byla strojovna osazena novým dieslovým motorem, ale o tři roky později mlynář ztratil koncesi na výrobu elektrické energie. Pomyslným posledním hřebíčkem do rakve byla 2. světová válka. Po jejím skončení se tehdejší majitel ještě pokusil zachránit mlýn tím, že se zaměřil na zpracování vápence, ovšem marně. Na rozdíl od Hořejšího a Podmezského se již Podbranský mlýn ke zpracování obilí a výrobě mouky nikdy nevrátil.
V roce 1958 se dokonce dočkal zápisu do Státního seznamu kulturních památek, avšak v roce 1980 byla památková ochrana nad ním bez bližšího odůvodnění zrušena.
V sedmdesátých letech došlo k odstranění přístavby nad turbinou, k demontáži mlýnského zařízení a zasypání spodní stavby turbinového kanálu. Roku 1999 objekt zakoupil nový majitel, který v rámci plánované, avšak nedokončené stavby, podnikl první kroky k jeho záchraně. Oprav se dočkaly především stropní části, zrekonstruovány byly elektrické, kanalizační a vodovodní přípojky, po obvodu stavby byla položena izolační fólie kvůli nutné drenáži. K dalším změnám však již nedošlo.
Dodnes je uvnitř stále patrné rozdělení na severní obytnou část tvořenou černou kuchyní, pokojem a prostornou světnicí.189 Zachovány zůstaly zbytky původního zdiva a podlah, a dokonce i vnitřní dřevěné dveře pocházející nejspíše z úprav v roce 1924. Naopak východní část bývalé mlýnice zcela zanikla po vybourání strojovny v první polovině 70. let. Pozůstatky původního mlýnského zařízení se bohužel nedochovaly vůbec.
Dnes je vlastníkem chátrajícího objektu bývalého mlýna město Horažďovice, které má v úmyslu provést kompletní přestavbu areálu a vybudovat zde Centrum ekologického vzdělávání. Nový návrh rekonstrukce plánuje celkovou vnitřní přestavbu. Zachovány mají být pouze vnější obvodové zdi a kamenný znak na fasádě domu, připomínající úpravy z roku 1711.
Národní památkový ústav se k návrhu vyjádřil zamítavě a nechal vhodnost tohoto záměru, který tak do značné míry narušuje historickou i kulturní hodnotu tohoto objektu, k posouzení Stavebního odboru Městského úřadu v Horažďovicích. Podle posledních zpráv v Horažďovickém obzoru se však městská rada shodla na uskutečnění původního projektu v plném rozsahu bez přihlédnutí k připomínkám památkové péče. Stavba by měla být zahájena v nejbližší době.
(Jaroslava Škudrnová)
