Levý bok Malšovic, dnešní městské části Hradce Králové, dříve obléval široký náhon, u něhož stály 2 mlýny - zděný a dřevěný. Zděný mlýn, jemuž se podle strojního vybavení říkalo Amerika, stál na pravém břehu, a dřevěný, kterému se říkalo Na pile, bychom tehdy nalezli na opačném břehu, přičemž oba mlýny byly spojeny nad splavem úzkým dřevěným můstkem, jemuž se říkalo Lavičky.
Podle dochovaných záznamů byl zdejší mlýn nejstarší stavbou v obci a nesl tedy čp. 1. První záznam o jeho existenci je z roku 1396, kdy v něm hospodařil mlynář Jakub. Ve Velikém plánu města Hradce do válek husitských (do roku 1419), který dle Bienenberkova nástinu a místopisných studií B. V. Spiesse zhotovil J. Kuffner, je zaznamenán mlýn v Malšovicích na Mýtském předměstí pod číslem 21. Tehdy u mlýna stál ještě dvůr, který hradečtí konšelé koupili od Chrvata z Věkoše ke špitálnímu záduší.
22. června 1445 se i tímto místem prohnala povodeň, která nadělala mnoho škod, a to zejm. na mostech a mlýnech. Podle záznamu v Solařových dějinách koupili malšovický mlýn o 3 kolech za 4 300 kop míšeňských jezuité (1641), a to s rolemi o 36 korcích výsevku a loukami na 30 vozů sena. Roku 1644 byla k mlýnu za 150 kop přikoupena louka Koubánka v Lubnu. K témuž mlýnu byly roku 1649 přikoupeny role a luka za 526 rýnských a o 2 roky později další za 900 kop.
Naproti tomu řídící učitel Václav Vach, který bydlel v Malšovicích v letech 1923-1925, udává na základě zpráv ze starého verbáře Přímského, že roku 1641 koupil malšovický mlýn i s dvorem hradecký měšťan Václav Volf. Tento obchod ho přišel na 4 300 zlatých a každoroční povinnost vykrmovat 4 vepře pro přímský dům nebo 7 zlatých stříbra vyplatit a 2 vepře dodat do kuchyně jezuitské koleje. Těžko tedy určit, který zápis je pravdivý, pokud se již tehdy zde nenacházelo mlýnů více, případně mohlo docházet k záměně mlýnů na náhonu s mlýnkem na Orlici.
Roku 1651 jezuitská kolej zakoupila od Václava Skály za 1 050 zlatých spáleniště Skalkovského dvora a vystavěla zde nový dvůr, k němuž následujícího roku přikoupila za 583 zlatých a 20 krejcarů dvorec Zemánkovský. Kromě toho ještě přikoupila role od kláštera sv. Anny, mlynáře V. Volfa a od Petra Ondřeje. Dále se můžeme dočíst, že jezuitská kolej obdržela darem dvůr i mlýn od Rudolfa Černýho z Vinoře, který roku 1677 zemřel a je pochován v kostele Panny Marie. 26. ledna 1646 Anna a Kateřina Stehlíkovy odevzdaly městskému arciděkanovi Martinovi z Rosenfeldu Karasovi dvorec v Zámostí, po otci a bratru jejich pozůstalý, „aby po smrti své žádnému jinému odevzdati jej právo neměl, ale záduší sv. Pavla na cihelně jej poručil a odevzdal.“
Roku 1720 mlýn se dvorem prý patřil Zárubům z Hustířan, kteří ho téhož roku prodali Tomáši Sladomelovi. Zde písemná historie končí a dalším známým mlynářem je až pan Brouk, a to z ústních podání pamětníků. Jeho osoba se vyskytuje i v „Blednoucích obrázcích“ Ignáta Hermanna, ale pod pseudonymem Pavouk. Po něm zde byli mlynář Skala a jeho žena Barbora, asi kolem roku 1840. Životní poměry výše jmenovaných však nebyly skvělé. Příčinou toho bylo nevýhodné umístění splavů obou mlýnů a značná práva nad vodní silou, jež náležela jezuitské koleji v Hradci Králové. Při malé vodě v letním období totiž nemohl mlynář mlít a byla-li voda velká, musel zase vyzvednout stavidla, aby nebyla luka zaplavena, čímž by utrpěli jezuité škodu na seně i rybách. Dalším majitelem byl pan Kirchner. Poté zde mlynařil Václav Hloušek, který nedlouho po vyhoření mlýna roku 1846 prodal mlýn se dvorem v Malšovicích i s mlýnkem na Orlici (tzv. Čertův mlýnek) Václavu Vaňkovi z Černožic za 31 000 zlatých.
Ten zde začal mlynařit koncem roku 1851 a hned od počátku se oba mlýny snažil dát dohromady, zejm. mlýnek na Orlici byl velmi zchátralý, a tak mlynář Vaněk k němu přistavěl zděný jednopatrový přístavek. Roku 1865 postihla okolí velká povodeň, která málem strhla mlýnek i splav. Během asi 20 let nevalně výnosného mlynaření, kdy se na mlýn muselo doplácet z výnosu polí, dal mlynář Vaněk oba mlýny do lepšího stavu. Starý Malšovický mlýn, který měl 4 staré složení, vyhlížel tehdy již značně slušně. Roku 1872 koupil 2 nové složení, tzv. amerikány, a i starou pilu, která se krčila před mlýnem, řádně opravil. 15. ledna následujícího roku však dřevěná mlýnice podlehla požáru a z mlynáře se stal poloviční žebrák, neboť neměl zaplacenou pojistku. Naštěstí se posléze začaly bourat městské hradby a on využil této příležitosti k tomu, aby nakoupil velké množství hradebních cihel, tzv. šancovek, a pískovcových kvádrů k novostavbě zděného mlýna. Tento materiál mu byl městskou radou povolen na úvěr a kromě toho obdržel povolení k vykácení určitého dílu lesa, z něhož nechal klády dovážet na pilu při mlýně, která byla požáru uchráněna. Zčásti je nechal rozřezat na prkna a prodal je, dílem je upotřebil na stavbu nového mlýna, přičemž jeho nejstarší syn Václav, který měl tehdy již vystudovanou reálku, vzal na sebe úlohu architekta. Nový mlýn byl také zařízen tzv. amerikány a asi během 2 let se zde začalo mlít.
Mlynář však často zapomínal na placení dřívějších dluhů a úroků z nich, případně na ně prostě neměl, čímž tyto pohledávky stále rostly. A tak se mlýny dostaly několikrát do dražby. 9. listopadu 1877 se konala v pořadí již třetí dražba. Tehdy byla odhadní cena mlýna stanovena na 53 396 zl. Další dražby byly stanoveny na 30. července, 30. srpna a 11. října následujícího roku. Teprve 10. května 1880 mlýn získal za 33 000 zlatých Václav Fejgl, statkář z Chlumu. Osudu svého předchůdce se vyhnul tím, že provdal dceru Annu za mlynáře Čeňka Korbela, který s sebou do mlýna donesl 10 000 zlatých. Ale ani tento obnos nebyl dostatečný na malšovický mlýn, který stálými opravami pohlcoval vždy více než byl jeho výnos, což časem přivedlo i nového mlynáře do finanční tísně. Nebezpečně vyhlížely např. trhliny na polední straně zdi, v níž bylo zasazeno hlavní mlýnské kolo. Ty mohly způsobit až sesutí celého mlýna, a tak kolem roku 1895 došlo k rozebrání celé zdi, položení hlubokých zděných základů a nové výstavbě hlavní zdi.
Na malšovický mlýn přibyl roku 1890 stárek František Janáček. Byl velmi dobrým odborníkem, kterému majitel ponechával vedení mlýna úplně na starosti. Zároveň se tento člověk věnoval vynálezectví v této oblasti, a tak vyhotovil plán na turbinu, která měla pohánět mlýn pomocí spodní vody. Nakonec byla tato primitivní turbina opravdu ve Fibigerově kovárně vyrobena a uvedena do provozu. Bohužel byla velmi slabá, ale to se již mlynář Korbel nerozpakoval a zakoupil turbinu dostačující k pohonu celého mlýna. Když se nová turbina osvědčila, začal stárek pracovat na elektrickém osvětlení mlýna. Tento pokus se mu vydařil, avšak osvětlení bylo možné jen v období mletí, protože pokud se mlýn zarazil, bylo též i po světle. Následně se začal věnovat i obecnímu osvětlení, které bylo spuštěno v roce 1904, dříve než ve městě Hradci Králové.
13. října 1918 vyhořel tzv. Čertův mlýnek na Orlici a koncem následujícího roku prodala vdova Anna Korbelová jeho spáleniště s výměrou asi 4 korců luk, všechna práva vodní, slub a rybolov na horním náhoně městu Hradci Králové za rohový dům na Jánském náměstí, který roku 1924 opět prodala. Koupě se uskutečnila a v letech 1921-1922 zde byla podle projektu architekta Oldřicha Lisky postavena elektrárna se 3 turbinami. Ve stejném období zanikly i mlýny v Malšovicích. Zděný vyhořel 13. ledna 1922 a menší dřevěný mlýn s pilou podlehl požáru 24. dubna 1921. 11. března 1927 byla z rejstříku královéhradeckého krajského soudu vymazána firma „A. Korbelová“, jež se zabývala provozem válcového mlýna a elektrárny. Tím skončilo mlynářství v Malšovicích jednou provždy.
(Boris J. - turistika.cz)
