Emil Skácel (1890 – 1975) učitel, malíř, básník a publicista, byl vyučený mlynář a měl zvláštní nadání k práci se dřevem. Za jeho působení ve slováckých Vnorovech se mu (ve dvacátých letech minulého století) postupně narodili oba synové – pozdější básník Jan a pozdější malíř Petr. V Poštorné, kde učil od roku 1927, posílal oba kluky do mateřské školky, kterou vedla jeho sousedka Anděla Žandovská ze Skaličky; ta se tak s celou rodinou spřátelila na celý život. Po okupaci československého pohraničí na podzim 1938 přesídlili všichni do Brna a Skácelovi to měli na Skaličku blízko. V obavě, aby ho v Brně (zvlášť po hitlerovském vpádu v březnu 1939) náhodou nepoznal a neudal nějaký poštorenský nácek, dal si pan učitel, který v Poštorné proslul svou veřejnou vlasteneckou činností, narůst plnovous, u mužů v plné síle tehdy neobvyklý; ve své nové podobě se pak nakreslil jako námořník (autoportrét). S rostoucím nedostatkem potravin v protektorátních letech začalo být ve skaličském mlýně živo jako nikdy předtím a dosluhující složení přestávalo stačit desítkám nočních mlečů. Pan učitel tedy vyprojektoval a během několikerých prázdnin a četných víkendů řídil a z velké části vlastníma rukama provedl radikální obnovu celého složení od mlýnského kola (nahradil jím dosavadní méně výkonná dvě) až po rozšířenou střešní nástavbu s novým systémem výtahových rozvodů. V této podobě se mlýn zachoval do dneška; přežil přepadení a vyloupení německým protipartyzánským komandem v únoru 1945 a pracoval pak velmi výkonně do roku 1948, kdy ho komunisté zastavili. Pořád však ještě vypadá, že by ho pan učitel mohl opatřit charakteristickým podpisem, jímž signoval své obrazy.
x x x
Jan Skácel se narodil 7. února 1922 ve Vnorovech na Jižní Moravě jako prvorozený syn Emila Skácela a jeho ženy Anny rozené Rané. Janek, jak se chlapci říkalo, přišel na svět v místní škole, kde učil jeho táta, nepochybně nevšední člověk; básník, malíř, vyučený mlynářský pomocník, ručně značně šikovný zejména při práci se dřevem. Tak alespoň o něm rádi hovořili lidé, kteří ho ještě osobně poznali. Skácelovi žili ve Vnorovech jen asi pět let. Přesto však Znorovy, jak se říká místním nářečím, zanechaly v budoucím básníkovi hluboké dojmy na celý život.
V roce 1927 se Skácelova rodina, tehdy již čtyřčlenná, přestěhovala do Poštorné a zde se poprvé setkala s Andělou Žandovskou (1895 – 1986). Tato dcera mlynáře Karla Žandovského a jeho ženy Marie rozené Kalové se narodila 1. června 1895 (na Skaličce jako ostatně všichni její sourozenci). Ty mladší pomáhala vychovávat. Na odbornou školu v Brně začala chodit poměrně pozdě, teprve po první světové válce. Jejím prvním působištěm byla mateřská škola v Poštorné. Jako učitelka byla podřízená řediteli místní měšťanské školy Emilu Skácelovi. Na tu dobu vzpomínala později velmi ráda. Manželé Skácelovi, oba vzděláním učitelé, patřili stejně jako ona k vlastenecké části národa. Paní Skácelová se zajímala aktivně o činnost v Sokole, jehož heslo V zdravém těle zdravý duch chápali místní Češi v plném smyslu oněch slov a věnovali se tělesnému cvičení i kulturním aktivitám; hráli divadlo, pěstovali muziku, četli knihy. A vznikala nerozlučná přátelství. Ve středu pozornosti učitelů stála ovšem kvalitní výuka svěřených žáků; do mateřské školy v Poštorné chodili postupně oba Skácelovi chlapci; starší Janek i o dva roky mladší Petr. A oba, ještě o mnoho let později, na svoji první paní učitelku velmi pěkně vzpomínali. Setkávali se doslova po celý život; po nuceném odchodu ze zabraného pohraničí se všichni usadili nejprve v Brně. A Janek pak navštěvoval paní učitelku také v nejednoduchém normalizačním období po roce 1968, kdy, již v důchodě, žila trvale opět na Skaličce. V jejích životních osudech se plně odráží dvacáté století u nás na Moravě. Během druhé světové války učila v mateřské školce v Brně na Staré ulici a nikdy se už nezbavila strachu ze situací, kdy malé děti bez pochopení opakovaly náhodně zaslechnutá a zvláště během heydrichiády smrtelně nebezpečná slova. A také z bombardování. Složitá situace byla i v jejím rodném mlýně na Skaličce; ve chvílích svého volna tam obětavě pomáhala a tragické události z jara 1945, kdy přišli o život její tři sourozenci a sestřenice, ji zasáhly plnou silou. Po válce se věnovala s neutuchající energií jak obnově zemědělských prací na Skaličce, tak dětem. Ty opravdově milovala; sama byla celý život svobodná a bezdětná a snad právě proto chápala přísně svoje povinnosti ředitelky mateřské školky při ústavu mrzáčků, jak se tehdy říkalo, na Kociánce v Brně. I jako důchodkyně na Skaličce byla místními oslovována zdvořile Paní učitelka; děti ji měly velmi rády a v rodině se jí říkalo teta Anča. Do vysokého věku se podílela na všech kulturních akcích ve mlýně, ať již to byly drobné výstavy ovoce či hub, nebo pravidelné koncerty Moravského kvarteta, na nichž se mimo jiné často četly za autorovy přítomnosti Skácelovy tehdy téměř zakázané, či alespoň nepublikované básně či próza. S velkou radostí prožívala v roce 1983 vydání sbírky Uspávanky, básniček pro děti, svého oblíbeného Janka. Zemřela nečekaně 1. srpna 1986 ve věku 91 let. Zůstala po ní spousta publikací – byla vášnivou čtenářkou. Některé ve mlýně vystavované knihy jsou z jejího odkazu.
Skalička, podzim 2012
Ukázka textu z minivýstavy
VZPOMÍNKA NA JANKA SKÁCELA
Žandovský mlýn na Skaličce
Jó, Skalička. Vím o čem mluvím. Fakticky jsme s ní skončili odstěhováním v roce 2012, ale srdci neporučíš. Kus jej na Skaličce zůstalo. Dělej co dělej, už to tak bude napořád. Já jsem o ní poprvé uslyšel, tedy o Skaličce, v roce 1952 nebo 1953. Od pana řídícího učitele ve výslužbě Josefa Mouky, narozeného v roce 1885 v malém domečku u hřbitova v Malhostovicích. Do smrti byl hrdý na to, že ho na Učiteláku učil mistr Janáček. Skalička, jó partizánská obec. Mohla dopadnout ještě hůř. Ale Němci už na další vraždění neměli čas, říkával. A dodal - my jsme jako mladí chodili na Skaličku na hodové zábavy tančit. Starý pan mlynář mi půjčoval jako malému klukovi knížky. Pan řídící Mouka byl malý tak v roce 1892 až 1895. Do roku 1892 neuměl číst. Po roce 1895 už nebyl malý. (V těch letech byl zmíněný starý pán nejspíš 30-letý Karel Žandovský – pozn. zb.) Co to bylo za knížky jsem se bohužel nezeptal. Byl jsem mladý a zájmy jsem měl jistě jiné. Ze stejného důvodu jsem tenkrát Skaličku ani nenavštívil. Stalo se tak až v roce 1972. Dělali nám generálku domu. Pan Fic z Drásova nám půjčil svou chatu pod lesem mezi Drásovem a Všechovicemi a my jsme tam odvezli tchýni a syna Ivana, abychom je uchránili před hrůzami přestavby domu za plného provozu. Benzin stál 2,10 Kčs, do Drásova blízko, každou volnou chvilku jsme za nimi jezdili. A jak bylo našim zvykem, když už jsme vyjeli z Brna courali jsme po okolí. A docourali se samozřejmě i na Skaličku. Jak tam v roce 1972 bylo krásně! Když jsem se pochlubil v divadle, překvapili mě někteří kolegové tím, že na Skaličku přece jezdí na houby. Ty to nevíš, divili se. Nevěděl jsem. Zato jsem Skaličku několikrát prošel a v Chalópkách našel opuštěný domeček. No domeček, zbořeniště! Bez podlah, vnitřních oken i dveří a se spadenou střechou. Kromě myší v něm nebylo nic. Snad ani hřebíky ve zdi. Jak jsem zjistil, nebydlelo se tam už 13 roků. Zjistili jsme majitele, pana učitele Mičánka, rodáka z Nuzířova. A složitě, přes jeho bratra - pan učitel byl celé léto v Astracháni, kde učil děti z českého cirkusu - barabiznu za dvacet tisíc Kčs koupili. Krátce před vánocemi se stala těžko uvěřitelná věc. Pan učitel Mičánek se s námi spojil a vrátil nám, víc než po půl roce, osm tisíc Kčs. Skoro s omluvou pravil. Byl jsem na Skaličce tady je zpět osm tisíc, ta chalupa je v hrozném stavu. A začalo budování. Víte jak stavěl Brouk Pytlík? Zmateně a bez zkušeností. Ale s láskou. Tak jsme stavěli i my. Materiál nebyl. Dopravit jej na stavbu, když už jste jej za úplatek dostali, nebylo čím. Jezdil jsem v té době po celé republice s Moravankou. Přijel jsme do města, všichni šli na pivo, já do stavebnin. Sem tam někde něco bylo. Záchodovou mísu jsem přivezl z Mladé Boleslavy. Přijeli jsme ve tři hodiny ráno před Besední dům v Brně. Ospalý, utahaný, v jedné ruce kufr s kostýmem, druhá ruka volná. Ale zkuste vzít do jedné ruky záchodovou mísu. Nešlo to. Do obou také ne, máte kufr. Jediná možnost, nasadit na hlavu a riskovat, že zakopnete a mísu rozbijete. Kráčím hrdinně opuštěným městem k domovu a najednou se z výběrové restaurace, takový polobar za vrátnicí hotelu Slávie, vykutálí poslední opilci. Zastaví se, koukají na mne a jeden začne radit. Kemo, tam nepatří hlava, ale řiť. Ustál jsem to, ale mísa až z Boleslavy měla namále. Příhod se stavbou za totáče by bylo na dvě knihy, ale o to nejde, že? Dostavěli jsme. A v roce 1977 trávili na Skaličce první prázdniny. A pak všechny další. Také svátky církevní i státem uznávané a každé volno. Posledních 13 roků jsme na Skaličce bydleli trvale. Žena Jarka byla plnohodnotnou občankou s trvalým bydlištěm. Dojížděla do Brna do práce a všechen volný čas věnovala místní kultuře a místnímu babinci. Mně jako občanu metropole, zbyla jen místní hospoda. S dětmi jsme secvičili tři vánoční besídky, / ne v jednom roce, každý rok jinou / kde se recitovalo, hráli scénky, ale také hrálo na housle a kytary. Dobrovolné vstupné děti hned projedly a propily přímo na místě. A dospělí? Ti se při té příležitosti kolektivně prdli tamtéž. Krásné to časy! Nebo bály v ještě nezničeném sále. Kapela Hlad a žízeň. Disponovaná v 21 hodin tak, že si ani nevrzla a my všichni nadšeně tančící při magneťáku. Nebo divadla o hodech na hříšti. Lažanští ochotníci ochotně za řízek a pár piv sehráli Šest žen Jindřicha VIII., Na tý louce zelený, Dívčí válku, a znovu Jindřicha VIII. Nebo punčové Předsilvestrovské večírky. To se chodilo s čínskou termoskou a v ní punč, 30. prosince celou noc po Skaličce. Dům od domu. Všude se nabídl punč. Na oplátku v domech nalili slivovici, vodku, rum, magistra, nebo šampus a přidali se k nám. Končili jsme za zpěvu a dobré nálady v mraze na Silvestra ve tři hodiny ráno, na otočce v Chalópkách. Kde ty loňské sněhy jsou. Těžce a dlouho, v potu tváře za pomoci Tondy Krapky, bez něj bychom to nikdy nedostavěli / postavený domeček je prodaný. Na Skaličku raděj nejedeme, bolí nás srdce, ale je to tak. Skončila další etapa našeho života. Bylo to krásné, ale udělat konec bylo nutné.
Jiří Jurka, Brno, jaro 2014
