Bílý mlýn Kepka

Nová Huť a Horomyslice měly k sobě vždy velmi blízko. Nejenom tím, že jsou od sebe vzdálené necelou půl hodinu příjemné chůze kolem řeky Klabavy, ale i historickou příbuzností majitelů zdejších mlýnů i hamrů. V Nové Huti stály dva hamry, které provozovaly kovářství a lopatářství, a v Horomyslicích pracoval mlýn (uváděn již před r. 1822), pila, železárna, později slévárna a vysoké pece. Jeden novohuťský hamr patřil obci plzeňské a druhý Jos. Steinerovi. Mlýn, slévárnu a vysoké pece v Horomyslicích vlastnila Plzeňská obec. Ta mlýn čp. 3 odprodala r. 1761 Jakubovi Bílému. Vznikl z toho ale spor o vodní právo, který trval mnoho let a byl ukončen až v r. 1868. Bylo ustanoveno, že již nikdy v Horomyslicích nebude mlynářství provozováno. (Pozn.: dnes jsou v Horomyslicích patrné už jen základy mlýna a pily.)

Za mlýn v Horomyslicích získal Josef Bílý, potomek Jakuba, jeden novohuťský hamr. A všechna stavení a okolní pozemky. Ještě před touto „výměnou“ se Jakub oženil s dcerou majitele vedlejšího novohuťského hamru Jos. Steinera. Po jejím úmrtí se jeho ženou stala Marie Krocová, dcera rolníka z Březiny. Z těch dvou manželství bylo celkem 24 dětí: na živu zůstali pouze 3 synové z prvního manželství Josef, Vendelín a Ladislav, z druhého dcera Pavlína a synové Vratislav a Rudolf. Josef Bílý posléze koupil v dražbě i druhý hamr. Tím se sloučila obě vodní práva v Nové Huti v jedno. Jos. Bílý, jako majitel, tam vystavěl novou mlýnskou budovu a vybavil ji mlýnskými stroji. Byl to první mlýn v kraji s mletím na válcových stolicích, které nahradily dřívější mletí pomocí kamenů. Stroje pro mlýn dodala firma Záruba z Plzně (později fa B. Říha). Aby využil všechen možný spád, zasypal Jos. Bílý starý náhon vedoucí až do r. 1870 okolo domu U Rathauských v ulici K mostu, čp. 45 (později Macho, Novák, nyní Kelíškovi), přes zahradu V. Bílého (nyní Vaidišovi), a vykopal náhon nový. Tím docílil zvýšení spádu asi o 1½m.

Ještě za života otcova se na mlýně vystřídali jako nájemci všichni tři synové z prvého manželství. Protože se však žádnému z nich nevedlo tak, jak by si to otec přál, Jos. Bílý v letech 1896–1904 pronajal mlýn i s vodní silou (asi 25 HP) plzeňskému továrníkovi Drechslerovi na mletí živce. Firma bratří Drechslerů byla založena již v roce 1877 a byla v regionu finančně nejsilnější. V období r. 1880–1890 začal vzrůstat zájem o západočeský živec. Kusový se posílal do severních Čech, Karlových Varu i okolí Plzně, kde se rozemílal a pak posílal spotřebitelům, tj. keramickým závodům.
Po r. 1905 chtěl nájemce mlýna prodloužit nájem na výrobu olovnatých glazur na 12 let. Proti tomu se postavili členové Rybářského klubu a Okrašlovacího spolku (ing. prof. Boh. Strébl, Jos. Loos, Ed. Zelenka a MUDr. Aug. Bartoš), a to z důvodů ničení řeky i špatnému vlivu na zdraví dělnictva. Dalším ohrožením mlýna a jeho vodní síly bylo rozhodnutí majitele lopatárny v Nové Huti a v Chrástu Šimona Semlera. Ten chtěl přímo pod mlýnem prý zřídit novou lopatárnu, a použít část vodní síly mlýnu náležející, ovšem za nějakou náhradu. Tentokrát protestovali všichni majitelé domů a lopatárna nebyla postavena. Tím zůstal mlýn zachován svému původnímu účelu, což se za I. světové války ukázalo velice moudré a potřebné.
V r. 1904 předal Josef Bílý mlýn nejmladšímu synovi Rudolfovi, který opatřil mlýn novými moderními stroji na mletí obilí. Jako už úspěšný mlynář se r. 1910 oženil s dcerou ředitele hospodářské školy v Rokycanech Jos. Babánka (Praha 19. 6. 1863–1941). Tento politik a poslanec revolučního národního shromáždění Republiky československé za Republikánskou stranu československého venkova se narodil se ve staré mlynářské rodině, známé svým vlasteneckým zanícením.

Za I. světové války byl nedostatek mouky a Bílý mlýn se stal „útočištěm potřebných“.

1923 bylo na Bílý mlýn napojeno Elektrikářské družstvo.

1930: majitel Rudolf Bílý

Rudolf Bílý si nechal postavit v Nové Huti vilu v ulici K mostu, čp. 82. Aktivně se  zúčastňoval společenského i sportovního života v obci. V letech 1910–1933 vykonával funkci místopředsedy Okrašlovacího spolku a v období 1928–1946 (s přestávkou za německé okupace) byl starostou Sokola Dýšina. Jeho bratr Vratislav Bílý se stal finančníkem v Praze a postavil vilu K mostu, čp. 51. V roce 1936 pracoval ve vzdělavatelském sboru Sokola a v letech 1937–1938 ve výboru místního Sokola.

1932 mlýn zakoupil František Kepka

František Kepka, byl obchodník a od r. 1932 majitel novohuťského Bílého mlýna, podporoval  novohuťský sport, aktivní tenista a sokol.
Narodil se 23. 10. 1897 v Litohlavech, zemřel 25. 9. 1971 v Nové Huti. Měl ještě pět sourozenců – 2 bratry a 3 sestry. Bydleli v zemědělské usedlosti v čp. 13 ve středu obce. Po skončení základní školy a měšťanky v Rokycanech byl poslán otcem do učení na obchodního příručího do Oseka u Duchcova. Účelem bylo také osvojení si němčiny. Učňovskou školu absolvoval v německém jazyce. Jako příručí v obchodě pracoval v těžkých podmínkách. V cizím prostředí pracoval od 5. hodiny ranní až do 21 hodin. Jako učeň byl operován na zánět slepého střeva v Teplicích. Po celou dlouhou dobu 3 let učení nebyl ani jednou doma a také nikdo za ním nepřijel. Po vyučení jako sedmnáctiletý narukoval do I. světové války přímo na italskou frontu. Z touhy dostat se domů, se nechat kamarádem, v den svých 18. narozenin, střelit do nohy. Byl léčen v reálce ve Veleslavínově ulici v Plzni, kde byl zřízen lazaret. Po uzdravení pracoval až do konce války jako skladník a výdejce vojenských oděvů i dek ve skladu všeobecné nemocnice v Plzni. Oženil se 31. 1. 1925 s Růženou Pytlíkovou z Habrové u Dolan, okr. Plzeň, nar. 13. 4. 1904. Svatba se konala v římskokatolickém kostele v Druztové. Z tohoto manželství se narodily 2 děti: dcera Jana-Hani a syn Vladimír. V Plzni bydlela rodina Kepkova v „mrakodrapu“ (na křižovatce dnešní Prokopovy ulice a Americké třídy).
V létě r. 1932 se Fr. Kepka přestěhoval s rodinou do mlýnské vily č. 20 v Nové Huti, p. Dýšina. V té době bylo u mlýna hospodářství s koňmi, kteří se používali i na dopravu zrní a mouky. Fr. Kepka vlastnil louky kolem řeky Klabavy, pozemky u náhonu a jezu, a ještě měl pronajatá pole od R. Bílého mezi současnou ulicí Polní a cvičným odpalištěm Golfparku. Pro svoji dceru a svobodnou sestru slečnu Marii Kepkovou, i pro zaměstnance, přestavil v r. 1939 Fr. Kepka dům čp. 8, původně přízemní obchod Fr. Vraštila, na víceposchoďový bytový dům zvaný i dnes „Kachlák“ V suterénu byla plánována pekárna, k tomu ale nikdy nedošlo.
Sestra Marie byla jeho stálou pravou rukou; administrativu mlýna vedla výborně. Fr. Kepka postavil i dům čp. 15. O rodinu, a rovněž i o svobodné mlynářské, pečovala manželka Růžena ; stravu pro ně zajišťovala slečna Mařenka.
František K. měl obchodní nadání již odmlada. Zařídil si velkoobchod moukou v Plzni, Martinská ulice 9. Sklad byl na nákladním nádraží Plzeň. Prodával plzeňským i okolním pekařům maďarskou a americkou mouku. Veškerou administrativu vedla Františkova sestra Marie. Americkou mouku kupoval, díky znalosti němčiny, přímo z dovozu lodí v Hamburku. Po létech se obchod dovážené mouky přesytil, a tak koupil r. 1932 za tvrdých podmínek, tj. na úvěr u Úvěrové banky, mlýn v Nové Huti od Rudolfa Bílého . Kopii kupní smlouvy uložil jeho zeť Zdeněk Neuman do archivu v Plasích. Nejprve ale jezdili Kepkovi na letní byt k Jílkům, Lesní ul. 54. Po nedorozumění s rodinou Jílkových chtěl Fr. Kepka vybudovat pro svoji rodinu letní sídlo u náhonu, v místech pozdějšího kluziště. K uvažované výstavbě ale nedošlo; pozemky byly paní Kepkovou prodány za účelem vybudování parkoviště pro plovárnu na jezu. V sedmdesátých letech 20. stol., po zrušení kluziště, byly však zastavěny rekreačními i trvale obydlenými domky. V roce 2015 jsou zde, v ul. V lukách, čp. 63, 71, 72.
Ve mlýně uplatnil František Kepka svou iniciativu, obchodního ducha a ctižádostivost. Vylepšil mlýn stavebně i strojově. Postavil moderní sila na 60 vagonů obilí, i dva obytné domy č. 8 a č. 15. V brzké době splatil dluh Rudolfu Bílému i úvěr bance, kde si vypůjčil na koupi mlýna. U mlýna bylo hospodářství s koňmi, kteří se používali i na dopravu zrní a mouky. F. Kepka vlastnil louky kolem Klabavy, pozemky u náhonu a jezu, od R. Bílého měl pronajatá pole mezi dnešní ulicí Polní a velkostatkem Horomyslice

(Ve vzpomínkách dcery paní Jany-Hany Neumanové, roz. Kepkové (*1926), sepsaných dne 7. března 2014; tehdy jí bylo 88 let.)

Po únorových událostech r. 1948 byl mlýn, včetně jeho okolních budov a zařízení i malé vodní elektrárny, znárodněn. Již dříve plánoval Fr. Kepka přístavbu mlýna, zvýšení o patro a rekonstrukci její technologické části: Měl zakoupeny a uskladněny nové moderní stroje i veškeré řezivo. Vedení podniku Mlýny a těstárny Pardubice, závod Plzeň, ponechalo Fr. Kepku pracovat ve mlýně. Za dva roky tuto rekonstrukci uskutečnil a hned r. 1951 dostal výpověď, poněvadž vyšlo nařízení, že žádný majitel nesmí zůstat ve svém bývalém podniku. Byt ve mlýnské vile musel opustit a i osobní auto Škoda Rapid mu bylo odebráno. Byl mu přidělen byt v domě č. 8 („Kachlák“), který též kdysi postavil. Nastoupil jako dělník do slévárny šedé slitiny U Čechurů v Dýšině, kde pracoval až do svých 65 roků. V roce 1971 onemocněl, byl převezen do vojenské nemocnice, kde jej plk. MUDr. Polívka dvakrát operoval. Bohužel to byla rakovina tlustého střeva a 25. 9. 1971 doma zemřel. Je pohřben na dýšinském hřbitově.
V rekonstruovaném mlýně se mlelo obilí až do r. 1965, kdy byla výroba na 3 roky zastavena. V zimě r. 1965–1966 byl zbořen starý dům ve mlýně v Nové Huti čp. 10. V r. 1968 se začalo znovu pracovat; výroba byla změněna na loupání ovsa ke krmným účelům (šrotování). v r. 1971 zbourány dvě stodoly u mlýna. Od listopadu 1971 do roku 1974 probíhala přestavba Bílého mlýna na vločkárnu a do mlýna byla přivedena městská voda.

Bílý mlýn byl vrácen do vlastnictví rodu Kepků. Jeho provozování se ujal Vladimír Kepka, vnuk Františka Kepky. Pokračuje v zavedené mlynářské tradici.