Vzpomínky Anastázie Kolářové (21. 6. 1911 - 12. Listopadu 1991), vnučky mlynáře
Můj dědeček
Můj dědeček se jmenoval Josef Štěnička. Pocházel ze mlýna Bělá, který patřil do obce Šebetov. Narodil se 8. března 1846. Byla to léta bohatá na politické události, jak nám někdy vyprávěl. Pamatoval si na zrušení roboty, kdy začaly takzvané císařské hody, při kterých vyhrávala celý týden o večerech muzika v hospodě. Když už byl skoro 20letý, přitáhli do naší země Braniboři /Němci/ a hned se roztáhli po vesnicích a drancovali, na co přišli. K nim do mlýna přišli čtyři. Všechno, co se jím zachtělo, naložili. Mouku, oves, maso, sádlo, a jiné věci, až toho byl plný vůz. Ze chléva vyvedli mladou jalovici, přivázali za vůz, dědeček musel do vozu zapřáhnout koně a jet s nimi. Tak s nimi jezdil tři dny, než se dostali do Neředína u Olomouce, kde měli hlavní stan. Lidé jim nerozuměli. Když se ptali, kde je Neředín, tak je poslali do obce Ždětín. Tam to všechno složili a ještě dědečka táhli do Prostějova, kde vběhli do obchodu k pekařovi. Ten se jim bránil a nechtěl jim všechno dát, Dědeček toho využil, práskl do koní a ujížděl Plumlovskou ulicí ven. Bylo to právě v létě před žněmi, tak ty jejich flinty hodil do žita. Za chvíli potkal patrolu, ale že měl jenom prázdný vůz, tak jej pustili. Doma už jej oplakávali, mysleli, že je mrtev.
Můj dědeček měl ještě dva bratry a sestru. Na vojenskou službu byl odveden ještě na dobu 6 roků do Olomouce. Když už měl za sebou dva roky, vyšel od císaře rozkaz, aby se vojačilo jenom tři léta. Když stáli po přečtení na nádvoří v kasárně, musel každý voják, který už měl tři léta odslouženo, vystoupil z řady, tak jich tam zůstalo strašně málo. Když se vrátil domů, na mlýně už byl ženatý jeho bratr.
Moje babička
Dědečkova manželka se jmenovala Františka Střížova. Pocházela z obce Benešov u Boskovic, ze 12 dětí. Koupili si starší menší mlýn v Protivanově. Vychovali 3 děti, z nichž nejstarší byla Josefka, potom syn Alois a mladší syn Josef. Jejich manželství bylo jenom na krátko šťastné. Příčinou toho bylo babiččino onemocnění. Protivanovský mlýn je samota od obce vzdálena 1 hodinu cesty a to ještě kus cesty přes les. Když šla jednou v neděli z kostela, bylo v lese ještě přítmí. Uviděla na stromě nějakého tuláka, jak skákal z větve na větev a strašně povykoval. Ona se ho moc polekala a běžela přímo z kopce dolů, až ztratila střevíc, přebrodila potok a jenom aby už byla doma. Snad z té hrůzy, anebo že se brodila uhřátá v studené vodě, ochrnula a přestala chodit. Ležela 18 roků a ve 42 letech zemřela. Dědeček ji vozil k doktorům, kde kdo poradil, a když mu lékaři radili do lázní, tak je vozil také. Do Boutky do Skalky a 2x do Luhačovic. Já, když už jsem byla dávno vdaná a jezdila z družstevníků na zájezd, jeli jsme také do Luhačovic, teprve potom jsem to ocenila a poznala, jak jí měl rád, když ji vezl koněm na voze tam a zase nazpátek pro ni a ještě museli někde nocovat v hospodě. Jeho starší syn Alois zemřel ve věku 25 let. Dostal se za vojáka do Brna a tam onemocněl na souchotě /tuberkulóza/. Pustili ho už pět měsíců před ukončení vojenské služby, aby se doma léčil, ale bylo už pozdě, za rok zemřel. Protože dědeček mlel i sousedním obcím Bukové a Hradisku, sešlo se mu na pohřbu mnoho družiček a mládenců, pro které dědeček vystrojil velkou trachtu /pohoštění pro všechny/, na kterou spotřebovali velký pytel mouky na koláče. Na mlýně pak zůstal hospodařit jeho mladší syn Josef. Měl tři manželky, vychoval 5 dětí a dožil se 83 roků. Když se mu obě dcery vdaly a syn zůstal v Olomouci, sám hospodařil na mlýně. Když pak nemohl chodit, vzala si ho dcera Emilie, provdaná Hanákova, u které zemřel. Byl to poslední protivanovský mlynář. Mlýn už je také rozbořen.
Moje maminka
Moje maminka se jmenoval Josefa Štěničkova a provdala se za Jana Trundy, rolníka v Protivanově č. 13. Pocházela z protivanovského mlýna a chalupu si odkoupili od tatínkova strýčka Františka Korce, kněze, téhož času děkana v Urbanově na Moravě, za 12 tisíc korun. Usedlost to byla velmi stará, tak musel tatínek hned postavit nové chlévy a spravit stodolu. Narodilo se jim 9 dětí, z nich 4 zemřeli a 5 jich vyrostlo.,