Roku 1842 Carl Budischowsky (1810–1884) společně s bratrem Franzem (1808–1885) od mlynáře Padrty zakoupili Borovský mlýn na Stařečském potoku a vybudovali při něm koželužské dílny a také cihelnu, která se stala základem stavebního rozvoje podniku. Koncem čtyřicátých let získal Carl císařskokrálovské privilegium a také vojenské zakázky, a tak mohl roku 1853 z podniku vyplatit bratra, který se nadále věnoval původnímu rodinnému podniku na Stařečce. Areál kolem mlýna tehdy dostal podobu obdélného dvora, tvořeného patrovými budovami, větší část jejich přízemí zabíraly louhovací a činicí kádě. Stavby pro něj v té době prováděl zednický mistr Martin Hersan ze známého stavitelského rodu. První parní stroj zakoupil již v polovině padesátých let, roku 1858, údajně jako první v Rakousku-Uhersku zavedl americké stroje s pásovými noži na štípání (ploché řezání) kůží. Od poloviny šedesátých letech vyráběl kompletní vojenskou koženou výstroj – boty, ale také opasky nebo sedla, a postupně ovládl veškeré armádní dodávky tohoto zboží. V sedmdesátých letech do firmy postupně vstupovali synové zakladatele, vedení se ujal nejstarší Johann Budischowsky (1845–1915), August (1846–1915) ve Vídni vedl obchodní zastoupení a továrnu na hnací řemeny, podíly drželi také Emil (1852–1909) a Ernst (1856–1914). Technologický náskok si udrželi zavedením anglických postupů činění spodkové buvolí kůže (1875) a kůží divokého východoindického skotu – kipsů. Extenzivní stavební rozvoj závodu v devadesátých letech vedl výrobní ředitel, inženýr Eduard Beutel, který roku 1891 navrhl obuvnické dílny v podobě šedového sálu. Cihelna byla roku 1896 vybavena čtrnáctikomorovou kruhovou pecí, kterou provedla pražská firma Outeřický & Pittner, roku 1899 byla ještě rozšířena a zvýšena nadpecní sušárna. Z jejích výrobků pak byly podle Beutelova projektu postupně do konce století vystavěny dvě obdobné dvoupatrové výrobní budovy se šedesáti jamami v přízemí, úpravnami v prvním patře a sušárnami ve druhém – druhá koželužna, východněji položená, se dochovala v téměř původní podobě na parcele 462/5 uprostřed areálu dodnes (dnes Selva Shoes). Pro zaměstnance, jejichž počet roku 1906 přesáhl tisícovku, byla nad továrnou (při dnešní ulici Spojenců) vystavěna v letech 1902–1904 nejprve kantýna (dochovaná budova čp. 184) a vedle ní dům mistrů, v letech 1905–1912 pak kolonie dvaceti dvojdomků. Roku 1910 navrhl a provedl třebíčský stavitel Raimund Wolf nový obuvnický šedový sál na půdoryse 87 × 40 metrů. Synové Johanna Budischowského, Robert (1883–1918) a Johann (1887–?), nastoupili do vedení firmy na počátku první světové války, během níž vyráběla výhradně pro armádu – 2 500 zaměstnanců tehdy vyčinilo týdně 8 000 kůží a ušilo denně 5 000 párů bot. Tento rozmach dnes dokumentuje především budova louhovny na východním konci areálu na parcele 462/1, navržená třebíčským stavitelem Františkem Brázdou roku 1915 jako nástavba přízemní budovy z roku 1911. Trojtrakt na zalomeném půdoryse tvoří masivní cihlové obvodové zdivo a železobetonové stropy na značný rozpon 8,4 + 7,2 + 8,4 metru. O rok později byly postaveny také domy s kancelářemi a byty vedoucích zaměstnanců, které tvoří bránu do areálu (vpravo dnes čp. 1070). Autorem poněkud bizarního celku by snad mohl být pražský architekt Max Spielmann (1881–1970), který roku 1914 navrhl novobarokní vilu čp. 287 na kopci nad továrnou pro Johanna (Hanse) Budischowského. Ten již roku 1917 vytvořil s Vídeňskou bankou Merkur novou akciovou společnost Busi, zaměřenou na výrobu obuvi pro civilní trh (jednal také o převzetí zavedené značky Salamander), zatímco koželužna si ponechala původní firmu Carl Budischowsky & Söhne (CBS). Oběma však po válce zůstaly především nezaplacené dodávky a nevrácené válečné půjčky a postupně přešly do majetku Moravské agrární a průmyslové banky. Roku 1919 poškodil požár obuvnické dílny, v září 1922 byla propuštěna tisícovka zaměstnanců a na půl roku zastaven provoz. Do roku 1928 společnost opouštějí všichni členové rodiny Budischowských, Johann roku 1927 obnovil provoz v původní rodinné koželužně na Stařečce (čp. 79–81), kterou vedl až do roku 1936. Továrna v Borovině si přesto udržela pozici největšího zpracovatele kůží a rozvíjela také obuvnickou výrobu, dobře se prodávaly tehdy módní opánky, splétané pro firmu podomácku. K roku 1928 je udávána celková denní produkce 6 500 párů obuvi, prodávané ve vlastní síti prodejen – jednou z nich je prosklený pavilón čp. 207, postavený roku 1930 podle projektu Antonína Králíka z Třebíče naproti bráně areálu. Se státní podporou převzala roku 1931 továrnu akciová společnost Tomáše Bati, která do roka ukončila výrobu v koželužnách ve prospěch nově budovaného provozu v Otrokovicích. Při přestavbě areálu byly rozebrány nejstarší budovy i pozdější šedové sály v prostoru přímo za bránou a jedna z koželužen. Roku 1935 společnost postavila východně novou kotelnu s generátorem pro výrobu proudu (parcela 462/5, 6) a upravila budovu původní luhárny pro nově zřízenou pletárnu ponožek a punčoch. Dne 27. září 1936 byla slavnostně otevřena dvojice šestipodlažních budov (čp. 1085 a na parcele 918), jedna pro obuvnickou, druhá pro textilní výrobu. Stavební oddělení firmy Baťa zde uplatnilo své typové plány, užité již v letech 1932–1934 při stavbě budov č. 24 a 25 (parcely 3330 a 3331) zlínského areálu, tvoří je třítraktový železobetonový skelet s válcovými sloupy, příčnými průvlaky a žebírkovými stropy. Již roku 1932 firma zahájila podle zastavovacího plánu architekta Roberta H. Podzemného (1901–1990) výstavbu nové kolonie výše ve svahu, která pokračovala až do roku 1940 – původní podobu si uchovaly jen dva bytové domy čp. 484 a 488 a dva rodinné domky čp. 489 a 546 v Alšově ulici, domky čp. 495 a 547 v Křižíkově a čp. 717 v Kolárově ulici, domky ve spodní části svahu zanikly spolu se starou kolonií při stavbě sídliště. Roku 1945 byly Baťovy závody znárodněny, roku 1949 byla borovinská továrna sloučena s někdejší Zinkaizlovou továrnou a dalšími kožedělnými provozy ve městě, nový národní podnik byl pojmenován Závody Gustava Klimenta (po ministrovi průmyslu, původem z Třebíče). Další výstavbu řídil Státní ústav pro projektování závodů lehkého průmyslu. Roku 1953 byla dokončena čtveřice hal barevny a mercerizace vpravo za bránou (čp. 1041) a do dnešní podoby nastavěn dlouhý trakt skladišť při Koželužské ulici. Další etážová budova byla postavena podle projektu Miroslava Drofy (1908–1984) ze zlínského Centroprojektu v roce 1967 (čp. 1088), roku 1965 nahradila budovu ze třicátých let nová mazutová kotelna v hale z vyzdívaného ocelového skeletu. Obchodní značka BOPO, užívaná od šedesátých let, se stala názvem nástupnické akciové společnosti, která na počátku tisíciletí zastavila výrobu. Výroba skončila v roce 2000 a z iniciativy Richarda Horkého a dalších vlastníků společně s městem Třebíč od roku 2011 probíhá proměna celého areálu na novou městskou čtvrť. Záměr zahrnuje především konverzi baťovského skeletu na sídlo firmy, parkovací dům a zázemí pro vysokou školu (budova 54, čp. 1085), konverzi výrobní budovy ze šedesátých let 20. století na výzkumné laboratoře a kancelářské prostory, nové využití bývalé louhovny pro výstavní prostory a restauraci – už dnes tam je expozice o historii areálu. Vstupní část, tzv. hrad, je využívána pro kanceláře a mateřskou školku, některé budovy slouží nové výrobě, mazutová kotelna z šedesátých let 20. století bude využita na vzdělávací centrum Alternátor. Rozsah úprav a architektura konverzí se liší podle náplně nového využití i preferencí různých vlastníků. Cenné je, že opuštěný průmyslový areál představuje výraznou urbanistickou stopu, s charakterem rostlého prostoru, zakotveného objekty z různých časových období, z nichž několik zůstává zachováno v autentické podobě.
