Mlýn v Ostrožské Lhotě – příběh, který se nezastavil
Zveřejněno: 9. květen 2026
Jaký je příběh mlýna? Jaký je příběh celého tohoto rozsáhlého areálu?
Na konci loňského roku jsme se pokusili jeho historii znovu oživit společně s Miroslavem Vrbou, který je manželem bývalé majitelky Miroslavy Vrbové – rozené Mikeskové. U našeho povídání byl také současný vlastník obec Ostrožská Lhota, kterou zastupoval starosta Roman Tuháček. Právě v jeho kanceláři vzniklo téměř dvouhodinové povídání o mlýně, jeho lidech i proměnách času. Hlavní slovo měl pochopitelně Miroslav Vrba – dlouholetý páleničář v naší obci. Člověk, který mlýn znal zevnitř, žil s ním a prožil zde část svého života. Ačkoliv dnes žije už výhradně v Brně, jeho vzpomínky zůstávají pevně spojené s naší obcí a s místem, které po generace formovalo tvář vesnice – s mlýnem. Historii mlýna také zmapoval Miroslav Šálek, jeho text je až do převzetí objektu mlynářem Františkem Krchňáčkem. V roce 2024 koupila mlýn obec Ostrožská Lhota spolu s přilehlými budovami, pálenicí a sklepem od manželů Vrbových. Tím začala nová kapitola. „Dominantou naší obce je kostel svatého Jakuba Staršího. Mlýn by měl být dalším významným objektem,“ říká starosta obce Roman Tuháček. V roce 2024 koupila mlýn obec Ostrožská Lhota spolu s přilehlými budovami, pálenicí a sklepem od manželů Vrbových. Tím začala nová kapitola. „Dominantou naší obce je kostel svatého Jakuba Staršího. Mlýn by měl být dalším významným objektem,“ říká starosta obce Roman Tuháček.
Kdy mlýn vznikl?
První písemná zmínka o obci pochází ze závěti markraběte Jana Jindřicha z roku 1371, kde je uváděna jako Majori Lhota – Větší Lhota. Jestli zde tehdy stál mlýn, nevíme, ale je to velmi pravděpodobné. Už roku 1415 jsou totiž doloženy mlýny dva. Ve středověku připadal průměrně jeden mlýn na zhruba 25 selských usedlostí.V urbáři panství Ostrovského z roku 1592 je uveden Jan Mlynář jako nájemce Horního mlýna, druhý mlýn držel Jan Leva z Brozánek. Po třicetileté válce, která kraj těžce poznamenala (roku 1663 byla obec vypálena při vpádu Turků a Tatarů), nacházíme v Lánovém rejstříku z roku 1669 zmínku o Pavlu Podhorském, jenž ve Lhotě mele, zatímco druhý mlýn je pustý. Z matrik 17. století vystupují další jména mlynářů – Štěpán Baran (někdy psaný jako Beránek) nebo Jakub Mazur. Právě rod Mazurů je s mlýnem spojen výrazněji. Jakub Mazur se narodil roku 1751 jako pohrobek – jeho otec Jan zemřel ještě před jeho narozením. Po dosažení dospělosti zdědil za poplatek 1100 zlatých Horní mlýn, který po očíslování domů roku 1770 získal číslo 37. To číslo má mlýn dodnes.Jakub Mazur na mlýně hospodařil s manželkou Marinou. Dcera Barbora se provdala za Antona Šamšu z Tlumačova. Mladá mlynářka zemřela v roce 1802 a měsíc nato její otec.Anton Šamša se znovu oženil, v Tasově si vzal Apolonii, dceru mlynářského tovaryše Karla Kalivody. V roce 1822 mlynář Anton Šamša ve věku 55 let zemřel. Mlýn přešel na jeho ženu Apolonii. Ta se vdala za 8 let mladšího Josefa Novotného. Mlynářka zemřela na zápal plic v roce 1835, měla 58 roků. Vdovec Josef Novotný se brzy znovu oženil.V první polovině 19. století se majitelé střídali, často po úmrtích, která nebyla výjimkou – cholera, souchotiny i jiné nemoci zasahovaly rodiny tvrdě. Matriky připomínají i dětská úmrtí, utopení v náhonu, či podezření z otravy, která však nikdy nebyla prokázána.
Mlýn je spojen s rodem Hřebíčků
Od poloviny 19. století je mlýn spojen s rodem Hřebíčků. Při sčítání lidu roku 1869 zde žil mlynář František Hřebíček s rodinou. Jeho syn František se stal lesníkem, vstoupil roku 1916 do Československých legií a vrátil se v hodnosti podporučíka. Krátce nato však tragicky zemřel.Dalším výrazným jménem byl Bohuslav Hřebíček, který se kromě mlynářství výrazně zapojil do veřejného života obce. Po založení hasičského sboru roku 1900 se stal náčelníkem přes výstroj a výcvik a zasloužil se o vybudování hasičské zbrojnice. Dodnes má na fasádě zbrojnice pamětní desku. Zemřel roku 1913 na souchotiny.
František Krchňáček zahájil novou etapu mlýna. Nové silo z roku 1943
Novou etapu zahájil František Krchňáček, který se do mlýna přiženil roku 1914. Byl podnikavý a technicky pokrokový. Už roku 1915 usiloval o pořízení parní lokomobily, aby mlýn nebyl závislý jen na vodě. Roku 1923 mlýn vyhořel, ale Krchňáček jej dal znovu vybudovat jako moderní čtyřpodlažní budovu. Mlecí kameny nahradily válcové stolice, obilí dopravovaly korečkové dopravníky a provoz byl modernizován. Roku 1927 byla instalována Francisova turbína a motor na dřevoplyn.Po roce 1930 přešel mlýn do vlastnictví Františka Krchňáčka. V roce 1943 byl mlýn rozšířen o silo. Byl to vklad věna manželky mladého Františka Krchňáčka, syna mlynáře, vystudoval obchodní akademii a chtěl se mlynářství věnovat. Letopočet 1943 i erb cechu mlynářského je na budově dodnes jasně čitelný. Je to tichý svědek doby, kdy se i uprostřed války plánovalo a budovalo. František Krchňáček nebyl jen mlynářem, ale také starostou obce v letech 1938–1945, tedy v mimořádně těžké válečné době.Po válce čelil bývalý starosta udáním občanů a MNV (místního národního výboru) za údajnou kolaboraci s Němci, což mu ale nebylo prokázáno. Znechucený František Krchňáček mlýn prodal a odstěhoval se za synem do Prahy.Horní mlýn čp. 37 tak prošel od středověkého vodního mlýna až k modernímu průmyslovému provozu první třetiny 20. století. Jeho historie je zároveň příběhem rodů, které jej po generace držely, i obrazem dějin celé obce.
Mlýn v rukou Mikeskových
Po druhé světové válce koupili mlýn od Františka Krchňáčka manželé Mikeskovi. K převzetí došlo 1. dubna 1946 na základě předběžné smlouvy, řádná kupní smlouva byla podepsána 1. února 1947. Už od roku 1946 provozovali Mikeskovi také pálenici.„Všechno zařízení ve mlýně fungovalo. Tchán byl z oboru, byl vyučený mlynář,“ vzpomíná Miroslav Vrba. Do mlýna jezdili především lidé z Ostrožské Lhoty a ze sousední Ostrožské Nové Vsi. Mlýn byl rajónovaný právě pro tyto dvě obce. Obilí se vykupovalo přímo od sedláků a mlýn měl stálý provozní rytmus.
Zlom po roce 1948
Po únoru 1948 se podmínky zásadně změnily. Dne 16. září 1948 vydalo Slovácké družstvo v Uherském Hradišti opatření, že se nesmí vykupovat obilí od lidí a všechno musí jít přes družstvo. „Do té doby mlynář normálně obilí bral. Pak už to nešlo,“ říká Miroslav Vrba. Dne 21. července 1958 přišel dopis z podniku Východomoravské mlýny Kyjov, že se mlýn zavírá. Mělo se šrotovat už jen pro družstvo a objekt měl sloužit jako sklad. Sezona skončila právě 21. července 1958.Zajímavostí je, že podnik tehdy oznámil ukončení smlouvy a předání mlýna zpět majitelům – manželům Mikeskovým.
Znárodnění bez majitelů
V říjnu 1959 se sešli místní představitelé a rozhodovalo se o znárodnění. Mlýn byl jedním z prvních. „Paradox je, že u toho manželé Mikeskovi vůbec nebyli,“ vzpomíná Vrba. „Jak byli zaměstnaní, nedostali na ten den volno. Bylo jim řečeno, že když nepřijdou do práce, budou vyhozeni. Byl v tom jasný úmysl, aby všechno proběhlo bez problémů a bez majitelů.“ V roce 1962 krajský soud znárodnění potvrdil. Pokusy o návrat mlýna v roce 1968 byly neúspěšné.Rodina musela po znárodnění platit nájem i za obytnou část. Ano, čtete dobře! Museli platit nájem za dům, který jim byl odebrán. V knize o Ostrožské Lhotě se uvádí, že v roce 1961 byl mlýn manželům Mikeskovým pod záminkou dluhu znárodněn, a to včetně obytné části. Dluh činil přibližně 160 tisíc korun. Manželé Mikeskovi přitom měli na mlýn půjčku zhruba ve výši jednoho milionu korun, kterou spláceli. Později byla půjčka převedena na Spořitelnu a tím byla záležitost uzavřena. „Když už neměli mlýn, neměli ani z čeho platit,“ zaznívá ve vzpomínkách. Po obci se později povídalo, že tuto částku musela doplatit obec – tehdy místní národní výbor. „To ale není a nikdy nebyla pravda,“ zdůrazňuje Miroslav Vrba.Paní Mikesková se v těch letech na místním národním výboru otevřeně vyjádřila v tom smyslu, že jim komunisté mlýn ukradli. „Dostala půl roku podmínku a pokutu čtyři tisíce korun. To byly tehdy obrovské peníze,“ připomíná Vrba.
Mlýn jako sklad a zapomenuté místo
Po znárodnění mlýn využívalo zemědělské družstvo. Mlelo se, šrotovalo, sloužil jako sklad. Později zde měla Jednota sklad plastových trubek z Plastiky Nitra. „Když jsme tam přišli, byl sklep nacpaný odřezkama z trubek. Nakonec odvezli dvě nebo tři plná nákladní auta,“ vzpomíná Vrba. „Nezmizelo tady ale vůbec nic. Ty stroje jsou tak velké, že je nikdo neunese,“ dodává. Zájem byl například o velký motor. „Byl tu zájemce až z Hradce Králové, ale spíš se jen přijel podívat. Neprodalo se nic.“
Návraty po roce 1968
Se svou budoucí manželkou se Miroslav Vrba poprvé potkal už v roce 1965. „To jsme ještě vůbec netušili, že z nás jednou budou manželé.“ Do Ostrožské Lhoty přijel poprvé v roce 1968. Skončil školu a nastupoval na vojnu. „V roce 1970 jsme se vzali a pak už jsem do Lhoty jezdil častěji. Ve mlýně jsem byl poprvé až v roce 1991. Do té doby bylo všechno zamčené,“ doplňuje. Tchyně bydlela v patře mlýna. Tchán se přistěhoval až v roce 1968. Předtím tam nebydlel – s tchyní byli rozvedení. „Nějak kolem roku 1956–1957 se odstěhoval do Otrokovic. Bydlel tam s nějakou paní a vrátil se až v roce 1968,“ vzpomíná Vrba. Po návratu si v areálu mlýna upravil výminek, kde bydlel. Tchyně zůstala v prvním patře mlýna. „Ještě dnes je tam klavír, na který tchyně hrávala.“
Návrat majetku po revoluci
Po sametové revoluci se mlýn vrátil původním majitelům, ale ani to nebylo jednoduché. „Byl s tím docela problém. Původně museli o mlýn žádat oba majitelé, nakonec se to změnilo a mohl žádat jen jeden.“ Mlýn byl oficiálně navrácen v roce 1991. „Pan Mikeska byl tehdy u nás v Brně. Opatrovali jsme ho. Kvůli cukrovce přišel o jednu nohu, později i o druhou. Nakonec byl v domově důchodců.“ Rodina dostala všechny klíče od mlýna. Tchyně zde stále bydlela, ale její zdravotní stav se zhoršoval. „Už mě ani nepoznávala,“ přiznal Miroslav Vrba. Viktor Mikeska zemřel v roce 1996 v domově důchodců v Uherském Hradišti. Jeho manželka Miroslava zemřela v roce 1991. Ještě pět let po sametové revoluci, v roce 1994, se přišlo na to, že školka a hala nebyly řádně zkolaudovány a že byly postaveny na pozemcích manželů Mikeskových. Jednalo se o takzvané černé stavby, které byly zpětně zkolaudovány až kolem roku 2000. „Z fondu národního majetku jsme pak dostali ještě nějaké peníze. Tím se to celé uzavřelo,“ dodává Vrba.
Pálenice jako radost
Pro Miroslava Vrbu se mlýn stal osobní kapitolou především díky pálenici. „Pálenici jsme si užili. Máme s manželkou chemické vzdělání, takže destilace – to bylo naše,“ říká. Učil se od zkušených místních páleničářů. „Učil jsem se od pánů Vlka a Gottwalda.“ Pálenice fungovala dlouhá léta. Provoz skončil symbolicky jen krátce před začátkem války na Ukrajině. „Pálení jsme skončili deset dní před začátkem války. To bylo v únoru 2022,“ upřesnil Vrba.
Stroje, které mají paměť
Mlýn je dodnes plný historických strojů a technologií. V 90. letech ho navštívil odborník z Továrny mlýnských strojů Hradec Králové. „Řekl, že rekonstrukce by stála pět až deset milionů korun. A bez zajištěného odbytu bychom proti velkým mlýnům neměli šanci. Vytíženost mlýnů v okolí byla tehdy na 60 procent.“ Ve sklepě se nachází také historický agregát. „Jedná se o motor “stabilák“ od firmy Lorenc z Kroměříže. Motor byl poháněn koksárenským plynem, který si vyráběl mlynář sám ve speciálním kotli spalováním, (zplynováním) koksu. Jedná se o motor s ležatým jednoválcem o výkonu 35 koní cca 26 kW,“ říká starosta Roman Tuháček. „Rádi bychom ho vystavili jako technickou raritu. Agregát se již podařilo cca po 70 letech Františkovi Kapinusovi společně s Jarkem Pavlačkou rozpohybovat. Tito dva pánové pracují na tom, aby motor oživili.“
Nová kapitola
Miroslav Vrba má dvě děti – syna Jiřího a dceru Blanku. Syn bydlí v Bukovanech, dcera v Otrokovicích. Mlýn si prohlédli, ale jejich životní cesty vedly jinam.„O to víc jsem rád, že mlýn koupila obec,“ říká Vrba. Starosta Roman Tuháček vidí budoucnost jasně: „Pálenici jsme rozjeli na podzim 2025 – to byl první krok. Nyní se pracuje na zpracování architektonické studie na využití mlýna. První návrh už máme. Chceme byty pro mladé i seniory, prostor pro setkávání a stálou expozici historie mlýna. Cílem je, pokud možno, zachovat jeho tvar a dominanci.“ Mlýn už možná nikdy nebude mlít obilí. Ale může znovu sloužit lidem. Jako místo paměti, setkávání a pokračujícího příběhu Ostrožské Lhoty.
Stanislav Dufka s přispěním Miroslava Šálka. Únor 2026
