Richard Hrdlička:
Staré domy a domky Vožické a jejich vlastníci a obyvatelé I. Díl
Čís. nové 14 - Podhradní mlýn
Strana 64 – 69 (Částečný přepis)
Není písemných dokladů o tom, ale možno domnívati se, že ku hradu Vožici v dávné době náležel také mlýn. Takové mlýny bývaly obyčejně v podhradí, kde zpravidla rybník, potok nebo řeka hrad obklopovaly. Který z mlýnů vožických potřebám hradu sloužil, o tom nemáme zpráv. Písemné zprávy z novější doby (1548-1603) sice o mlýnech se zmiňují, aniž by je však výslovně jmenovaly.
Teprve r. 1606 připomínají se mlýny: vožický, šelmberský a záborní. Že již v 16. století mlýn v podhradí stál, vysvítá ze zprávy, ve které praví se, že r. 1603 Jáchym Španovský z Lisova prodal dům s polem a zahradou na vobřích, „jak jdou k podhradnímu mlejnu“. Během doby bylo tohoto mlýna k jiným účelům používáno. V urbáři J. B. Fünfkirchera je zmínka o „sládkovi na Podhradním“, jinde připomíná se Jiřík Podhradník a r. 1620 má chalupu „na chmelnici“ Jiřík Podhradní. Když kvetlo v okolí vožickém dolování stříbra, byl starý mlýn změněn v puchernu, kde se ruda roztloukala a prala. Vedle ní postaven později mlýn nový. V soupisu z r. 1774-5 označena budova jako pucherna (v originále Puch-Mühl). Hluboká strana cesty ke mlýnu prozrazuje hojné její používání již od pradávna. Roku 1744 dne 1. dubna František Josef z Küenlgu na žádost Jana Milky udělil dědičné právo na nově vystavěný mlýn Podhradní s 2 složenímu, 4 stoupami, příslušenstvím a pozemky za 400 zl. rýn. Roku 1785 dne 7. března uzavřena byla smlouva mezi hospodářským úřadem vožickým a Františkem Rajským a jeho synem Františkem (z nichž jeden neb druhý hospodářem býti může) z Pacova: „prodává hospodářský úřad při městu pod Hradem existující puchýrny, bejvalý mlejn i s chaloupkou, která z chléva udělána jest, tak jak nyní se vynachází, Františku Rajskýmu, kdežto on jedno složení, 3 stoupy a pilu (na kterej vrchnosti 6 špalků ročně zřezati povinen) sobě vystavěti může, za 800 zl. rýn.
K tomu se mu přidá: Pole pod haltýřem, louka pod rybníkem „Janovskou komorou“, na které však valcha k ruce vrchnosti stavěti se bude, i s hrází Janovské komory též hráz puchýrenského rybníka a s tím gruntem, který pod strouhou mezi splavem a mlejnem jest, i tem pod panským polem mez až k rybníku, z které 1 zl. ročně platiti povinen. Ku stavbě dostane mimo dubové dříví 500 kusů cihel a 12 měr vápna, 600 kusů šindele, 1 bouček, také mlýnské kameny se mu z Prahy přivézt nechají. Povinen bude v tom mlejně prádelnu rudy a stoupy, které na horním kole jsou, na náklad vrchnosti na dolní kolo přeložit a takové k ruce vrchnosti zachovati a když by se ruda puchovati měla v pádu malé vody, sám nemlíti, za kterýžto čas, když on mlít bude, žádnej nájem ze mlejna odváděti nemá, kdežto bude moci skrze práci při puchování nějaké obživení míti. Mimo puchování on kupující celé stavení k své pohodlnosti užívati a svršek v správě držeti bude, leda že by nad prádelnou trámy přehníti měly, které jemu bez platu k správě z vrchnostenského lesa se dají. Jak brzy se mlynář přistěhuje, tak jemu pucherník (v orig. Puchsteiger) povoliti a do Řemíčova neb jinam se odstěhovati musí. Kdyby vrchnost skrze puchování ten mlejn kasírovati musela, tedy se mu těch 800 zl. a ostatní výlohy vrátí. Vrchnost si nechává právo předkupu. Valcha zůstává k vrchnostenskému používání, jak posavade byla. Mlíti musí pro čeleď dvora vožického bez měřičného (zdarma), když voda bude. Laudemium při prodeji činí 3 ½ kr. Roční činže (ourok) 25 zl.“ Tak zní smlouva. Také v Josefínském katastru r. 1785 zapsán František Rajský jako majitel mlýna, jako mlynář živící se „od řemesla a polí“. Jeho byt sestával ze světnice, kuchyně, komory, mimo to byla tu stáj. Činže odhadnuta na 8 zl. Bylo to tedy stavení skromné.
R. 1798 prodal hospodářský úřad Františku Rajskému také „jednu docela chatrnou chalupu vedle mlejna se zahrádkou za 50 zl. a roční ourok 2 zl. Poněvadž Rajský obdržel r. 1785 právo jen na jedno složení, 3 stoupy a pilu, nyní však se ucházel o 2. složení. Dovolení obdržel proto uzavřena s ním r. 1789 dne 22. října nová smlouva a má teď 2 složení se 3 stoupami a švábník na kroupy a bude platiti činži 100 zl. Panímáma Rajská byla asi rázná žena, neboť r. 1814 stěžuje si na ni mistr ševcovský Jakub Kubec, že ztratila jeho dvě husy, které se pásly na jejím poli nade mlejnem. Roku 1825 dne 7. února prodal, odstoupil a odevzdal František Rajský mlýn a plac vedle mlýna synovi Václavovi a nastávající jeho manželce Marianě, dceři Františka Chocholky, za 1627 zl. 48 kr. stř. Rodiče budou míti výměnek. Nevěsta přinesla věna 1800 zl. víd. č. Ten plac, kde byla chalupa, nesmí se rozšířit ani předělena na věčné časy. Tehdy vypadalo to zde docela jinak a stavbou mlýna po roce 1875 bylo vše změněno. Vyprávěl mi p. Hynek Rajský, že prý poblíž mlýna stávala chalupa u cesty mezi několika topoly. Nový majitel mlýna Václav Rajský zemřel po svatbě dne 3. března 1826 a mlýn v ceně 8043 zl. 59 kr. připadl opět otci Františkovi Rajskému, když vdova po Václavu Rajském od náhrad ustoupila. Dětem Františka Rajského: dcerám Heleně, Terezii, Františce a synovi pojištěn na mlýně podíly po 200 zl. stř. činily 500 zl. víd. čís. R. 1827 mezi pohledávkami po zemřelém sládku v Radvanově Janu Vlasákovi uveden také dluh Františkovi Rajskému 155 zl. 49 kr., ale mlynář sráží si z toho 1 zl. za mletí sladu. František Rajský se synem Václavem dluhoval sirotku Vincentovi Královi 172 zl. 44 ¾ kr. a jeho poručníku Václavu Královi 316 zl. 28 ¼ kr.
Syn Františka Rajského Josef zemřel 25. července 1828 jako mlynářský tovaryš. Připomíná se jeho sestra Marie provdaná Primusová, Terezie manželka Jana Mládka a Anna provdaná Otradovcová (Peclinovská). Dle kontraktu ze dne 14. července 1831 předal František Rajský svému bratru Augustinovi Rajskému mlýn za hotově zaplacený 2046 zl. 52 2/5 kr. stř. a ponechal si výměnek pro sebe a manželku. Do knih vtělen prodej teprve r. 1850. R. 1839 24. července upomíná Jan Suchomel, vrchnostenský sirotčí účetní, Augustina Rajského, majitele Podhradního mlýna, o zaplacení 500 zl. do sirotčí pokladny. Při vyvazovacím jednání v r. 1852 zapsáno dne 6. dubna o dominikálním mlýně s pilou a pozemky Augustina Rajského toto: „Vylučuje se až do uspořádání práv stran vlastnictví a požívání vod zákonem - prozatím od výkupu.“ Ale dne 12. května byl výkup přece ujednán a sepsán o tom protokol, jehož částečný opis uvádím, ponechávaje tehdejší úřední češtinu, v které je psán: „ Protkol zaveden od c. k. Táborské okresní komise na vyvezení gruntů v Mladé Vožici dne 12. května 1852 u přítomnosti níže podesaných. Zástoj: Jest na dnešní den ustanoveny komise k zákusu dobrovolného smíru mezi Augustinem Rajským, dominikálním mlynářem v Ml. Vožici Nro. 14 a mezi panem Jindřichem Gross, hospodářským vrchnoředitelem jakžto zástupcem pana hrab. Karla z Küenburgu, vlastníka svěřenství Mladovožic. někdy táborského kraje, stranu vykoupení gruntovních břemen mlejna tak nazvaného Podhradského pod Nro. 14. Ačkoliv dle nařízení vys. c. k. Zemské komise na vyvazení gruntů od 15. dubna 1852 č. 7127 tento mlejn, poněvadž přímo z panského Podhradského rybníka vodu používá, prozatím od výkupu vyloučen zůstati má, tak předci po předcházejícím pojednání v záležitosti této obouma stranámi smír následovní se docílil: Zrušena za náhradu tato břemena: Jménem náhrady za povinnosti řezání 6 klád každoročně pro vrchnost zda má 2 zl. 24 kr. stř. Jménem stálé emphytické gruntovní činže 46 zl. 24 kr., 5% laudemium z posledení kupní ceny 6843 zl. 59 kr. víd. čís. Neb 2737 zl. 35 kr. stř. činí 6 zl. 24 ¼ kr. Dohromady 55 zl. 11 ¼ kr. Od toho se odečte: Výsluha vrchnostenská narovnáním obouch stran za 1 prostřední buk 3 zl., za dovážku mlejnského kamene 2 zl., náhrada za placení daní, které dříve vrchnost neplatila 5 zl. 53 kr. celkem 10 zl. 53 kr., po jichž odečtení zbývá částka 44 zl. 18 ¼ kr., takže zbývá 29 zl. 32 kr. jako roční dávka, kterou bude platiti mimo náhradní jistinu 590 zl. 40 kr. splatnou jednou pro vždy“.
Když na ten způsob smír se docílil, tak se protokol a tím připamatováním skončil a podepsal, že nepožívané právo mlynáře svůj dobytek s panským stádem proti náhradě 15 kr. z kusu pásti, dorozuměním obou stran bezouplatně k odepsání přijde, že pan plnomocník právo k užívání z panského podhradenského rybníka v té míře a v tom samotném obsahu, jakž až dosaváde pozůstávalo, tomuto mlejnu pro celou budoucnost zachová a pojišťuje, správu hráze, stavidel a splavu na sebe resp. na vrchnost příjmá, naproti čemuž se mlynář za sebe a své nástupce zavazuje: na hráz, stavidla a splav bedlivý pozor dáti, aby se při povodni, nebo jiných nehodách zbytečně škoda neudělala. Za nedostatek vody jak při lovu neb správě rybníka nižádnou náhradu nemá žádati. Vejnos z tohoto pojednání příjde k pojištění umluvených závazků k knihovnímu vtělení a vyznamenání. Podepsáni: Josef Stušák, řídící komisař, Jan Charvát, ekonom, A Kňaurek, aktuar, Heinrich Gross, plnomocník pana oprávněného, Augustin Rajský. Svědci: Johan Mančal, Martin Neudörfl.“ Při soupisu obyvatelů zapsáni ve mlýně: Augustin Rajský mlynář, manželka Barbora, syn Ignác mlynářský tovaryš, František mlynářský tovaryš, Karel (odveden r 1849 k peš.pl. 11. Rainer), Jan (odveden k vojsku r. 1854), dcery: dvojčata Marie a Veronika, Františka, Josefa.
Dne 28. května 1863 Augustin Rajský postoupil mlýn synovi Františkovi v ceně 3500 zl. rak. čís. Pro vnučku Augustina Rajského Marii provdanou Olivovou připadá 105 zl., pro Františku provdanou Adalbertmannovou 200 zl., pro Karla Rajského 1000 zl., pro Jana Rajského 800 zl. Augustin Rajský vymiňuje si hospodaření do smrti. Z oněch 1000 zl. pro Karla Rajského má dostati 500 zl. Jan Parkos, důchodní v Jistebnici.
Rok 1875 byl pro mlýn osudným. Dne 3. července kolem poledne strhla se nad Vožicí a okolím silná bouře s průtrží mračem, z nichž lily se spousty vody, takže říčka Blanice vystoupila ze svých břehů a ke čtvrté hodině zaplavovala již všechny louky a nížiny počínaje od Nového mlýna a Dubiny daleko až za Kamberk. Ve mlýně na Dubině vzala voda 12 sáhů polenového dříví a hnala se mocnou silou k obecnímu mlýnu, kde pobořila most, vyvrátila stromy a valila se přes silnici i s hukotem ke mlýnu Podhradnímu. Protože stavidla u rybníka nestačila spoustám vody, zřítila se přes hráz blíže dřevěného kříže a vrazila do mlýna. Obyvatelé uprchli rychle do horních místností, ale vody stále přibývalo, takže brzy zbořila stodolu u mlýna, odnášejíc ve vodě rovněž hospodářské nářadí, vozy, kočár, dříví, prkna, špalky z pily, vše plavalo. Mezitím seběhl se lid a pomocí žebříků zachraňovali nejdříve obyvatele, pak vyváděli dobytek. Ale byl nejvyšší čas! Hned na to hráz nemohouc odolati návalu vod protrhla se právě ve svých základech. Rozlehl se praskot, zakouřilo se – mlýn zmizel ve vlnách. Vody unášely postele, stoly, židla, skříně, šaty, prádlo, peřiny, utopenou drůbež, vepřový dobytek, husy, kachny atd. Při tom býval by se utopil také občan Doubek z Pacova, kterého zachránil s nasazením života četník Jandourek. Voda hnala se dále po řekách, bořící mosty a zaplavujíc vše na zabahněných loukách, když voda opadle. Jako hoch sedmiletý díval jsem se na tuto tragedii z vrchu Hradu a pamatuji onen hrozný okamžik, kdy hráz se protrhla, stromy na ní se kácely do vody a mlýn zmizel ve vlnách.
Budova byla pak znovu postavena stavitelem Františkem Klierem z Tábora a mlýna se po Františku Rajském ujal potom Hynek Rajský, který tu se svou sestrou dlouho hospodařil neženat. Roku 1931 pro pokročilý věk a churavost prodal mlýn Eduardovi Kardovi a jeho manželce Františce. Vystavěl si malou vilu a trávil zde dni na odpočinku až do 16. listopadu 1936, kdy zemřel ve věku 76 let. Jím vymřel starobylý a velmi rozšířený rod mlynářů Rajských ve Vožici. Poslední tento člen rodu, pravý typ poctivého a dobrosrdečného „pana otce“, pohřben byl za velké účasti občanstva z města i z okolí na hřbitově u sv. Mikuláše. Před katastrofou mlýna byl na něm nápis „František Rajský, léta Páně 1785“. Na nově vystavěné budově pak čteme: „F.A. Rajský boží lidská pomoc 1875“.
