Hamr a mlýn Pořežín

Nejstarší zpráva o hamru u tvrze je z roku 1482, hamr tehdy provozovali Kunredl a jeho syn Zikl (Zikmund).

Mlýn je zde poprvé zmiňován v Přibyslavské hamernické kronice k roku 1596. Toho roku byl pořežínský hamr se vším příslušenstvím a s nově postaveným mlýnem připsán (prodán?) za 600 kop grošů míšenských Matesovi, který byl synem ronovského hamerníka Honze. Mistr Mates prodal hamr s mlýnem již v roce 1600 za 700 kop míšenských mistru Enderlemu.

V roce 1636 je zde uváděn ještě mistr Erndele, po něm Melichar Piklovský.

V berním soupise Velké Losenice je na zdejším mlýně k roku 1675 uváděn mlynář Václav, syn mlynáře Zachariáše. Mlýn převzal od otce již v roce 1673 za 100 kop míšeňských.

Josefínský katastr zaznamenal v Pořežíně 7 gruntů, 1 mlýn a 8 chalup.

V polovině 18. století se mlýn dostává do držení rodu Wasserbauerových, kteří současně drželi i grunt čp. 1 (bývalou tvrz).  V roce 1749 to byl Josef Wasserbauer, který si za manželku vzal Rozálii Piklovskou, dědičku gruntu čp. 1. Josef Wasserbauer zemřel v době, kdy jeho syn a dědic Jan byl ještě nezletilý. Vdova Rozálie se podruhé provdala, a to za Šimona Holzmana, který grunt i mlýn spravoval do roku 1785, kdy obojí po svém otčímovi převzal Jan Wasserbauer, syn zemřelého Josefa Wasserbauera.

Za mlynáře Jana Wasserbauera došlo v kraji ke sporům mezi panskými a selskými mlynáři. Důvodem bylo chování poddaných mlečů, kteří tehdy obcházeli příkaz vrchnosti, aby své obilí nechávali semlít pouze v panských mlýnech. Mleči nechávali své obilí tajně semlít v selských (rustikálních) mlýnech, pokud tyto měli pro ně výhodnější polohu. To se zase nelíbilo držitelům mlýnů panských, kteří byli zavázáni k pevným platbám vrchnosti bez ohledu na počet mlečů a zpracovaného obilí. Proto pečlivě sledovali, kdo příkaz vrchnosti porušuje, a takové případy hlásili do Polné vrchnosti, která spory musela řešit. Iniciátorem tohoto konfliktu byl František Špinar, který byl v té době vlastníkem Pekelského mlýna. František Špinar např. hlásil v Polné, že 28. června 1798 měl Jakub Augustýn z Velké Losenice u Jana Wasserbauera, mlynáře v Pořežíně, dva pytle obilí. Takových stížností se v Polné scházelo více. Vrchnost uznala stížnosti dominikálních mlynářů do jisté míry za oprávněné a přikázala, aby od 1. ledna 1799 selští mlynáři přispívali ze svých výnosů na náhradu škod, které způsobují tím, že melou obilí poddaným i z těch vesnic, které mají povinnost mlít jen ve mlýnech panských. V důsledku toho měl Jan Wasserbauer z Pořežína platit 10 zlatých ročně.

Dalším v pořadí byl Janův syn Václav Wasserbauer, vlastník svobodného gruntu čp. 1 a přináležejícího mlýna čp. 2, který po otci zdědil v ceně 1234 zlatých. Václav Wasserbauer je zde uváděn do roku 1838, kdy byl grunt s mlýnem připsán Tomáši Wasserbauerovi za 1100 zlatých. Od roku 1841 byla spolumajitelkou Tomášova manželka Marie, rozená Zelená z Horové.

V roce 1881 se tvrze i mlýna ujal syn předešlého František Wasserbauer, který byl posledním majitelem gruntu a mlýna z tohoto rodu. Jeho manželkou byla Antonie, rozená Bořilová z Vepřové. Ta se po manželově smrti podruhé provdala za Aloise Musila v Volešné. Tím se na grunt a mlýn dostal rod Musilů, který zde pak hospodařil až do roku 1951.

V roce 1906 byla pořízena nová válcová stolice s vysévačem.

V roce 1930 měla usedlost dvě provozní části, obě vlastnila rodina Musilových. Majitelem a provozovatel mlýna byl Jan Musil, zemědělskou část vlastnil Jakub Musil. V tomto roce pohánělo mlýn jedno vodní kolo na vrchní vodu. Později musela být pořízena turbína, neboť u mlýnské budovy se dle dochoval turbínový domek.

1930 registrován pouze jako zemědělství, Jakub Musil

Musilovi zde hospodařili až do roku 1951. Pak byl provoz mlýna zastaven.

Od 3. 5. 1958 byl mlýn památkové chráněn pod katalogovým číslem 1000143802_0003. Dle zápisu v evidenčním listu nemovité kulturní památky byl vlastníkem stále Jan Musil. Usedlost tvořily kromě mlýna ještě budovy stodola, ovčín, turbínový domek a novější obytná budova. V zápise z roku 1958  je také uvedeno, že v budově mlýna se dochovala část strojního zařízení.

Dnes se usedlost skládá ze dvou čísel popisných, obytné budovy čp. 23 a starého mlýna čp. 2. Dochovaly se rovněž budovy  ovčína, stodoly a nízkého turbínového domku, vše ve vlastnictví stejných majitelů. V současné době již budova mlýna není památkově chráněna, ochrana byla ukončena 16. 7. 2013. Tvrz vzdálená asi 60 m západně od mlýna je stále v katalogu chráněných památek jako nemovitá kulturní památka.