„Staročervený“ mlýn Historie a popis mlýna Čtyřpodlažní mlýn č.p.18 v obci Stará Červená Voda byl postaven před rokem 1849 v nadmořské výšce 289,89m.n.m. (triangulační bod je přímo na budově). V tomto roce je zaznamenán v mapě z tzv II.vojenského mapování. Byl napájen 587m dlouhým náhonem z Červeného potoka. Patří mezi tzv. „umělé“ mlýny, ve kterých se místo mlecích kamenů používaly tehdy moderní válcové stolice. Soustava strojů na čištění obilí, prosévání, třídění a případné míchání mouky byla umístěna ve vyšších podlažích mlýna. Melivo bylo do vrchních pater dopravováno jednoduchými výtahy a pohon strojů byl zajištěn od hlavního hřídele pomocí transmisí, řemenic a plochých řemenů. Pravděpodobně na začátku 20.století byl pohon doplněn výkonnější a spolehlivější vodní turbínou. V případě menšího průtoku vody bylo možné krátkodobě zvýšit průtok v náhonu z akumulačního rybníčku o ploše 1389m2, který se nacházel zhruba v polovině náhonu, tj. cca 300m od mlýna a který byl samostatně napájen ještě další, zhruba 1km dlouhou strouhou, pramenící pod bezejmennou kótou 318m.n.m. západně od náhonu. Akumulační nádrž se pravděpodobně napouštěla v noci a ve dne se mlelo. K vodní turbíně mlýna se voda přiváděla dřevěným žlabem, takzvanými vantroky. Ten byl později nahrazen žlabem betonovým. Od mlýna odtékala voda zpět do Červeného potoka odpadní strouhou dlouhou 190m. Mlýn obsluhovalo několik lidí, vedle mlynáře to byli ještě stárek, mládek a prášek. Lidé si zpravidla vozili vlastní zrno a podle zvyklostí buď počkali na místě na jeho semletí, nebo dostali odpovídající množství již hotové mouky. Jak vodní mlýny pracovaly? V průběhu času se jednotlivé technologické operace rozdělily mezi více specializovaných strojů. Tím se zvýšila kapacita provozovny i výsledná kvalita mlýnských produktů. Souběžně s tím vzrostly nároky na hnací sílu. To znamenalo přepracovat i způsob pohonu. Zpočátku se větší množství vodních kol nahradilo jedním kolem s několikanásobně vyšším výkonem a síla se rozváděla k mlecím strojům pomocí ozubených kol. Zanedlouho bylo od tohoto nemotorného způsobu upuštěno a přešlo se na pohon celo-železnými transmisemi a koženými řemeny. Hnací motor (ať již vodní kolo nebo turbína) pohání palečným nebo řemenovým převodem transmisi, která prochází podélně suterénem celého mlýna a bývá nazývána podkolí. (Mohla také procházet do vedlejšího přístavku, kde byl umístěn výpomocný spalovací motor.) Hřídel uložená po dvou metrech v ložiskách na zděných pilířích měla průměr přibližně 80 až 100 mm, 250 ot./min. a pomocí litinových řemenic o průměru od 400 do 1000 mm poháněla mlecí stolice a ostatní mlecí zařízení umístěné v patře nad ní. Od této transmise procházel silný a dlouhý řemen do nejvyššího patra mlýna. Tam byla na trámoví střechy pomocí ložiskových věšáků upevněna druhá, menší transmise zvaná podstřešní. Ta měla průměr zhruba 40 až 80 mm, 200 ot./min. a poháněla korečkové výtahy a vysévací stroje, které stály pod ní. Hlavní náhon mlýna (kolo, turbína, motor) z jedné strany budovy a hřídele se postupně zužovaly, tak jak ubýval kroutící moment. S modernizací mlýnů a jejich přechodem na elektrický pohon byly transmise zrušeny, každý ze strojů byl osazen samostatným elektromotorem. Vodní motor byl zrušen nebo byl použit pro výrobu elektřiny pro potřeby mlýna. Válcové stolice se ve mlýnech používají i v současnosti. Pojednou však vodní síla nedokázala pokrýt elektrickou spotřebu mlýna. V normálním třípatrovém válcovém mlýně dva pracovníci semleli 1 vagón obilí za týden, což (pokud mlýn pracoval po celý rok) stačilo pro potřebu okolního regiónu v rozsahu cca 7 středně velkých vesnic. I když stroje pracovaly automaticky, pracovníci se dost nadřeli při manipulaci. (Jeden pytel obilí váží 50kg a jeden pytel mouky 70kg.) Pokud za první republiky některé lépe vybavené mlýny zdárně přežily tvrdou konkurenci parních velkomlýnů a jejich rozšiřující se teritorium (způsobené rozmachem železnice a silniční sítě) a krušné období nacistické okupace, těšili se jejich majitelé z opětovného poválečného rozvoje. Bohužel však velmi krátce. S nástupem socialismu řady těchto mlýnů značně prořídly. Stalo se tak po vydání výnosu č.j.31.037/51-243 ze dne 1.10.1951, kterým se zastavoval provoz všech mlýnů, kterých není potřeba k zásobování obyvatelstva, protože jak se pravilo ve zdůvodnění: "K zásobování obyvatelstva není malých mlýnů více třeba, protože výrobní kapacita mlýnů socialistického sektoru je pro tyto účely dostatečně zajištěna. Vydaný výměr je konečný. Ultimátum k provedení - do 31.12.1951". S těmito mlýny byly zastaveny většinou i živnosti související (pily). To znamenalo katastrofu pro spoustu lidí i jejich rodin a začátek konce celého mlynářského řemesla u nás. U mlýnů, které zůstaly v provozu byl vodní pohon považován za něco zbytečného, co se musí pracně udržovat a tak byly turbíny zastaveny, náhony zrušeny a všechny stroje byly osazeny elektromotory. Některé mlýny pak již jen „dožily“ pod správou některého ze zemědělských podniků, třeba na šrotování krmných směsí, což je i případ mlýna ze Staré Červené Vody. Obytná část mlýna - jižní křídlo bylo strženo a stejný osud potkal pravděpodobně i samostatně stojící hospodářský objekt ve dvorní části mlýna. V roce 2024 byl mlýn zdemolován, nahradit jej má bytový dům. Sestavil Pavel Stejskal s použitím pramenů: http://oldmaps.geolab.cz, www.sedlcansko.cz , http://mve.energetika.cz/ a dalších.
