Prachový mlýn; Pulvermühle

Mlýn na střelný prach byl vystavěn na vrchnostenském pozemku v blízkosti mlýna Kahn Mühle proti proudu Úštěckého potoka v roce 1724. Pozemek pod hrází rybníka náležejícího k obilnímu mlýnu Kahnmühle vybral na příkaz hraběte Františka Antonína Šporka ke stavbě hejtman panství Johan Jakob Helzel. Majitelem mlýna, tedy stupníku o dvou stoupách, byl výrobce střelného prachu Christoph Paul. Ten přišel na Konojedské panství s povolením vrchnosti ze Šporkova panství Choustníkovo Hradiště. Pocházel z Paulova mlýna čp. 10 ve Ferdinandově a do Konojed se přiženil.
Dne 7. října 1732 prodal Christoph Paul domek s mlýnem Pulffermühle za 108 zlatých Hansi Kleinovi. Ten složil peníze v hotovosti a s mlýnem převzal i poddanské povinnosti. Panství platil roční důchodní úrok z mlýna 3 zlaté, z jednoho dílu pole a z louky také 3 zlaté a náhradu roboty ve výši 6 zlatých. Ve stoupě zpracovával proso a kroupy. Po dvou desetiletích prodal Hans Klein v roce 1751 domek s prachovým mlýnem za 90 zlatých svému zeti Christophu Cžechovi. Ačkoli součástí smlouvy byla i definice výminku, popis mlýna se v ní nezmiňuje, uvádí pouze jednu výminkářskou světničku.

Od svého otce Christopha Cžecheho koupil domek na vrchnostenském pozemku Joseph Cžeche, a to za sumu 130 zlatých. Ačkoli byla smlouva sepsána v roce 1784, ke splacení mělo dojít jednorázově až v roce 1787. V kupní smlouvě není mlýn uváděn a je pravděpodobné, že se zde již střelný prach nevyráběl. Stoupa však patrně zůstala funkční a byla jistě součástí transakce. Rodičům jako výminkářům byla opět zajištěna výminkářská světnička na spaní a v podkroví vymezená stejná plocha k sušení chmele a lnu, jakou měla výminkářská světnička. V areálu se připomíná také chlév.
V roce 1812 dům se stodolou, stoupou na proso a pozemky získala za 600 zlatých vídeňské měny Anna Dorothea Werner, pozůstalá dcera po předchozím majiteli, který je v zápise pozemkové knihy uváděn jako zemřelý mlynář střelného prachu. Matce Katharině Cžeche byl zaručen výminek s bydlením ve výminkářské světničce, v případě nemoci pak ve světnici. V roce 1843 vlastnila mlýn na stavební parcele 120 Dorotha Werner, rozená Czech, dominikalistka v Konojedech.  Areál měl rozlohu 173 čtverečních sáhů a obsahoval obytnou, mlýnskou a hospodářskou budovu. Mlýnice o čtvercovém půdorysu byla vystavěna pod rybníkem náležejícím k mlýnu čp. 88 a severně od ní přes dvůr obdélná obytná budova s vystupujícím vstupním rizalitem, orientovaná světnicí k jihovýchodu. Na její severozápadní straně byla v přízemí umístěna sušárna střelného prachu, patro domu bylo obytné. Obě budovy se zdmi z lomového kamene byly kryty spalnou krytinou. K mlýnu patřily ještě pozemky 1043, 1044, 1045. Cesta do areálu mlýna není na nejstarších katastrálních mapách vyznačena, nejbližší komunikace obcházela východní stranu areálu a směřovala přes dominikální polnosti přímo k Mayerhofu. V mapách stabilního katastru není vyznačen ani krátký náhon, směřující z rybníka k mlýnské lednici při jihozápadní návodní straně mlýnice, ani odpad z mlýnice zpět do Úštěckého potoka, vyústěný těsně nad náhonem Raymühle.

V roce 1849 koupil dům čp. 87 s pozemky od matky Anny Dorothy Werner za 300 zlatých konvenční měny Franz Werner. Součástí nemovitosti byla i stodola a stoupa na proso, ale v pozemkových knihách se mlýn v roce 1849 už neuvádí. Prodávající si zaručovala výminkem stůl a židli ve světnici u zadního okna vlevo, spaní pak ve výminkářské světničce a v případě nemoci pak možnost spaní ve světnici. V chlévě si vymínila místo pro krávu a možnost skladování potravin na levé straně sklepa. Zřejmě v této době byla k zadnímu severnímu průčelí obytné budovy přistavěna klenutá komora. Opět je doloženo pěstování chmele na pozemcích náležejících k mlýnu. V roce 1852 koupili od Franze Wernera manželé Wenzel a Rosina Wernerovi obytný dům se stodolou a stoupou na proso za 1 100 zlatých konvenční měny.

1930 Jindřich Münzberg

Po sto letech, v roce 1954, existovaly ještě jak obytná budova, tak mlýnice bývalého mlýna, i když již neplnily své funkce. V roce 1955 stála ještě obytná budova, která sloužila ke skladování zemědělských potřeb. V roce 1960 byla již i obytná budova mlýna ruinou a do roku 1964 byly všechny budovy na stavební parcele 120 zcela zbořeny.