Alšova babička nadchla paní Slávku
V osmdesátých letech minulého století pořádalo několik let městské kulturní středisko v podzimní a zimní sezóně besední večery s názvem Rožmitálské zastaveníčko. Pod lampou a u klavíru v Modrém salonku se střídali velmi vzácní hosté.
Na jeden z večerů se Blance Pazderníkové podařilo získat milého hosta, herečku Slávku Budínovou. Byla tehdy populární a oblíbenou osobností. Proslavila ji řada rolí divadelních i filmových, a televizním divákům utkvěla jako kyprá Nedobylova manželka Valentinka v seriálu Sňatky z rozumu podle románové epopeje Vladimíra Neffa. Ztělesněný temperament, chuť do života a optimismus.
Svým způsobem byla Slávka Budínová vlastně krajánkem, z historického mlýna poblíž Drahenic, který si zakoupila na letní prázdniny s manželem, filmovým režisérem Ivo Tomanem. Už tehdy jim tam zloději ztrpčovali život. Ale měla ještě sílu!
Paní Slávka tenkrát na Rožmitálském zastaveníčku mistrně a strhujícím způsobem zarecitovala slavnou báseň Karla Jaromíra Erbena Štědrý den. Dodnes mi zní v uších její dramaticky vyostřené zvolání na konci nesmrtelné balady:
Však lépe v mylné naději sníti,
před sebou čirou temnotu,
nežli budoucnost odhaliti,
strašlivou poznati jistotu!
Se slavnou herečkou jsem se několikrát setkal i v Drahenicích a do jejich mlýna mě dávno předtím s rodiči přivábila také má vlastní rodinná tradice. Pocházela odtud moje babička Františka Jabulková, ale také prabába malíře Mikoláše Alše.
Mohl jsem proto paní Slávce a jejímu manželovi vyprávět, jak se tu 5. listopadu 1811 konala svatba Kašpara Františka Alše s šestnáctiletou mlynářskou dcerkou Alžbětou Jabulkovou. Paní Slávku uchvátilo, že se novomanželé vzali v drahenickém zámeckém kostele, a jak to všechno bylo později pro osud Alšovy rodiny složité.
Alšovská rodinná tradice opředla malířovu babičku legendou. Ta první tvrdí, že novomanžel Kašpar František byl náhodou hostem ve mlýně na jejích křtinách v listopadu 1794, a že ho tehdy, v nenadálé předtuše, vítali zvoláním: "Ženich na louce, nevěsta v kolébce!" Ve mlýně se však Kašpar František Aleš jen náhodně zastavil cestou na jarmark do Březnice.
Alžběta byla jedinou dcerou z šesti dětí drahenického mlynáře Františka Jabulky a Marie Baštové, která pocházela také ze mlýna, z nedalekých Martinic u Březnice. Svatební hostina se odbývala v drahenickém mlýně. Alšův dědeček byl pekařem. Byl silák - válel prý oběma rukama najednou po bochníku chleba a oba hotové hned házel na ošatku. Bochník chleba prý tehdy býval - račte si představit - velikánský jako kolo. Mladinkou manželku nosil hromotluk v náručí po zahradě a ona si trhala ovoce. Byla prý něžná jak panenka. Byla ovšem také rázná. Vyprávělo se, že když se v Miroticích jednou zastavili huláni, shodila dotěrného oficíra rovnou do hnoje!
V Alšovně - mirotickém obydlí třech generací toho rodu - s radostí pořádala domácí bály a hostiny. V zimě, v době přástek, náruživě naslouchala dojemné a hrůzostrašné historky, které se četly nebo vyprávěly nahlas. Uměla příst tak dobře, že o ní tehdy v Miroticích vzniklo úsloví - Přede jako Alšová.
Kašpar František měl s Alžbětou šest dětí. Žádné z nich neumřelo, všechny se dožily dospělého věku. A to byla v Alšově rodě vzácnost. Jako první se manželům narodil tatínek Mikoláše Alše - František.
Ještě jednou se Alžběta Alšová, původem z drahenického mlýna, zapsala do úředních knih - stala se kmotrou otce budoucího dramatika a spisovatele, Alšova kamaráda Ladislava Stroupežnického. Jeho hry Zvíkovský rarášek a Naši furianti přežily až do našeho století. Jenže kmotřička Alžběta svému kmotřenci moc platná nebyla.
Tvrdohlavý Alšův děd a bohémská babička přivedli hospodářství na buben. Jejich syn František, premiant píseckého gymnázia, působil v Miroticích už jen jako písař. Zdědil po rodičích všechny jejich povahové rysy. Na rok musel nuceně opustit rodnou obec - pro rváčství. Nesnesl totiž žádnou nespravedlnost, hned došlo na pěsti! A vnuk Mikoláš? Ten budoucí slavný malíř?
Nepochybně se do drahenického mlýna mohl bez obav vydat, když se toulal krajem. Byl z přízně, vždy vítán. A jistě všichni jeho předkové, živí a mrtví také, mohli souhlasně přikyvovat, když se naštval v červnu 1880 a vzpurně napsal výboru Národního divadla po nechutných tahanicích kolem jeho slavných lunet z cyklu Vlast: "Zimničná bázeň a úzkostlivost pánů porotců... vyrvala mi poslední jiskru lásky a nadšení, uhasila všecek oheň a pokalila chuť, s kterou jsem své dílo započal... Necítím se sice mučedníkem, avšak dosti hrdým, abych dovedl vrtáním a mudrováním akademicky připálených mozků povrhnouti."
Alšovi nedopřáli, aby básnivé lunety ve foyeru Národního dokončil sám, a pověřili akademické malíře, aby je provedli podle jeho soutěžních návrhů.
Slávka Budínová vyslechla tenkrát příběh drobounké paní Alšové se slzami v očích. Nevěděla o něm. Neskrývala, jak je pyšná, že její mlýn odchoval takovou milou historickou postavu, jakou byla Bětulinka Jabulková.
Pamatuji, že Ivo Toman poslouchal se zájmem a dodal:
"No, to je překvapení, ale tady není jediné. Podívejte se na komín mlýna, jaký má zvláštní tvar. Ta čepice na komíně byla prý tajným znamením pro pocestné, kteří byli evangelického vyznání, že tu najdou stejně smýšlející, a vždy útulek. Když klesne hladina hráze Mlýnského rybníka, objeví se na kamenech letopočet 1620, rok před bitvou na Bílé hoře."
Jinak ovšem neměli herečka s režisérem ve mlýně moc štěstí.
Koupili jej v chátrajícím stavu. Šindelová střecha byla sice u památné stavby opravena, ale zatékalo do ní, a krytina se zdvíhala tak, že musela být stržena a položena znovu. Starý šindel ležel všude kolem, dokonce i v hlubokém mlýnském náhonu. Okolí bylo zapleveleno náletovými křovinami a bodláčím, které sotva stačili letní hosté v létě posekat, aby se k mlýnu vůbec dostali. Samota skutečně častokrát přivábila zloděje.
"Kdybychom tu měli zlaté rýžoviště, ale představte si, že takové chasníky přiláká i možnost napít se piva. Uvidí za oknem basu - a neznají se. Rozbijí sklo, opijí se, sednou na motocykl a havarují na silnici nedaleko. Jeden z nich to zaplatil životem. Je to velmi smutné, je..." posteskla si paní Slávka.
Mlýn opatřili mřížemi po dalším následném vloupání, kdy už si řekli - a dost!
"Představte si, vzduchovkou rozstříleli žárovky u stropu, strhali povlaky, ubrus ze stolu, rozbili nádobí, vytahali z kredence šup líčky s moukou, cukrem a všechno vysypali na podlahu. To, co vidíte kolem mlýna, tu za Lobkovice jistě nebylo. Určitě by vám nikdo ze sousedů neotrávil vodu ve studni hnojivem. Pokud hrabě propachtoval mlýn, jistě by půda neležela ladem a nezarůstala býlím. Vždyť měl v blízkém zámku kultivovanou francouzskou zahradu s oranžerií, kde se pěstovaly tropické plody!
Proběhly tu meliorace. Nedopadly dobře. A my nemůžeme nijak pomoci, jen přihlížet Snad se to změní, ale my stárneme. A když se podíváme kolem, cítíme, že změny k lepšímu přicházejí strašně pomalu.
Sem se ještě před lety chodila pást lesní zvěř, chodila sem pít, Remízky byly vytrhány, koryto z výpusti rybníka zabetonováno. Ale tady je příroda vzpurná. Brání se. Nic z toho, co bylo proti ní, nepřineslo užitek. Naberete si vodu ze studně - a na ní se objeví mastná kola, páchne. Kdo za to může?
Ono se řekne: Mají mlýn!" vzdychla si Slávka Budínová. "Věřte, že kdyby v nás nebyl bojový duch, už bychom tu asi nebyli. Střechy, podlahy, stropy... kde na to dnes najdete fachmany? A když se člověk zabývá celý život něčím jiným, odlehlým od fortelné zručnosti, nezbývá, než si řemeslníky najmout Ale kvalitní práci odvede málokdo.
Kdo by nebyl rád v takovém místě? Je tu klid. Podíváte se z okna kterýmkoli směrem a vidíte v dálce vlastně pravou alšovskou krajinu... "
Do drahenického mlýna jsem se za velkou českou herečkou pak vypravil ještě jednou. Paní Nedobylová z Neffova seriálu měla ve tváři usoužený a smutný úsměv. Zdálo se mi, že jí ubývá sil, že chřadne. Sevřelo se mi hrdlo. Ale Alšovu babičku Alžbětu Jabulkovou držela v náručí vzpomínek a v libé paměti:
"Jsem ráda, že díky vám o ní vím.. ona to také neměla lehké..." Drahenický mlýn za čas znovu zarostl plevelem.
Kdopak by pomyslel, že slova Erbenovy balady se nakonec naplní také v hereččině osudu. Poslední léta prožila - ta krásná a šaramantní dáma, vždycky plná života - v Praze. Byla to pro ni léta nezaslouženě trpká, v domě poblíž Mánesova mostu, bez manžela a téměř v úplné samotě.
Umřela téměř zapomenuta.
A tehdy jsem si znovu vzpomenul na Erbenova slova, která kdysi paní Budínová vykřičela v Modrém salonku Brdského památníku:
Však lépe v mylné naději sníti, před sebou čirou temnotu, nežli budoucnost odhaliti, strašlivou poznati jistotu.