Původní mlýn o dvou složeních, s pilou na výrobu šindele, o dvou vodních kolech (kolo před mlýnem při přestavbě zaniká),přestavěn do dnešní podoby v roce 1906 a vybaven novým strojním zařízením. Zhotovena nová lednice pro kolo na vrchní vodu o průměru 6,5 metru ( Odběr vody z nedalekého "Kašpárkova" rybníka na základě vodního práva). Pomocný motor plynový v třicátých letech nahrazen jednoválcovým (16 Hp) motorem naftovým značky Adam. Mlýn je v provozu až do roku 1939 kdy je němci uzavřen.Po válce uveden opět do provozu.Vybaven novým strojním zařízením od Továrny mlýnských strojů,Prokop a synové.V roce 1949 socializován (pouze mlýn) .Provoz pokračuje pod Pardubickými mlýny až do první poloviny šedesátých let. V roce 1959 je mlýn včetně všech ostatních budov a parcel znárodněn zpětně k roku 1948.Od poloviny šedesátých let je přebudován na míchárnu krmných směsí.Pod hlavičko ZNZ Polička ,později ZZN Svitavy.Tento provoz je ukončen sešrotováním 200 q samotné soli. Po několika létech je zrezavělé železné strojní zařízení sešrotováno. Dřevěné části zařízení likvidovány později.Vrácen prázdný ,zdevastovaný mlýn původnímu majiteli v roce 1991.
Strojní vybavení mlýna - 2 dvouválcové stolice,porculánová stolice,loupačka,čistička,reforma, šneková míchačka ,výměny,hranolové vysévače, rovinný vysévač
,kabelkové dopravníky, centrální elektromotor
Strojní změna - míchárna - výměna dvouválcových za čtyřválcové stolice,kladívkový šrotovník,každý stroj svůj el.motor,před mlýnem násypní koš -volný příjem obilí
Vodní dílo zaniklé od poloviny šedesátých let, v lednici hřídel s železnou částí loukotí,,zachován prostor po turbínou a klenutý odpadní kanál
(Jaromír Moravec)
x x x
Historie Holcovského mlýna v Bystrém u Poličky se začala psát už na konci 16. století, kdy jej měl v držení Kašpar Holec. „Náš mlýn, to je pro mě rodinná historie, a symbolizuje také určitý vzdor proti režimu,“ začíná své vyprávění o vztahu k „rodinnému stříbru“ Jaromír Moravec. Ten ve mlýně v Bystrém vyrůstal a jeho život je a bude s mlýnem už navždy pevně spjat.
První rána pro rodinný mlýn přišla v roce 1942, kdy nacisté rodině zakázali mlít obilí. V té době mlýn vlastnil tatínek Jaromíra Jan Moravec. Na konci války musel odejít na nucené práce na rakousko-maďarskou hranici, v květnu 1945 se vrátil domů a našel dostatek síly, aby se rozhodl provoz znovu obnovit. Po letech odstávky však vnitřní vybavení potřebovalo rekonstrukci, Jan se proto musel zadlužit. Mlýnu se ale záhy začalo dařit, a tak pohledávky rychle splatil. „Táta konec války opěvoval. Vždy vzpomínal na to, že to byla doba neobyčejného rozkvětu,“ vzpomíná na poválečnou dobu Jaromír Moravec.
Čas hojnosti však netrval dlouho. Komunisté v roce 1950 mlýn zabrali a z Jana Moravce se stal pouhý zaměstnanec. O devět let později rodina obdržela dokument s jasným sdělením: „Zpětně znárodněno.“ Tentokrát se však nejednalo pouze o mlýn, ale i o další majetek včetně pozemků a přilehlého lesa. „Od té doby jsme tedy byli ve mlýně nájemníci, otec tam ale stále pracoval. Maminka musela nastoupit do jednotného zemědělského družstva, po dvou letech ji z družstva vyčlenili. Nezůstalo nám nic, vzali i stroje.“
Do roku 1960 vlastnily mlýn Pardubické mlýny a pekárny a poté přešel pod Zemědělský a zásobovací podnik Polička. Došlo k přestavbě a uvnitř se vyráběly krmné směsi pro zemědělská družstva. „Otec se stále cítil jako majitel. Když bylo nutné něco opravit, vše si udělal sám a já jsem mu pomáhal, zatímco ostatní kluci běhali po hřišti,“ líčí Jaromír.
Atmosféra hrozícího prstu komunistického režimu se podepsala na atmosféře uvnitř rodiny. „Pořád nám hrozilo vystěhování. Rodičům vyhrožovali, že se kdykoliv můžeme sbalit a odejít. Nakonec jsme tam vydrželi. Otec se ale nikdy nesmířil s tím, že nám mlýn sebrali,“ říká pamětník, který jako dítě často pociťoval strach ze ztráty domova.
POSLEDNÍ PONÍŽENÍ LIDÍ KOLEM MLÝNA
Jan Moravec v roce 1980 odešel do důchodu. Do té doby sloužily vnitřní prostory mlýna pro výrobu krmné směsi pro zemědělská družstva. Další události byly pro mlýn smrtící.
„Asi rok zde mleli nějací údržbáři z Poličky a své působení korunovali sešrotováním dvou vagonů soli. Když to otec viděl, šel za jejich vedoucím a zeptal se ho, jestli vědí, co dělají. Říkal, že prý se to vyčistí a bude to dobré. Nebylo. Všechno zrezivělo. Sůl absorbuje vodu, takže zrezly i hřebíky v podlaze.“ Tatínek Jaromíra Moravce nesl situaci velmi těžce.
Od roku 1983 se Jaromír snažil napravit důsledky nezodpovědného chování, žádné stroje se mu však zachránit nepodařilo. „Nejvíce lituji dieselového motoru o šestnácti koních, ten by měl dnes velkou cenu, ale já bych ho nikdy neprodal. To byl historický kus, hrál jsem si na něm s kamarádem jako dítě. Představovali jsme si, že je to tank,“ popisuje svůj vztah k jednomu ze strojů, který padl za oběť komunistickému režimu.
Pád komunistického režimu Jaromír Moravec prožíval radostně. Na první demonstraci byl tenkrát v Poličce. Netrvalo však dlouho a přišlo vystřízlivění, které vystřídala jen hořkost. Na začátku devadesátých let dostali Moravcovi část majetku zpět, konkrétně se jednalo o mlýn a parcelu před budovou. Jan Moravec zemřel v roce 1990, a tak musel jeho syn Jaromír bojovat o navrácení veškerého majetku sám, což se prý výrazně podepsalo na jeho zdravotním stavu. „Začala se mi motat hlava a skončil jsem v nemocnici. Všechno to bylo ze stresu,“ říká. Ne vše se mu však podařilo získat zpět, týkalo se to například mlýnského náhonu.
„Kdyby mi náhon vrátili, byl bych prý moc bohatý. To mi opravdu tenkrát řekli. K mlýnu ale patří náhon jako k autu motor,“ říká pamětník.
Budovu mlýna dával Jaromír Moravec mnoho let do pořádku. Dřiny, kterou ho to stálo, však nelituje. Majetek předal do rukou syna, který se o něj dnes řádně stará.
