Vodník z Maršova
V Maršově ve mlýně po mnoho let přebýval jeden vodník. V létě skrýval se v lednici pod kolem nebo sedával na vantrokách a vyhříval se na sluníčku. Když pak zima nadešla a všude bylo plno sněhu a mrzlo až praštělo, tu přicházíval zkroušeně do světnice a zahříval se za pecí. Mlynář ani stárek proti tomu celkem nic neměli a on jim za to v lednici vysekával veškerý led. Jenom mlynářka láteřila, že prý musí po něm služka pořád utírat podlahu a od toho ustavičného mokra jim shnije i podlaha. Jak už je pro vodníky typické, kape jim neustále z levého šosu voda. A za chvíli je vždy pod nimi úplná kaluž.
Pantáta si však nechtěl vodníka rozhněvat a také se bál jeho případné pomsty. Proto radši mlčel a tišil vždy rozhněvanou panímámu.
Jednou na podzim přijal mlynář nového učedníka - práška. Kluk jeden nezvedený, dělal hastrmanovi vše nejhorší. Když si smažil na ohništi vodník ryby, což byla jeho nejčastější potrava, neboť v Metuji tou dobou byla spousta ryb, hlavně pstruhů, nasypal mu na ně tolik pepře, že se mohl tatrmánek ukejchat. Jindy mu v tmavé chodbě k lednici natáhl šňůru a vodník se mohl přerazit. Dál se mu posmíval, že má širokou hubu, že šišlá a má zelený vlasy. Jindy si zas namočil, prášek, šos kabátu sám a předváděl hastrmana, jak legračně šmajdá.
Neuplynulo dne, aby mu něco neprovedl. Mlynář co chvíli práška napomínal, ať nechá hloupých žertů, že se mu může hastrman pomstít. Ale kluk si nedal říci. Když nastaly sněhové vánice a potoky i řeky zamrzly, hledal hastrman opět místo za pecí. Hochova zlost proti vodníkovi stále vzrůstala a začal přemýšlet o tom, že mu jednou ustřihne jeho kapající šos. Jednou to taky skutečně provedl.
Hastrman jednoho dne vylézal na pec, v jedné ruce držel kastrůlek s rybami a v druhé vařečku. Kluk po něm skočil a ostrým nožem mu šoš odřízl.
Vodník zařval jak raněné zvíře a vzteky bez sebe se sápal na práška. Ten měl štěstí, že ze mlýna utíkal rovnou přes les domů. Doma pak čekal, až mu mlynář vzkáže, že může přijít. Ale ani hastrmana nebylo nikde vidět. Tak to trvalo až do jara. Všichni si mysleli, že se vodník již odstěhoval jinam.
Už kvetly sasanky, když pantáta vzkázal pro práška, aby zas přišel, že vodník je asi pryč. Kluk přiběhl a byl na sebe dokonce pyšný, že on nadobro vystrnadil zeleného hosta. Ten však nezapomněl a celou dobu se skrýval pod hladinou a čekal na vhodnou příležitost k pomstě. A dočkal se.
Takhle v neděli si šel učedník k řece uříznout si několik prutů. Jen se nahnul k vodě, skočil po něm vodník a zmizel s ním pod vodou. Výkřik hrůzy přehlušil i klapot mlýnského kola a tak se sběhli všichni mleči na pomoc. Vylovili již však jen práškovu zohavenou mrtvolu.
Vodníka u mlýna již nikdo nikdy nezahlédl. Maršovský mlýn na Metují si tak dobráckého vodníka neudržel - co by jiní mlynáři za to dali.
