Mlýn Josefa Jodase stojí v nevelké vsi zhruba o dvou desítkách číslech popisných, která je dnes součástí Poniklé. Urbář z roku 1642 zde uvádí pouhé tři osadníky bez potahu. Stojí na levobřežním přítoku Jizery – Roudnickém potoce, který v minulosti poháněl tři vodní mlýny. Jeho průtočnost není nijak ohromující, takže se jednalo vesměs o mlýny prostého jednoho složení s nepříliš dlouhou existencí. V minulosti tu větší tradici měla patrně horní díla než vodní, po jejichž těžbě je dosud ještě zachována řada stop.
Železo se zpracovávalo i v č.p. 19 (dnes umělá líheň pstruhů a lipanů č.p. 9). Právě tento objekt kdysi také poháněl svoje vodní kolo vodou Roudnického potoka. Stojí přímo pod novoveským mlýnem č.p. 14 (dnes č.p. 12) od něhož roku 1907 přikoupil vodní právo.
Novoveský mlýn je spojen především s mlynářským rodem Jodasů, kteří se zde vyskytují v celém průběhu 19. století. Dodnes je největší koncentrace tohoto příjmení právě v severovýchodních Čechách a samozřejmě v Praze. V Čechách žije pouze něco přes 300 příslušníků tohoto rodu. Význam jména se odvozuje údajně od keltského „Jodok“ (bojovník), které se v minulosti do češtiny překládalo jako křestní jméno Jošt.
Rod Jodasů mlynařil také už roku 1770 na nedalekém ponikelském mlýně č.p. 14 u bývalé továrny Palme Stumpe (n. p. SEBA), v 19. století býval i na Javorském mlýně u Bělohradu anebo též na mlýně č.p. 28 v nedaleké Víchové nad Jizerou.
Zdeněk Jodas, autor knihy Vodní díla v povodí Mohelky a Zábrdky, na svých osobních stránkách popisuje, že nejstarším známým předkem rodu je kundratický rychtář Jakub Jodas (1611) a že se jeho rod často pohyboval v řemeslech souvisejících s mlýny. Na Českodubsko se rod rozšířil roku 1880 přiženivším se mlynářským pomocníkem Josefem Jodasem ze Staré Vsi u Vysokého nad Jizerou.
Ostatně dnes šesté nejoblíbenější křestní jméno Josef bylo tehdy oblíbené nejen obecně, ale taktéž u Jodasů, kde se dědilo z otce na syna. Na mlýně v ponikelské Nové Vsi známe minimálně tři generace mlynářů tohoto jména. Mlynář Josef Jodas zemřel dne 4. prosince 1879 zemřel ve věku 69 let. O necelé tři měsíce před tím pochoval farář Jan Slezák i jeho o pět let starší manželku. Oba zemřeli na „sešlost věkem.“ Jejich stejnojmenný syn se dožil 61 let a vnuk Josef byl nejspíše také posledním mlynářem na tomto mlýně.
Společnou vodoprávní povinností všech mlýnů bylo tzv. úřední vyměření normálního znamení čili vodního cejchu, který jim povoloval a zároveň zaručoval jistou míru hladiny potoka k užívání. Mlynář Josef Jodas si o vyměření zažádal roku 1877. Byl to však člověk podnikavý a nevšedně šetrný. Takže když zjistil, že k podobnému vyměření má dojít také u dalšího mlýna v Přívlace č.p. 38, s poníženou prosbou u pověřené komise se snažil ušetřit náklady na cestu aspoň tím, že by návštěvu spojili i s jeho mlýnem, od přívlackého pouhých deset minut cesty vzdáleného. Svoji prosbu zdůvodňoval tím, že „…jelikož však jinak chudobný řemeslník jsem a vůbec letos následkem nedostatku obilí mezi zdejším rolnictvem, na mém tak zvaném staročeském mlýnu velmi málo pracují … neb jsa otcem četném rodiny a podporovatelem starých již rodičů (kteří mu dva roky nato opravdu zemřeli), nutně k tomu hleděti musím, bych kde možno výloh si ušetřil.“
Úřední vyměření se uskutečnilo za přítomnosti mlynáře, c.k. okresního komisaře, c.k. vrchního inženýra a starosty A. Holubce. Vodní cejch byl označen iniciálami: J.J. 1877. Jez byl v té době z kamenů položených na sebe. Dnes je na tomtéž místě betonový. Zaniklý náhon vedl nad cestou. Poháněl šestimetrové vodní kolo na západní straně mlýna.
Znovu je o mlynáři Jodasovi slyšet až o desetiletí později, roku 1886. Jeho mlýn tehdy vypadal trochu jinak, než jak ho známe dnes. Byl celý dřevěný s šindelovou střechou, pouze s kamennou podezdívkou. V okolí bylo několik dalších mlýnů. Zvláště ty na Jizeře v Poniklé a Přívlace měly výhodu nesrovnatelně vyššího průtoku vody. Navíc asi 500 m od jeho mlýna stával mlýn v Mladkově, který měl také přibližně 30x vyšší průtok. V tomto nevyrovnaném konkurenčním prostředí se Josef Jodas rozhodl, že svůj mlýn obohatí o další činnost. Tou dobou si chudý horský lid přivydělával broušením skla, tzv. skleněných perlí, tak si podal žádost o přeměnu mlýna na brusírnu. Psal, že „jelikož menší živnosti mlynářské, takzvané potoční o jednom složení, co do výdělku následkem soutěže velkých strojních mlýnů, tak dalece klesly, že čistý výtěžek, z těch samých, při největší pilnosti a skromnosti po mnoho již roků nedosáhne – potahmo nezakryje nejnutnější vydání s dosti obmezenou výživou.“
Proto se rozhodl, že mlýn buď částečně, nebo úplně přestaví na brusírnu. Poněvadž mu však vodní síla nedovolovala mlít a zároveň brousit, zařídil, že pomocí převodu hřebenového kola by ve dne brousil a v noci mlel. Polovina domu byla obytná a ve druhé byla mlýnice s mlýnskými stroji a palečním kolem, které bylo hřídelí spojeno s vodním kolem za vnější zdí. V podkroví nad obytnou místností pak zřídil brusírnu, kde plánoval 15 brusů. Zároveň se před úřady ujišťoval, zda touto rozšířenou činností nepřekročí rozsah řemesel povolených živnostenským listem, aby se mu nezvýšil odvod daní.
Jodasův mlýnek v Nové Vsi u Poniklé
Přemysl Špráchal
Ještě následujícího roku 1887 se však nebrousilo. Schvalovací komise našla řadu nedostatků a tak spuštění brusírny zamítla. Zadlužený mlynář Jodas se tedy pustil do jistých improvizací a v úřední korespondenci čteme, že „…po provedených opravách prosí v brzku o povolení neb se nalézá ve finanční tísni, poněvadž takovéto staré mlýnky nemohouce míti nového zařízení.“
Opravy se týkaly poměrně zásadních nedostatků. Bylo mu kupř. nařízeno snížit počet brusů, jelikož zabíraly skoro celý volný prostor. Podmínkou bylo též i zvýšení stropu alespoň o 80 cm, neboť byl v podkrovní místnosti tak nízký strop, že si dělníci u brusu nemohli ani stoupnout. Zřízení ventilace však po horácku okomentoval slovy: „…ostatně podotýkám, že zde na horách na toto velká váha klásti se nemusí, neb zde skoro stálá zima panuje a ten nejčerstvější vzduch, jaký jen býti může, každou skulinu najde a do místnosti až nemile vniká.“ Kdo byl v zimě na půdě jakékoliv horské chalupy, jistě si dovede představit, že by taková práce byla spíše za trest. Proto dodatečně ještě přislíbil, že bezodkladně orákosuje interiér podkroví a pokryje vápennou omítkou, aby brusičům umožnil alespoň nějakou přijatelnou „temperaturu“ při práci.
Krátce na to se, navzdory všem těmto úpravám, broušení perel brzy vzdal a mlýn místo toho rozšířil o pekárnu. Podle samotného Josefa Jodase se s broušením skla přestalo léta 1890; úřady však ukončení evidovaly ještě dříve k roku 1888. Jak by u zdejšího mlynáře nebylo s podivem, je možné, že brusírnu nějakou dobu provozoval ne zcela oficiálně.
Každopádně hned roku 1892 znovu žádal o povolení provozu brusírny, neboť se výroba skleněných perel zas vzmáhala a mlynařina s pekařstvím ho neuživila. Opět tedy žádal spojit broušení skla na jeden poplatní list s mlynářstvím a pečením chleba, aby mu nevzrostly náklady. Nebylo mu ale povoleno zprovoznit žádaných 10 – 12 brusů, tak se musel spokojit s povolením pouze pro sedm brusičů.
Mlynářskou živnost ještě roku 1902 provozoval jeho stejnojmenný syn. Těsně před válkou (1913) je však už na mlýně evidován obchodník Čeněk Václavík a mlýn byl tou dobou nadobro zastaven.
Za první republiky se ve mlýně už nemlelo a celá budova doznala výrazných změn. Z Jodasů mlel pouze příbuzný František Jodas ještě ve třicátých letech v sousední Víchové nad Jizerou. Mezitím se z dřevěného mlýnku stala jednopatrová zděná stavba s deseti byty. Roku 1921 bylo osm z bytů obsazeno několikero rodinami a tak v domě dohromady bydlelo 32 oficiálně přihlášených osob. Jeden z bytů obýval i Josef Koudelka, vrchní kočí firmy Kraus & Kubánek (dnešní tzv. Kostivárna). Do práce to tedy měl pouhých 500 metrů, přesto tuto krátkou cestu, hned za mostem, přehradila za protektorátu závora celnice na říšské hranici.
Článek by se také dal nazvat: co napsat o mlýně, o němž toho moc nevím. Přesto předešlé řádky přinášejí příběh mlynáře prostého horského mlýnku v době, kdy menší mlýny často začínaly rušit svoje živnosti a též se jedná o malou sondu do života chudých řemeslníků na konci habsburské monarchie. První republika drobným mlynářům příliš nepřála a k jejich cílené likvidaci pak došlo až za komunistického režimu. Ohlédneme-li se za osobností mlynáře Josefa Jodase ml., uvidíme člověka šetrného a podnikavého, který pocházel z tradičně mlynářského rodu, jenž se nebál změn a byl pro živobytí ochoten jakkoliv improvizovat. Jeho rukopis je na úředních listinách úhledný a slohově vyrovnaný. Z typické latinky, kterou důsledně používá, vybočuje pouze jeho podpis formou novogotické kurzívy, tzv. kurentu, který v té době býval běžný i v celém obsahu textů tehdejších listin.
Přestože si vzal dceru peřimovského rolníka Josefa Šádka, která později zemřela na komplikovaný střevní tyfus, sám se zemědělství nevěnoval. Patřila jim pouze čtyřiceti arová (0,4 ha) louka na konci vesnice. Jejich děti, kromě mlynáře Josefa nejml., se přiženili do domu č.p. 17 (dnes 21) přes cestu. Podobně s nimi souvisí i bývalé č.p. 15 (dnes č.p. 2) na začátku vsi. U všech obyvatel těchto domů se často uvádí povolání mlynáře. Potomků měli samozřejmě více, ale mnoho se jich vlivem vysoké úmrtnosti nedožilo dospělého věku a řada z nich se nesnadno určuje, neboť byl otcem vždy některý Josef Jodas.
