Petrovický, Podzámecký mlýn

Na jeho místě pod hrází rybníka Zájezku se možná nacházel už mlýn, zmiňovaný v 15. století a později zaniklý. Ten ale obvykle bývá situován na protější konec hráze, cca 100 m jz odsud, nad dnešním tokem Botiče.

Náhon údajně vybudován již v 17. století

Podle J. Klempery byl petrovický mlýn postaven kolem roku 1800. Stál na 600 m dlouhém náhonu z jezu na Botiči, odpadová strouha pod mlýnem měřila cca 250 m. Měl jedno (?) vodní kolo a původně se asi jednalo o samostatný mlýn bez obytných a hospodářských budov. Podle mapy prvního vojenského mapování sloužila odpadová strouha dříve jako odtok z rybníka, v době druhého vojenského mapování je ale z rybníka zakreslena pouze hráz. Mlýn je situován k jejímu pravému okraji, náhon patrně vedl podél břehu vypuštěné nádrže.

1841 František Švejkovský

Nejprve při povodni obrovský příval vody strhl břeh i s mlynářem a unášel jej po proudu. Jen s přispěním několika osob byl tehdy zachráněn. Za krátký čas mu probourali zloději zeď do chléva a vyvedli z ní nejlepší kus dobytka, který hned na místě zabili. Hlukem probuzený mlynář výstřelem z ručnice jednoho zloděje těžce zranil. Druhý však v nastalém zápase poranil mlynáře tak, že mu musela být odňata ruka. Jelikož nebyl dále schopen živnost vykonávat, prodal mlýn panu Bellotovi, majiteli velkostatku. Ten jej nechal rekonstruovat a pronajal ho Josefu Štěpánovi. 

Nicolas Bellot někdy kolem roku 1850 prodal mlýn i celý petrovický velkostatek Bedřichu Procházkovi, který měl původně s mlýnem velké plány. Spolu s Josefem Štěpánem zřídil nové strojní vybavení, přistavěl obytné stavení a pekárnu.

Kolem roku 1850 byla k mlýnu přistavěna obytná budova a pekárna, další úpravy byly provedeny v roce 1900. (J. K.)

Podle zaplaceného inkorporačního poplatku u živnostenského společenstva v Uhříněvsi byl od roku 1907 vlastníkem mlýna Karel Grünwald. Ve spisu dochovaný živnostenský list byl nicméně vydán až na základě opovědi z roku 1912. Kromě mletí provozoval zdejší mlynář také vedlejší živnost pecnářskou (pečení chleba).

V roce 1917 se mlynář Karel Grünwald stal členem Společenstva mlynářů v Říčanech.

Později však mlýn přešel do majetku pana Rubiše, který ho však v roce 1920 postoupil prodejem dosavadnímu nájemci - mlyná­ři Karlu Grünwaldovi. Ten zmodernizoval technické zařízení tak, že mlýn mohl fungovat jak na pohon vodní, tak i motoro­vý - při nedostatku vody.

V roce 1920 proběhla modernizace mlynářského zařízení. (J. K.)

V roce 1923 mlýn vyhořel až po podlahu přízemí, nepoškozena zůstala pouze hlavní transmise v suterénu, vodní kolo s přístavkem a strojovna s motorem. Hned následující rok byl mlýn znovu vystavěn a proti předchozímu stavu navýšen o nástavbu podkroví.

"Dne 17. května 1924 odpoledne vznikl poplach, že hoří ve mlýně. Místní sbor dobrovolných hasičů vysoce energickým zákrokem  zachránil téměř všechny zásoby obilí a mouky, obytné i hospodářské budovy." (záznam v místní kronice)

V roce 1933 převzal mlýn syn Josef (nejdříve pouze živnost mlynářskou, v roce 1935 i vedlejší živnost pecnářskou). Ve 30. letech byli oba mlynáři členy Společenstva mlynářů na Královských Vinohradech.

V roce 1948 byl mlýn znárodněn a mlynář Grünwald ustanoven jeho vedoucím.

Od 14. ledna 1952 byl mlýn a pekárna přidě­leny státnímu statku Radlík

1954 byl mlýn přebudován na šrotovnu pro okol­ní státní statky, stále pod vedením původního majitele. Začal ho používat Státní plemenářský statek Xaverov k míchání krmných směsí a pečení chleba ke krmení vepřů.

Mlýn později sloužil pouze jako pekárna a to až do roku 1957, kdy byl konfiskován.

1958 bývalý mlynář, který zde stále pracoval vzat do vazby, za dva týdny zatčena i jeho manželka

Při kontrole stát­ní inspekcí v roce 1958 byl však bývalý mlynář zatčen a po 14. dnech byla vzata do vazby i jeho manželka. Dne 5. února 1959 proběhl v sokolovně s bývalým mlynářem a jeho manžel­kou „lidový soud". Mlynář a jeho žena byli obviněni z toho, že ve svém mlýně nedostatečně vnímali, co je jejich a co pracující­ho lidu, státních statků a potažmo i vepřů ( bylo jim m.j. dává­no za vinu, že do pytlů dávali jen 49 kg šrotu místo 50). Rozsu­dek je zachycen v kronice a zněl: „Pan Josef Griinwald odsuzuje se: K 10 letům žaláře, ztráty čestných práv občanských a po odpykání tohoto trestu nesmí 3 roky na okres Praha-východ. Dále byl odsouzen k propadnutí veškerého jmění v hotovosti i na knížkách, které byly nalezeny připíchnuté pod stolem, a k finanční náhradě státnímu statku ve výši 41.440,90 Kčs."

Paní Grůnwaldová dostala trest poloviční. Majetek manželů byl převeden do vlastnictví obce.

Bez pana Grünwalda však přestala šrotovna hned v roce 1958 fungovat. Mlýn byl v roce 1960 zrušen a zařízení odprodáno Kovošrotu s tím, že ve mlýně bude zřízena třída základní školy, družina a případně mateřská školka. Z tohoto projektu však sešlo a vyklizený mlýn byl k 1. únoru 1962 předán do užívání národnímu podniku Kablo Hostivař jako skladové prostory. V roce 1969 získala mlýn s pozemky Československá akademie věd, která chtěla mlýn zbořit a na jeho místě postavit hydrobio­logickou laboratoř. Vědci však nakonec svůj záměr zrealizovali v Českých Budějovicích a mlýn chátral. 

Rozhodnutí o jeho demolici však bylo vydáno až v srpnu 2001, a tak byl mlýn zcela srovnán se zemí a volná parcela čeká na novou výstavbu.

Soubor staveb bývalého mlýna je v mapách zakreslen po celé 20. století, na leteckých snímcích z roku 2003 je však již patrná pouze srovnaná plocha pro stavbu obytného domu. Náhon byl zasypán, zbytek odpadní strouhy je v terénu stále patrný.