U mlýna na Débeřském potoce žil vodník. Sedával večer na starých vrbách, nebo těsně u vody, skrčený, nemluvný, tichý. Dobré lidi poznal, ti se ho obyčejně nemuseli bát, ale zpupné sedláky moc rád neměl. Týrali bičem koně nebo si dělali zlé posměšky z chasy. Obyčejně nikdo neušel jejich zlým a posměšným řečem. Vodník (říkali mu Látal) napřed poznal, jestli bude sedlák večer hrát karty, a tak když se přes den udála nějaká nepravost, stíhal sedláka večer tím, že mu nešla dobrá karta.
Jednou také potrestal jednoho sedláka – ale jinak! Ten by totiž prohrál i stavení, a kam by potom měla jít panímáma s dcerkou? Na toho pustil nějaké svědění, či blechy a sedlák se před ostatníma neustále drbal, škrábal, svlíkal a pobíhal, až se celá hospoda smála.
K nám do mlejna jednou přijel kdosi s obilím, prý hned umlít! Zatím stáli koně na tom vedru zapřažení do vozu a sedlák pěkně ve stínu vyspával. Koně i s vozem popošli k trošce trávy, co rostla u naší zdi, sedláka to vzbudilo, vzal bič a koně šlehal. Za to mu vodník poškodil kola, a když pán s moukou vyjel, jedno kolo špatné, pak druhé. Neměl, kdo by to spravil – to víte, kolář byl daleko ve vsi, až v Peruci… Až v noci odjel potrestaný sedlák s vypůjčenými koly, které byly všelijak velké, každé jiné.
Na zimu chodíval vodník Látal pod mlýnská kola, a tam přečkával zimu. Tatínek měl nešťastnej nápad tam odtud vodníka vypudit. Házel tam děravé hrnce, vosí hnízda, shnilé ovoce, líčil tam na něj železa, ale dával tam také dobrá jídla, ale přepepřená a přesolená.
Když na to Látal nereagoval (i když mu to asi moc milé nebylo), vlezl tatínek za kolo a křičel: “Buď já, nebo Ty, oba tady bejt nemůžeme!“ V noci jsme slyšeli zabouchání na okno, ale nikdo tam nebyl… Za čas tatínek odešel – prý za nějakou od Berouna, a už se nevrátil. My s maminkou jsme pekli chleba, prodávali zeleninu. Žilo se, jak se dalo. Pak jsme zjistili, že nemáme ani vodní právo a mlýn se zrušil.
Já si stejně myslím, že tatínka vystrnadil ten vodník za to, že mu dělal příkoří, ačkoliv to vlastně bylo ze zábavy.
pozn.: Vyprávěla v roce 1967 paní Chvojková (Gruntová), dcera posledního mlynáře, která se v mlýně narodila. Potom přišla ještě asi 2x, pak už ne, asi už nežije… Jednou mi přinesla po mamince zelenou vázu z uranového skla. Ta je prý ze mlýna a já si ji nesmírně vážím.
zdroj: Perucký zpravodaj, 2000 – Jiří Corvin
