Výpisy z matrik FÚ Křeč pro Vlčeves č.p.51 – Nový mlýn
Alois Forster mlynář na Novém mlýně č.51 a Marie roz. Černá z Tábora
*25.1.1864 František
*15.3.1866 Tomáš
František Hrdlička (*30.1.1841 Černovice; +???) mlynář a Marie roz. Zdeňková (*13.11.1852; +???) z Rosičky č.p.13
*25.1.1875 František
*8.1.1879 Marie
*9.10.1881 Anna oo6.2.1911 Alois Komers
Josef Kříž (*23.4.1879 Vesec č.p.9; +???) mlynář, škrobárník a oo25.1.1904 Anna roz Koblicová (*23.4.1881 Pojbuky č.p.3; +???) ve Vlčevsi od roku 1912
*29.12.1904 Amálie
*30.8.1906 Ladislav
*16.1.1909 Anděla
*16.12.1910 Marie
Ladislav Kříž (*30.8.1906; +1999) a Marie roz. Bláhová (*1922; +2003) z Hvozdce u Lišova
*??? Hynek
*??? Richard
Sčítání lidu pro Vlčeves č.p.51 – Nový mlýn
Rok 1869: František Hrdlička *1827, svobodný, mlynářství/oprávněný mistr.
Rok 1880: František Hrdlička *30.1.1841, továrna na syrob/majetník;
manželka Marie *13.11.1852;
syn František *25.1.1875;
dcera Marie *8.1.1879.
Rok 1890: Josef Zdeněk *12.3.1820, opatrovník hospodář, polní hospodářství/hospodářský.
Rok 1900: sčítací archy se nedochovaly.
Rok 1910: Vlastník Leopold Doležel; na mlýně František Šmídl *10.11.1884, čeledín, s manželkou a dvěma syny.
Rok 1921: Josef Kříž *23.4.1879, mlynářství/samostatný mlynář, škrobárenství/samostatný škrobárník;
manželka Anna *23.4.1881;
syn Ladislav *30.8.1906;
dcera Anděla *16.1.1909;
dcera Marie *16.12.1910.
Kronikář v obecní kronice vesnice Vlčeves o Novém mlýnu píše:
Škrobárna.
Přesné datum založení není známo. Možno však přibližně počítati datum založení kolem roku 1860, neboť v té době bylo zřízeno vodní dílo, které bylo duší podniku. Na myšlenku zřízení vodního díla připadl František Hrdlička, který byl majitelem více průmyslových podniků. Pozemek, na němž nynější škrobárna stojí, byl až do roku 1862 majetkem obce. V katastru je zaznamenán číslem 643, byl lesem a měl 43 jitra. Roku 1862 odprodána byla vlastníku a zakladateli nynější škrobárny Františku Hrdličkovi část tohoto pozemku, asi o dvě léta později opět nějaká část a na jaře roku 1870 opět 3 míry lesa. Podle protokolů, jimiž se tyto pozemky zakladateli podniku prodávají, je zřejmo, že roku 1870 stál na místě nynější škrobárny obilní mlýn a nalézal se v činnosti. Pozemky obcí vlčoveskou zakladatelipodniku Františku Hrdličkovi prodané odměřeny byly dne 31.července 1870 přísežným měřičem Václavem Červeným, profesorem na gymnaziu v Táboře. Zřízením vodního díla získal zakladatel veliký spád 9 metrů, který využitkován byl vodním kolem o průměru 7,8 metru a šířce 0,86 metru. Bylo to největší vodní kolo v okolí. Tímto vodním kolem poháněn byl mlýn s počátku o jednom, později o třech složeních. Později byla zřízena vodní pila, která však za čas zanikla. Používání vodního kola ku pohonu mlýna a pily povoleno bylo dne 21. listopadu 1872. Normální znamení o dovoleném stavu vody v nádrži vodní zasazeno bylo 29.července 1884. Tímto dnem získal František Hrdlička pro podnik – nyněnjší škrobárnu – výhradní právo na veškerou vodu, která přitéká potokem Javorníkem, odvádí se umělou stokou v místě pod „strhanou hrází“ k podniku a vlévá se odpadním kanálem do potoka černovického. Mlýn jmenován byl „Novým mlýnem“, méně „Hrdličkovým mlýnem“. Po několika letech přešel „Nový mlýn“ v majetek Macháčka, který zřídil v něm výrobu škrobu. Škrob vyráběl se však způsobem primitivním a nedokonalým jako na selských statcích pouze s tím rozdílem, že místo ručního pohonu používalo se vodní síly. Vyrobený škrob zpracovín byl zpočátku na dextrin. Později tehdejší majitel Macháček počal vyrábětí ze škrobu syrob a koupil k tomu potřebné zařízení. Tento úmysl stal se mu však osudným. Když přístroje k výrobě syrobu potřebné byly monterem postaveny, byla předsevzata zatěžkávací zkouška parním tlakem. Náhodou zatavena byla trubka, která vedla páru k tlakoměru čili manometru, který měl ukazovati nejvyšší dovolené napětí páry v jednom vařícím přístroji smolou, takže pero manometru pozbylo své citlivosti a ukazovalo napětí menší nežli skutečně v kotli tom bylo. Když pára již nápadně dlouho do kotle tohoto proudila, bylo to montérovi podezřelé a vyzval proto dělníka Jana Fousa, který byl deputátníkem u majitele a Antonína Cílka z Panských Mlýnů, aby se z místnosti, v níž pracovali, vzdálili a zůstal tam sám s majitelem Macháčkem. Dotčení dva dělníci byli jedinými bezprostředními svědky celé události a vypravují, že jakmile překročili práh, ozvala se obrovská rána, jíž následoval strašlivý otřes. Ohhlédnuvše se spatřili, jak části střechy vymrštěny byly do povětří a vyvalilyse oblaky páry. Z místnosti bylo skyšet nářek a po malé chvíli vylezl po rukou montér. Macháček musel býti vynesen. Oba byli hrozně opařeni, takže při umývání odpadávaly z nich kusy masa. Montér zemřel za dvě hodiny, Macháček asi za deset hodin. Budova tovární byla tímto vybuchem poškozena. Po této katastrofě byl podnik asi rok pod dozorem již řečeného Jana Fousa. Potom koupil jej Leopold Doležal, kupecký mládenec z Modlíkova. Týž rozšířiv výrobu škrobu na zpracování 50 metrických centů brambor denně ujal se opět plánu svého předchůdce a zařídil výrobu syrubu v téže budově, ale ve větších rozměrech. K tomu účelu postaven byl větší parní kotel k vaření syrobu v roce 1895. V té době měl syrobářský průmysl velký odbyt, neboť byl vyvážen ve velikém množství do Ruska, které bylo průmyslově zaostalé. Zboží šlo rychle na odbyt, takže se dodělal Doležal dobrých úspěchů. Byl však nervově chorý a přílišným přemáháním nervů přivodil si záchvaty choromyslnosti. Pod tlakem jednoho takového záchvatu skončil svůj život sebevraždou ve své kanceláři ve věku 42 let zastřeliv se dvěma ranami z revolveru při vyřizování obchodních záležitosti. Dědičkou byla jeho nezletilá dcera Milada Doležalová. Podnik řídil zatím po necelý rok dílovedoucí Matěj Široký. Dne 21. června 1912 koupil podnik Josef Kříž, mlynář z Panských Mlýnů. Stav továrního zařízení neodpovídal duchu doby, neboť byl zastaralý, stroje byly nemoderní, většinou domácí výroby, dřevěné o malém výkonu. K pohonu strojů sloužila jednak vodní turbína systemu Girardova na 8 až 10 koňských sil, jednak parní stroj o síle 20 koňských sil. Denní výkonnost škrobárny byla, jak již řečeno, 50 metrických centů brambor, což bylo málo, neboť při větší kampani ležela surovina dlouho ve sklepě, ztrácela škrobnatosti, po případě i hnila. Proto již po první kampani, kterou nynější majitel Josef Kříž prodělal, zvětšil výkonnost škrobárny z 50 metrických centů na 120 až 150 metrických centů a postavil nové větší moderní stroje celoželezné. V tom roce t.j. roku 1914 započato bylo i s modernizací syrobárny, Tato však již dokončena nebyla, neboť přišla světová válka a veškeré kovy – syrobářské stroje jsou výhradně z mědi a mosazi – byly pro účely válečné zrekvirovány a odebrány. Ve škrobárně bylo pracováno ještě v roce 1915, pak bylo průmyslové zpracování bramborů zakázáno a tyto byly rekvirovány k jídlu, takže po delší dobu se ve škrobárnách nepracovalo. Tento zákaz potrval ještě dlouho po převratě. V prázdné budově syrobárny byl po vhodném přestavění postaven mlýn v roce 1918. Existence jeho byla oprávněna přetížením veškerých mlýnů. V roce 1920 bylo opět povoleno průmyslové zpracování bramborů a proto bylo přikročeno k znovuzřízení škrobárny. Zrekvirované kovy byly doplněny i strojní zařízení bylo doplněno dle současných vynálezů techniky. Na místě bývalých nádrží a vypíracích kádí a lavoirů dřevěných postaveny byly nádrže a vypírací kádě betonové. Po válce byla první kampaň zahájena roku 1922. Tato kampaň byla největší z dosud prodělaných kampaní. V roce 1925 postavena vodní turbína systému Francisova na 12 koňských sil. Nynější největší výkonost je 150 metrických centů bramborů za 10 hodin. Celkově jsou poměry škrobárenské horší než před válkou, protože se ztratil vývoz do Ruska.
