Richard Hrdlička:
Staré domy a domky Vožické a jejich vlastníci a obyvatelé II. Díl (výpis)
Mladá Vožice 2011
Čís. Nové 211, staré 168, Josefinské 163
(Bývalý Panský mlýn)
Strana 303 – 308
Kdy vznikl tu postavením hráze rybník, rovněž tak o vzniku tohoto mlýna nemáme zpráv, jisto však jest, že v 16. století zda mlýn stál, neboť čteme ve staré gruntovní knize zprávu z r. 1603 o zahradě „pro vaření“ (zelinářské) nade mlejnem panským a r. 1606 je zmínka o louce v chobotě nad panským rybníkem podměstským. R. 1619 připomíná se tu mlynář Buza (mlinerz pod miestem), jenž dluhoval r. 1620 do panského důchodu písaři Pavlovi „za webrže krmení“ 12 kop, písaři Šamšovi 10 kop, obročnímu Samuelovi za r. 1619 a 1620 „z wosiczkeho mlena“ 20 strychů žita. R. 1620 ze mlejna pod městečkem Vožicí starej Buzů dává od sv. Jiří do roka žita 45 strychů a „za vepře krmení“ (t. j. místo krmení) 7 kop.
Z r. 1630 máme zprávu o mlynáři Jakubu Boříkovi. Toho roku zběhla se zlá vůle mezi Matějem domovským synem Šebestyánem jinak Šebestovým, mlynářem pod Šebířovem a Jakubem Boříkem, mlynářem na mlejně pod městys Vožicí a to slove v domě novém v témž městys. Tak že týž Jakub mlynář od mlynáře Matěje, když z nového domu šel, na cestě jest zbit a zraněn. Záležitost dostala se před rozhodčí soud dvou vrchností a sice uroz. paní Magdalény Dvořecké roz. ze Skuhrova na Načeradci, Novém Podolí a Šebířově a uroz. a stat. rytíře p. Jana Šťastného Přehořovského z Kvasejovic na Ml. Vožici, Šelmberce a Měšicích. Mlynář Matěj musil za zbití a zranění, jakož i barvíři (ranhojiči) za léčení zaplatiti 39 kop míš. A oba mlynáři musili se před svědky smířiti a nikdy sobě toho nepřipomínati pod pokutou 50 kop míš.
Roku 1697 pronajat byl mlýn pod rybníkem u městys Ml. Vožice o 2 kolech moučných a 4 hřídelních stoupách mlynáři Václavu Rajskému na rok pořád zběhlý na ten způsob, že jsouce týž mlejn na stálý vodě a každý rok úplně užívati se může, tou příčinou a z ohledu toho na obyčejný nájem se šacuje tak, aby mlynář obstáti mohl a vrchnost škody netrpěla, každoročně do důchodu na penězích 9 kop míš. a 55 strychů žita čistého vejmelného odváděti bude, k čemuž on také dobrovolně přistoupil a týmž vyměřeným odvodem nadditečný důchod pořádně každý čas pokojiti se zavázal. Co se nákladův všelijakých týče, na stavení, kola vodní a paleční, vrchnost povede, kamení mlejnské dle dobrovolného k tomu přistoupení sám sobě zaopatřiti povinen bude, nicméně truhlářské koše a vnitřní stroje mlynář bez platu udělati má, k čemuž při ohlášení matrialia od dříví dostatek se zaopatřovati má. Podepsán Hieronymus Freytag, inspektor.
V popisu z téhož roku čteme: U městečka pod rybníkem nalézá se dobře stavěný mlýn s 2 složeními a stoupovým kolem na 5 stup, z něhož nájemce mlynář ročně 10 zl. 30 kr. r. platí, mimo to čistého žita 50 strychů. Při mlýně je také pila.
Od 1 ledna 1729 Max Josef z Küenburgu propůjčil a zanechal Václavu Vobořilovi, poddanému, věčné dědičné právo na tom v Ml. Vožici pod rybníkem stojícím mlejně s dvojím složením, též při jednom kole vodním 4 stoupami a s jiným nářadím mlýnským, též stavením, rolí pod 5 strychů a loučného u mlýna po 2 centy, aby mohl užívati na věčné časy a ziskně potřebovati. Materiál dostane z panství proti snesitelné ceně: dřevo, cihly zdící neb sklepové (100 za 20 kr.), šindel (1000 za 1 zl. 30 kr.), vantroky do rybníka (nikoli až na mlejn) spravuje vrchnost, ostatní mlynář, panství poskytne 2 fůry na dovezení kamene mlýnského až na vzdálenost 8 mil, v struhách ryb a raků nemá loviti, aniž dopouštěti loviti, nýbrž vrchnosti zanechati. Hlavní kupní suma byla 300 zl. r., roční úrok 15 zl., 60 str. žita, 5 str. ječmene, při vánocích vykrmiti 2 kusy svinského. Bude povinen mlíti zdarma pro panský dvůr a čeleď, kroupy přemílané nebo mandlové, tlusté kroupy, drobné krupky, šrot. Stran mletí sladův šebířovským držitelem mlýna a je tak srozuměti, aby každý polovic aneb středou (střídavě) slad pro pivovar panský mleli. Též šrot na pálení panský (kořalku) šrotovati. Poddaní nemají nikde jinde mleti. Právo předkupní vyhrazuje si vrchnost. Jinak může líbíc a dostatečnému mlynáři mlýn prodati. Kdyby mlynář dle artykulí se nezachoval, může vrchnost mlýna jej zbaviti a tentýž ujmouti. Mlynář Václav Vobořil nebyl na mlýně dlouho, neboť již 1. listopadu 1729 vdova po něm Barbora s nezletilými sirotky oznámila, že netroufá si plniti povinnosti s držením mlýna spojené a spolu se švagrem Martinem Vobořilem, měšťanem mladovožickým, postoupila mlýn vrchnosti, od níž dostal se Antonímu Mrzenovi, člověku svobodnému (t. j. nepoddanému) podle kontraktu nebožtíka Václava Vobořila a jest mu kupecky propuštěn za 300 zl. r. Podepsán Wenzl Hodánek, hejtman.
Ani Mrzena nebyl tu „panem otcem“ dlouho. Čteme zprávu z r. 1733: Poněvadž Antonín Mrzena, mlynář, mlejn pod městys Ml. Vožicí k dědičnému užívání koupil, ale nyní pro velké nadělané dluhy do důchodu a jiné mlejn držeti nemůže, pročež mlejn (aby se majiteli křivda nestala, co na mlejně zvelebil) skrze dva mistry: Jana Balku z Pacova a Martina Hniličku z Načeradce za 351 zl. 40 kr. obšancován a Janu Milkovi, člověku poddanému, za tu cenu prodán. Jan Milka bude povinen mlýn svého času postoupiti nevlastnímu synu Františkovi (synu manželky Barbory prve Vobořilovy).
Dne 1. března 1748 složil Jan Milka nevlastnímu synu Františkovi 100 zl. s úroky u přítomnosti Martina Kříženeckého, poručníka. Poněvadž jak manželka Barbora, tak i syn František jemu plat odpustili, naproti tomu Jan Milka, nynější manžel její, zakázal se 23 zl. Martinu Kříženeckému vyplatiti, Františkovi 1 krávu 8 zl. dáti.
R. 1760 mezi Janem Milkou a jeho synem Jakubem uzavřena byla smlouva, podle níž synovi mlýn 3 léta polovičně odevzdal a za společného hospodáře ustanovil, potom uvolil se celý mlýn mu postoupiti vyjímaje světničku nově vystavěnou do smrti. Podepsán: Jan Karel Ulrich, ředitel.
R.1785 stalo se přátelské porovnání mezi vzácným magistrátem a Jakubem Milkou, panským mlynářem, ohledně magistratualního accidentu z oněch peněz po nebožtíku Janu Milkovi pozůstalých a Jakubovi patřících. V Josefínském katastru 1785 zapsán při č. 163 Jakub Milka, mlynář, zahrada okolo mlýna, rybník panských mlejnskej a v soupise z r. 1789 čteme: Č. 163 panský mlýn, Jakub Milka, mlynář, živ od mlýna a polí. Téhož roku poznamenáno v městské knize: Jakub Milka, vrchnostenský mlynář, vyžádal si attestatum stranu svobody, kterouž svým svobodným listem proukázal a poctivému chování jeho syna Jana Milky, tovaryše barvířského, jenž v Chejnově sobě barevnu najmouti a tam se usaditi chce...
Otec Jakub Milka měl manželku Annu. Dne 4. srpna 1796 připsal hospodářský úřad nejstaršímu synu a universálnímu dědici Antonínu Milkovi po otce Jakubovi mlýn pod č.163 dle kšaftu ze dne 11. srpna 1793 za 1500 zl. Vdově Anně náleží přínos 250 zl. a odkaz 300 zl., bratru Josefovi 300 zl., dceři 350 zl. Držitel Antonín Milka pojišťuje své manželce Marii Magdaleně roz. Jelínkové svatební přínos 500 zl. Bude povinen matku do smrti živiti, a jak na jednoho syna patří,v uctivosti ji míti. Sourozenci Antonínovi: Josef, Jan, Anna dostali podíly. Vantroky do rybníka udržuje vrchnost, ale ne až na mlejn.
Antonín Milka s manželkou Marií prodali mlýn r. 1802 za 5200 zl. tehdejší měny Janu Rajskému, jenž má své sestře Marianě, když k nějakému štěstí přijde nebo právních let dosáhne, z ohledu, že mu matka a poručník ku koupí nápomocni byli, 1000 zl. zaplatiti. Jelikož Jan Rajský byl nezletilý, zastupoval ho při koupi jeho poručník Jan Purghart.
Brzy na to r. 1804 prodal Jan Rajský mlýn Janu Šafářovi za 5675 zl., na které kupující složil hned 3675 zl. Nový majitel prodal mlýn následujícího roku 1805 Josefu Honsovi a jeho manželce Marianě za 7715 zl. tehdejší měny. Jan Vlasák, nájemce pivovaru v Těchobuzi, měl na mlýn pohledávku 1000 zl., Jan Rajský 2000 zl. a jiný.
Dne 2. září 1833 poručník sirotků po nebožtíkovi Josefu Honsovi: Františka, Václava, Anny s plnoletým synem Josefem Honsou hlásí se k pozůstalosti po otci. K dědictví přihlašuje se též František Rajský. Manželka Josefa Honsy mladšího, jenž byl pak mlynářem v Přehořově, Helena Honsová, před tím vdova Marková, zemřela r. 1835, aniž zanechala dětí. Nejbližší příbuzní byli: bratr Josef Menšík v Blanici, sestra Anna Stránská v Ml. Vožici, sestra Kateřina Klapová v Červ. Řečici, Václav Slabý, otcovský kurátor dětí po sestře Marii provdané Slabé na Ješetickém mlýně. Pozůstalost připadla manželu Josefu Honsovi a jmenovaným sourozencům. Nějaká hotovost zbyla v rukou manžela, šaty, peřiny a zařízení. Mlýn dostal se do dražby, ve které 27. dubna 1835 Josef Honsa koupil také polovici mlýna patřící vdově Marii Honsové za 450 zl. stř. a postoupil toto své kupecké právo manželům Josefu a Marii Sudovým, s nimiž se na zaplacenou cenu v celosti vyrovnal v sumě 978 zl. stř. Z toho zaplatil dluhy, funus zemřelého Josefa Honsy v Jistebnici.
Panský mlynář Josef Suda s dovolením magistrátu převzal r. 1836 nájem obecního pole pod 1 jitro, které měl pachtovati Jan Pražák. R. 1838 došlo ke sporu mezi Marii Honsovou a Josefem Sudou o mlýn a za krátko byl tu nový vlastník. Dne 19. srpna 1839 František Janda s manželkou Veronikou směnili svůj mlýn Kostelecký na panství Heřmanův Městec v ceně 2000 zl. za panský mlýn vožický v ceně 3600 zl. Manželé Jandovi byli zde do r. 1842, kdy prodali mlýn Františku Janáčkovi a jeho manželce Terezii za 6000 zl. stř. Kupující zaplatili dílem hotově, dílem hospodou č. 13 ve Stebuzi na panství Sternberském. O placení laudemia vznikl spor, neboť prodávající nechtěli je uznati, úřad pak odepřel vtěliti kontrakt do knih. Podepsán Bernart Juliš, direktor.
Martin Hrdlička, měšťan Hořepníku, půjčil na mlýn 880 zl. stř. k ruce vdovy Kláry Seidlerovy v Ml. Vožici. Také manželé Janáčkovi netěšili se z mlýna dlouho, neboť r. 1843 prodali jej Janu Nedvídkovi za 5000 zl. Kupující převzal dluhů 2593 zl. 46 kr. stř. a místo hotovosti zanechal Licoměřský mlýn v ceně 2406 zl. Manželé Janáčkovi zavázali se případné laudemium nahraditi, neboť spor o ně nebyl ještě rozhodnut. Vožický mlynář Jan Nedvídek prodal mlýn s pozemky paní Marii Wernerové r. 1845 za 5200 zl. stř. a koupil od ní dvůr č. 3 v Kutné Hoře. R. 1847 octl se mlýn ve dražbě, ve které koupila jej opět vrchnost za 2252 zl. stř. a převzaté dluhy. Pavel Werner v zastoupení své choti Marie stěžoval si proti exekučnímu prodeji jejího mlýna.
Vlastníkem mlýna stal se později Ferdinand Dolanský, jenž oženil se r. 1848 s Marií Novákovou a v r. 1851 žádal o snížení výdělkové daně. Na opravu mlýnské strouhy povoleno bylo vrchností dodání potřebného materiálu atd. Při vyvazování pozemků z břemen r. 1852 byl dominikální mlýn tento s polmi prozatím vyloučen z výkupu až do uspořádání práv stran vlastnictví a požívání vod zákonem. Dne 14. listopadu 1854 přiřknuto bylo právo vlastnické na mlýn Ferd. Dolanskému za 3000 zl. a převzaté dluhy, jichž tu mnoho vázlo. Ignác Havelka sládek měl tu pojištěno 1225 zl. stř., také Antonín Dolanský, mlynář v Hodkovicích a jiní. Ferd. Dolanský sice prodal mlýn již r. 1852 Martinu Mrázkovi za 6380 zl., ale ústně a 2400 zl. závdavku obdržel, proto vtělení do knih bylo zamítnuto. Teprve na základě přiřknutí okr. úřadu jako soudu v Ml. Vožici z r. 1856 ohledně dražbou prodaného mlýna Ferd. Dolanského dražební kupec Martin Mrázek stal se vlastníkem, ale postoupil mlýn Janu a Marii Vodrážkovým, kteří jej převzali za 5614 zl. stř. a všecky dluhy a břemena. Po smrti manželky Marie stal se r. 1869 Jan Vodrážka vlastníkem celého mlýna (Polovici převzal v ceně 2093 zl. 62 ½ kr. r. č.) Dle trhové smlouvy mezi Janem Vodrážkou prodávajícím a Františkem Primusem s jeho manželkou Annou co kupujícími uděleno jím právo vlastnické na mlýn ze 6000 zl. r. č. Vodrážkovi vyjednali si doživotní výměnek. R. 1883 stal se vlastníkem mlýna Karel Kazil, koupil jej za 9500 zl., ale manželé Primusovi měli tu zástavní právo ma svou pohledávku. Po svém manželi zdědila mlýn téhož roku Anna Kazilová a po ní r. 1893 syn Karel Kazil, načež postupem r. 1926 přešel mlýn na manžele Františka a Annu Bursíkovi.
