Vedení podniku prožívá dilema. Co bude dál?
Zcela nečekaně pomohl k řešení dialog, který se odehrál při setkání předsedy družstva Václava Čančíka s benáteckým rodákem, profesorem pražské techniky ing. Karlem Novákem, který tehdy ve svých čtyřiceti třech letech patřil mezi elitu české elektrotechniky. Pražské elektrické podniky, v jejichž čele stál již třetím rokem jako ředitel, v sobě zahrnovaly vše, co souviselo s elektrickým proudem. Od elektráren, elektroinstalací a tramvajovou dopravu po veřejné osvětlení. Profesor, byť ještě mladý, měl tedy zkušeností na rozdávání. Svoje rodiště rád a často navštěvoval. Potkali se spolu při Novákově procházce po benáteckém náměstí, po němž Čančík právě projížděl bryčkou, taženou párem běloušů.
„Dobrý den, pane předsedo, jak se Vám daří a jak se vede družstvu,“ zdraví ing. Novák a podává mladšímu, šestatricetiletému Václavovi ruku.
“Žádná velká sláva, konkurence se nám tlačí na paty. Mouka se za slušný peníz těžko prodává, dováží se laciná mouka z Uher. Ještě by to ušlo s pekárnou, ale ta nás nemůže vytrhnout. Po prvních úspešných letech nám nastaly krušné časy“, odpovídá Čančík.
“Ani jiné mlýny na tom nejsou o mnoho lépe. Možná by to chtělo začít s něčím novým. Všude kolem nás se začíná prosazovat elektrický proud. Ale to je na delší povídání, chtělo by to se k tomu posadit. Máte chvilku čas? Půjdeme ke mně na kávu,“ řekl Novák a protože předseda nic nenamítal, stočil své kroky ke svému nedaleko stojícího rodnému domu.
Sotva vešli, vítal je profesorův otec Josef Novák, jinak také purkmistr čili starosta Nových Benátek. “Vítám vás Václave, už jsme se dlouho neviděli, viďte? To ale řekl jen v legraci. Ve skutečnosti se jako starostové vídali velmi často, Čančík totiž vedle řady jiných funkcí byl v té době i starostou novobenáteckého okresu, a tak spolu měli často co dělat. Oba příchozí se posadili do pohodlných fotelů a Novák se jal pokračovat.
”V Praze i mnoha jiných městech je už elektřina samozřejmostí. Elektřinou se svítí, pohánějí stroje v továrnách, po ulicích jezdí elektrické tramvaje. Ale nebudu mluvit o Praze. Také na venkově nachází elektrický proud značnou oblibu. Sedláci používají elektromotory k pohonu mlátiček, šrotovníku, řezaček, cirkulárek. Někde zkouší elektrikou dokonce orat. Je to jiné, mnohem jednodušší než roztápět parní lokomobily nebo se starat o benzinové nebo naftové motory. Elektromotory běhají samy, stačí jen zapnout vypínač……. “ rozpovídal se profesor.
“No, ale kde vzít ten elektrický proud?” přerušuje jej Čančík.
“To je právě to nové, co mám na mysli. Jizera v sobě ukrývá mnoho energie, její vody je třeba naučit pracovat. Postavit jim do cesty jezy, stavidla, vodní turbiny, generátory. Někde zakládají sedláci družstva a kupují vodní mlýny, které pak modernizují. Montují do nich turbiny a generátory na výrobu elektrického proudu. A co nespotřebují na pohon mlýna, prodávají okolním obcím. Zvláště čilí jsou sedláci na Moravě. Loni jsem pomáhal se stavbou vodní elektrárny ve Věrovanech. Je to mezi Olomoucí a Prostějovem. Rolníci se zhlédli v nedalekých Unčovicích, kde sedláci založili družstvo a ve vyhořelém mlýně vybudovali vodní elektrárnu. Obrátili se na mne, zda by pro to byly vhodné podmínky také u nich. Ve Věrovanech živořil zchátralý mlýn jakéhosi Kalabise, který zkrachoval, právě, jak jste před chvílí sám říkal, v důsledku dovozu levné mouky z Uher a jeho mlýn skončil v dražbě. Tak jsem je navštívil a ejhle. Zpracoval jsem jim projekt, místo čtyř vodních kol jsem navrhl jednu Francisovu turbinu o výkonu 120 koní a protože mlýnská strouha nemohla dát víc vody než 7 kubíků za vteřinu a Věrovanští chtěli dodávat elektřinu i dalším obcím, přidal jsem navíc ještě naftový motor s generátorem o síle 110 kW. Dnes už tam funguje družstvo “Rolnický mlýn a elektrárna s ručením omezeným” a elektřinou svítí celé Věrovany a dalších osm nejbližších obcí. A zajeďte se tam dnes podívat. Už tam neuvidíte petrolejku, naftový motor, natož pak koně, vola či kravičku zapřaženou do žentouru. Co odpadlo Hanákům dřiny, jsou to teď úplne jiné vesnice”.
Čančík popíjel, pozorně poslouchal a profesora ani nepřerušoval. Ten se jen chvilku odmlčel, aby si také vychutnal dobrého moku, který jim jeho maminka mezitím postavila na stůl a pokračoval. “Něco podobného by šlo udělat i v Dražicích. Stejné úmysly měl nejspíš i váš předchůdce Josef Kysela. Když mlýn před necelými dvaceti roky přestavoval a nechal si od Křižíka namontovat dvě Girardovy turbiny, jistě nechtěl vyrábět proud jen pro sebe. Jenže se toho nedožil a vdova v jeho záměru nepokračovala. Jenom nevím proč neobjednal turbiny většího výkonu než 80 koňských sil, když Jizera v tom místě může dát mnohem víc. Odhaduji tak šestkrát, ale když budete chtít, spočítám to přesně. A také spočítám, kolik by to vás stálo a kolik by se dalo vydělat, kdybyste proud dodávali vesnicím celého okresu.“
“Předpokládám, že to chtít budeme. O všem, co jste mi řekl budu doma informovat. Hned svolám představenstvo,” reagoval předseda, v jehož prozíravém mozku se již rýsovaly vzletné plány.
“Myslím, že uděláte dobře. Čas prchá a čas jsou peníze. Kousek pod námi pracuje u nejvyššího jezu na Jizeře velká hydrocentrála Kinského. Pohání stroje, svítí a taví korund v Karborundu, a nebýt toho, že továrna Karborundum stačí pohltit veškerou vyrobenou elektřinu sama, klidně by utáhla celý náš benátecký okres. A na druhé straně jezu se točí Brejchovo dynamo - mimochodem - namontované Křižíkem ve stejné době jako u Kysely a dává proud pivovaru, cukrovaru a statku. Brejcha už je také nebožtíkem, kdyby žil, nejspíš by tam dnes místo jednoho dynama byly nejméně dva generátory daleko většího výkonu.”
“Moc vám děkuji, nasadil jste mi brouka do hlavy. Jak jsem řekl, hned svolám schůzi představenstva a všechno jim povím. Snad na nic nezapomenu. Především se pojedeme podívat do těch Věrovan a pak, když se to bude líbit, o čemž jsem přesvědčen, svoláme mimořádnou valnou hromadu a tam byste mohl všechno zopakovat a doplnit novými podrobnostmi. Z úst odborníka to lépe vyzní,” zakončil debatu Čančík a s plnou hlavou nových věcí se měl pomalu k odchodu. Novák jej doprovodil před dům, předseda nastoupil do bryčky a práskl do koní. Cestou do svého statku ve Zdětíně vše co slyšel, v duchu znovu probíral a dost možná, že již viděl, jak stožáry a sloupy elektrického vedení směřují z Dražic do širokého okolí.
Představenstvo družstva vyslechlo předsedovu zprávu o setkání s profesorem Novákem s velkým zájmem a vyslalo do Věrovan delegaci na exkurzi. Její účastníci byli tím, co viděli doslova nadšeni. Potvrdilo se vše, co slyšeli od předsedy Čančíka. O výhodnosti návrhu profesora Nováka pak přesvědčili většinu členů družstva natolik, že jejich zvednuté ruce na mimořádné valné hromadě konané 6. března 1910 hravě těch několik pochybovačů a nevěřících přehlasovaly. Další hlasování pak rozhodlo o novém znění družstevní firmy: „OBILNÍ SKLADIŠTĚ, UMĚLECKÉ VÁLCOVÉ MLÝNY, PEKÁRNA a ELEKTRÁRNA v DRAŽICÍCH, zapsané společenstvo s ručením omezeným.“
