Mlýn - elektrárna v Dražicích

První vodní dílo, jez a vodní mlýn na Jizeře v Dražicích, vzniklo někdy v době stavby dražického zámku, koncem 13. nebo začátkem 14. století. 

Nejstarší zpráva o jejím mlýnu je z roku 1341, kdy pražský biskup Jan IV. z Dražic vykoupil 15 hřivnami stříbra své dražické poddané z příslušnosti k faře ve Zdětíně a v Dražicích založil kostelík, kterému kromě obvyklých desátků přikázal dva lány dědin. Jeho synovec Jan k tomu přidal ještě plné desátky z mlýnů Poddražického a Kbelského a ze tří dědin na panství.

Další zmínka o mlýnu je z roku 1397, kdy jeho majitelem byl Petr z Kosti a Vartenberka. Pan Petr byl jedním z nejvyšších úředníků Českého království, v letech 1369-79 zastával funkci nejvyššího hofmistra, v letech 1381-86 byl nejvyšším purkrabím, pak zemským sudím a královým rádcem. V té době uzavřel Petr s Haškem z Brodce hamfest (písemnou smlouvu) o pronájmu mlýna s 3 koly  za 20 kop grošů českých a další naturálie (viz příloha)

Pak dlouho není zpráv, kdo byli nástupci Haška z Brodec na Dražickém či Poddražickém mlýně. 

Až teprve z roku 1594 existuje opis zápisu, podle něhož Vávra, syn mlynáře Ondřeje a jeho manželky Uršily, převzal mlýn s „12 a 1/2 kopou záhonů rolí, štěpnicí, loukou při mlýně, třemi klisnami, pěti kravami, vozem, pluhem a branami za 1 000 kop grošů míšenských“.

Zanedlouho po Vávrovi získal mlýn Řehoř Libštejn. Ale i ten brzy nato zemřel a o mlýn se ucházel jeho bratr Jan, mlynář u sv. Jiří. To už dražické panství náleželo královské komoře. U ní tedy mlynář Jan žádal o povolení ke koupi mlýna a o obnovení hamfestu s tím, „že je nutno, aby mlýn na škodu a újmu sirotků nebyl zkažen, aby pohledávky zemřelého bratra mohl vyupomínati a také jeho dluhy poplatiti"

Z roku 1599 se zachovala zpráva, že Pavel Pavlach, mlynář ze mlýna dražického žádal přijetí do služby ve mlýně Podstupenském, kde v té době mlynařil Kryštof.
Komora žádost dlouho nevyřizovala, zřejmě proto, že dosavadní smlouva poskytovala mlynáři příliš majetku a práv. Teprve když se Jan Libštejn ze Zámostí hamfestu zřekl, mohl Dražický mlýn roku 1602 koupit za 2 550 kop grošů míšeňských. Tehdy se mlýnu říkalo Krátkovský, což mohlo znamenat, že před Libštejny tu seděli nějací Krátkovští. Nový majitel se zavázal, že „sirotky po Řehořovi, bratru svém, bez újmy jejich spravedlnosti, tj. podílů na mlýně, do vzrostu vychová“. V hotovosti hned složil 800 kop grošů a zbytek splácel po 25 kopách ročně. Mimoto byl povinen každý rok odvádět 84 korce žita staré míry benátské a 1 kopu grošů míšeňských stálého platu. Po Janu Libštejnovi hospodařil na Dražickém mlýně jeho syn Václav.

Za třicetileté války, tedy v letech 1618-48, byl mlýn pobořen a mlynář nejspíš zabit. Hejtman panství Jan Celer z Rosentalu nabídl mlýn Anně Arnoldiové, majitelce horeckého panství, která jej roku 1626 koupila za 3 000 kop grošů míšěňských s povinností odvádět benátskému panství 84 korce žita. Tato dávka byla paní Arnoldiové proti mysli, proto její zeť Jan Bonaventura Papazoni podal roku 1629 české komoře žádost o prominutí povinností ze mlýna. Asi by býval neuspěl, nebýt intervence majitelčina manžela Matyáše Arnoldiho z Klarštejna, který byl dvorním říšským radou a tajným sekretářem.
A tak bylo paní Arnoldiové nejen vyhověno, ale dostala i majestát, že poddaní benátského panství z Lipníka, Kbel a Zdětína jsou povinni mlít v jejím mlýně. Kteří mlynáři měli tento náchlební mlýn v pachtu, není známo.
Dědičkou mlýna se stala Polyxena Alžběta hraběnka Desfoursová, rozená svobodná paní z Klarštejna. Ta roku 1743 prodala „zděný mlýn v Dražicích o čtyřech složeních, s jahelkou, konírnou, chlévem, prasečincem, špýcharem a dřevěnou komorou se sklepem a druhým sklepem ve skále za Jizerou, s osmi korci a třemi věrteli pozemků, se zahrádkou u mlýna 94 lokte dlouhou a 62 lokte širokou, s mleči z Hrušova a těmi z benáteckého panství“ za 1 900 zlatých Janu Ziegelheimovi. Mlýn v té době pravděpodobně volal po opravě, neboť mu při koupi bylo sleveno 700 zlatých na 50 trámů a 50 kmenů dříví k roube-
ní stěn s tím, že do roka bude oprava hotova.

Tímto aktem se stal mlýn svobodným, zůstala pouze povinnost odvádět úroky do pokladny vrchnosti v Horkách. Ziegelheim mlýn opravil, zvětšil na šest složení a přistavěl pilu, při čemž, jak je psáno „padesát trámů a padesát kmenů k roubení stěn se spotřebovalo“.
Roku 1777 vdova po mlynáři Ziegelheimovi Eleonora, která měla právo na mlýně hospodařit až do své smrti, jej se všemi právy a povinnostmi přesto předala nejmladšímu synu Josefovi za 5 000 zlatých rýnských. Josef tu hospodařil čtrnáct let, ale ne moc úspěšně. Tehdy měl mlýn již šest složení, pilu, 8 korců 3 věrtele pozemků.

V roce 1791 jej v dražbě koupil za 9 230 zlatých Matěj Vondrů zvaný Drážný. Mlynář Vondrů mlýn asi opravoval a vylepšoval, protože si vydlužil 2 750 zlatých a také v následujících letech si vypůjčoval, ačkoli měl i šenk piva a kořalky. 21. října 1807 svůj mlýn o šesti složeních, s pilou a dalšími pozemky a věcmi, právy a povinnostmi prodal za 39 650 zlatých Vojtěchu Zvěřinovi, mlynáři ze Pšan. „Ten hned složil hotových 4 000 zl. a 1 000 zl. panskému inspektoru Neumannovi, převzal 2 000 zl. dluhů a odevzdal Matěji Drážnému svůj mlýn ve Pšanech o 2 složeních a se 14 korci pozemků u Loun, vše v ceně 14 650 zl.“
Mlynář Zvěřina byl dobrý hospodář. Roku 1812 koupil od vrchnosti za 1 000 zlatých šajnů a roční plat 75 zlatých další pozemky, čímž svůj majetek zmnožil. Zemřel roku 1845. Jeho synové František, Vojtěch a Jan však na mlýně dlouho nepobyli a brzy po otcově smrti jej 1. června 1845 prodali Josefu Stanislavu Benešovskému za 38 000 zlatých ve stříbře.
1842 Vojtěch Zvěřina

Po zrušení poddanství roku 1848 se Benešovský za 4 904 zlaté 15 krejcarů vykoupil od povinností k vrchnosti. Mlýn držel do 4. května 1876, kdy jej za 47 000 zlatých prodal Josefu Kyselovi.

V roce 1876 mlýn koupil Josef Kysela a roku 1891 jej rekonstruoval na velký umělecký válcový mlýn a rozšířil o pekárnu. Místo vodních kol nechal namontovat dvě Girardovy turbiny, každou o výkonu 40 HP a průtoku 3,5 m 3 /s. Jedna turbina poháněla mlýn a druhá dynamo. Jeho montáž,, stejně jako instalaci svítidel a elektrického vedení provedla firma Františka Křižíka. Podle záznamu dodala i 70 žárovek. O tom, zda vyrobený stejnosměrný proud sloužil pouze pro potřeby mlýna, nebo zda jej mlynář Kysela dodával i jiným spotřebitelům, se nedochoval žádný dokument. Výkon mlýna se podstatně zvýšil.

Po Kyselově smrti podědila mlýn jeho manželka. Zakrátko, těsně před Vánocemi uzavřela smlouvu, a na Silvestra roku 1899 jej včetně pekárny a 160 korci pozemků prodala za 160 tisíc zlatých hospodářskému družstvu „OBILNÍ SKLADIŠTĚ, UMĚLECKÝ VÁLCOVÝ MLÝN A PEKÁRNA V DRAŽICÍCH NAD JIZEROU, spol. s r.o.“, v jehož čele stál Karel Prášek.

Přejímka mlýna a veškerého inventáře proběhla na Silvestra a následující Nový rok. Ve skutečnosti však v té době družstvo ještě neexistovalo. Fungoval pouze tzv. zatímní zařizující výbor, v jehož čele stál Václav Čančík. Ustavující valná hromada družstva se konala až 21. Iedna 1900 ve Švehlově hostinci v Dražicích za účasti 137 členů s 1263 podíly. Prvním předsedou byl zvolen jeden z hlavních iniciátorů, poslanec agrární strany a statkář ze Hřivna, Karel Prášek, místopředsedou Václav Čančík. Po dvou letech se Prášek předsednictví vzdal a místo něj zvolila valná hromada Václava Čančíka.

První roky působení družstva vyznívaly pro jeho členy příznivě, vyplácely se až 5 % dividendy. Družstvo si pronajalo prostory v přízemí budovy Okresní hospodářské záložny v Mladé Boleslavi, kde zřídilo obchod o pobočný sklad. Ale starosti působil nedostatek vlastního obchodního kapitálu, jinak řečeno nízký počet členů a upsaných podílů. Agitací v obcích a výzvou ke členům družstva se koncem roku jejich počet zvýšil na 226 a stokorunových podílů na 1566. Ve druhé desítce let se však ekonomická situace zhoršovala. Z více než pěti set vagonů ročně semletého obilí jich teď každým rokem pár desítek ubylo, úměrně k tomu se snižovaly dividendy a ochaboval zájem družstevníků. Nedostatek peněz vyrýval vrásky na čelech členů představenstva, valné hromady se mohly málem odbývat ve větším pokoji, někdy se dostavilo jen třicet členů. Účetní uzávěrka za rok 1908 vykazovala ztrátu 16 tisíc korun. Ukázalo se, že pouhým mletím obilí, prodejem mouky, bochníků chleba a koši housek se v budoucnu nevystačí. Vedení podniku prožívá dilema. 

Podle návrhu prof. Ing. Karla Nováka z Vysokého učení technického v Praze z r. 1909 byl mlýn přebudován a vystavěna elektrárna. Stavba byla zahájena v roce 1910 přebudováním staré strojovny, výměnou dvou starých turbin za turbiny Francisovy. Elektrárna zásobovala elektrickým proudem 23 obcí z Novobenátecka. Elektrárna byla vybavena dvěma generátory. Již po prvním roce provozu bylo nutné elektrárnu rozšířit, jednak pro neočekávaný vzrůst odběratelů, jednak proto, že vodní pohon se ukázal být pro elektrárnu nepostačující. Bylo třeba postavit prozatímní Dieselovo soustrojí o výkonu 350 HP. V téže době byla na odběr proudu připojena města Dobrovice, Stará Boleslav a Kostelec. Elektrárna v Dražicích byla rozšířena ještě v roce 1914, na rozvodnou síť o délce 105 km bylo připojeno 43 obcí s 1 187 odběrateli. V součinnosti s parními elektrárnami byla tak umožněna elektrizace mladoboleslavského, soboteckého a mnichovohradišťského okresu – celkem 85 obcí. Toho bylo možné dosáhnout spojením vedení dražických elektráren s Ústředními elektrárnami v roce 1927.

1922 pořízeny moderní stroje

1926 provedena rekonstrukce žitného mlýna,  mlýn byl vybaven novým automatickým zařízením, zvýšena výkonnost na 150 q (resp. 3 vagonů) denně

1927 rozšířen pšeničný mlýn na 80 q denně

1929 postaveno nové silo na 50 vagonů

V roce 1930 byly majitelem mlýna Obilní skladiště, mlýny, elektrárna a pekárna, pracoval mlýn a elektrárna

1931 zrušena pekárna

1933 znovu zvýšena výkonnost na 4 vagony denně, za rok semleto 895 vagonů, sešrotováno 80 vagonů
1934: 953 vagonů obilí a 110 vagonů šrotů

1936 vybudováno nové moderní skladištěn na 100 vagonů mouky a zařízena krupárna, vybavená nejnovějšími stroji na zpracování 100 q ječmene za 24 hod,